Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/119151/bmid_pamet-moji-babicce-oNw-119151.jpg
4
734
128
Literární událost roku 2002. Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku.... celý text
Přidat komentář
Z první části jsem byla, dá se říct, nadšená. Neokoukané prostředí Mongolska, vyprávění o typické rodině žijící v geru, mongolské výrazy bez vysvětlivek, to vše dávalo dohromady jedinečný zážitek ze čtení. V dalších částech se mění vypravěčky, ale vlastně se dozvídáme totéž, co už víme, a těch pár detailů, které vysvětlují pár nejasností, nemůže zachránit postupně se rozplizávající se příběh. Klidně by kniha mohla mít jen první a poslední část a za mě by to hned bylo za 5*.
Životní příběhy několika generací žen jedné rodiny. Každá členka popisuje stejné období života svým pohledem. Zajímavé vnímání stejných událostí jednotlivými postavami. Zajímavý popis života pro nás vzdálené země. Nedovedu si představit takový život. Zaujalo mě vnímání jednotlivých etap života (narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří, vnímání smrti). Doporučuji. Četla jsem velice pomalu.
Tentokrát jsem si četbu užila ještě více. Zpočátku mě opět překvapila obecná čeština a spousta místních názvů, jmen a spojení. Rychle jsem se zorientovala a opět žasla nad svéráznými zvyky a názory Mongolů očima autorky. Kniha je podle mého velmi čtivá a nesmírně zajímavá skládankou pěti vypravěček. Po jejím přečtení snad trochu více rozumím ženám s jiným pohledem na svět a povinnosti. Párkrát mi v hlavě zarezonovalo: Být Ojunou a mnohé přijmout a tolik nepřemýšlet, byl by můj život o tolik snazší.
Překvapí Vás "pražáčtina" smíchaná s mongolskými názvy. Jak jsem si zde přečetla, nebyla jsem první a asi ani poslední kdo na konci hledal jakýsi slovníček, aby se pak s lehkým zklamáním vrátil zpět a četl bez něj. Zpočátku to jde ztuha. Nakonec uznáte, že to má něco do sebe. Nic Vás neruší a nemusíte od vyprávění odcházet hledat co je co. Ono to nakonec lehce vyplyne ze souvislostí a co ne, nevadí. I tak Vás vyprávění všech žen z baškganskýho somonu strhne. Najednou cítíte ten vítr, který vám povlává s délem a chlad prostupující gerem a na jazyku chuť lojové polévky. A pokud ne, pak určitě máte chuť to zažít. 1 příběh, 5 žen, 3 generace, jejich muži a děti. Naskočíte do rozjetého vlaku uprostřed stepi a se zastávkou přes Ulanbátár tam opět skončíte. Smekám před mladinkou autorkou za perfektně zpracované téma. Dlouho jsem nic takového nečetla.
Já jsem vyslechla část této knihy jako rozhlasovou povídku pod názvem Odjezd do Čojbalsanu (město v Mongolsku)
Pojednává o cestě vlakem Hany a jejího mongolského manžela do Mongolska.
Hana neví co jí čeká, právě dojeli do Moskvy, kde budou přesedat.
Tato povídka je součástí 7povídek, které jsem všechny vyslechla audio z ČRo.
Povídka Letní noc(Michal Ajvaz)-hororová povídka v které škeble pronásleduje hlavního hrdinu Prahou.
Povídka Občina(Miloš Urban)-hlav.hrdina venčí psa Kukiho u lesa, kde se nadobro ztratí.
Zbraně z Tolminu(Jáchym topol)-hlav. hrdina lituje, jak se mění příroda pod Jelení horou v Krkonoších, díky kácení lesů pro stavbu lyžařského střediska.
Povídka Konečná(Jaroslav Rudiš)-hlav. hrdina vzpomíná jak jako mladí hráli v kapelách. Vrátí se domů, když jeho máma zemře.
Flétna(Jiří Kratochvíl)- o přátelství mezi chlapci, které skončí díky jejich otců, jeden kapitalista a druhý komunista. Smutné
Miriam(Ivan Klíma)-smutná povídka o deportaci židů
Moje první seznámení s P. Hůlovou a zároveň velký nadšení. Dlouho jsem nečetla něco tak vyzrálého /a ještě od 22letý autorky. Mám ráda generační knihy a tady se jedná, jestli se dobře pamatuju, o pohled žen tří generací na život, tradice a hodnoty.
Moje první, ale zřejmě ne poslední kniha od této autorky. Prostředím pro mě originální a stylem jazyka vlastně taky. Uchvátila mě. A celé to je velmi věrohodné. Tyhle generační romány o ne zrovna jednoduchém životě mám ráda.
(SPOILER)
Při čtení prvních asi pěti stránek jsem pořád listovala, zda v knize není nějaký slovníček mongolských slov nebo aspoň poznámky pod čarou, které by mi vysvětlily, co to znamená "ger", "argal" (zatímco ger se dal z kontextu dobře odhadnout, u argalu mi jaksi nedošlo, že stromy v mongolské stepi nerostou, takže to fakt nemůže být dříví, jak jsme ve střední Evropě zvyklí, ale poněkud exotičtější topivo :-)). Když jsem zjistila, že slovníček není, lehce jsem zpanikařila, v obavě, že nebudu rozumět, o čem se píše. Je fakt, že některá slova mi dost trvala jako třeba už zmíněný argal. Ale stálo to zato. Člověk jakoby v té stepi byl také, ať chtěl, nebo ne... většina z nás by se asi do té bezútěšnosti, vyrůstající na pomezí mezi starými, pro nás někdy nepochopitelnými tradicemi (třeba pohřbívání mrtvých), budováním socialismu (přineslo mj. paneláky) a tvrdým kapitalismem (většina lidí je ráda, že se nějak uživí) nijak nehrnula. Tak na pár dní na výlet a honem domů.
Když ovšem odhlédneme od kulturních rozdílů, zjistíme, že spletité rodinné svazky, problémy, jimž hlavní hrdinky čelí a mnoho dalšího by se našlo i u nás, když už ne v každé rodině, tak v každé vesnici. Jak štěstí, tak i neštěstí je cosi univerzálního, něco, co překračuje hranice států a kultur, a někdy to vypadá, že toho druhého je jaksi více, než toho prvého. Dzaja, Nara, Ojuna i jejich matka, babička a další příbuzné by mohly vyprávět... Ano, jejich životy byly poznamenané spoustou špatných rozhodnutí a chyb ale kdo z nás nechybuje?
(můj názor)
řekl bych že tenhle román z autorčiny knih vyčnívá, ostatní není dost dobré...
První, co mě napadlo? Ty mladý holky dneska fakt dobře píšou...I když tenhle skvost se ke mně dostal až s dvacetiletým zpožděním...
5 hvězd bez debat.
Je to vlastně Jezero Bianky Bellové, ale s ženskou hlavní postavou a skutečnými reáliemi. Na druhou stranu je to pro mě docela obyčejná klasická rodinná sága, u které postrádám důvod, proč ji číst znovu.
Chystám se napsat pár vět, když mě upoutala hned pod prázdným oknem pro můj komentář recenze @mirektrubak. To je přesně to, co jsem chtěla napsat! Taky jsem se ke knížce vrátila po poslechu z rádia a znovu mě udivilo, jak surové a vyzrálé čtení to je. Ano, i za mě je to prostě nejlepší knížka Petry Hůlové. Plná emocí, živočišna, vůní, a chutí.
Nedávný poslech na rádiu Vltava mi připomněl, jak jsem před mnoha a mnoha lety tuhle knížku četl, jak jsem z ní byl naprosto uchvácený a jak jsem považoval Petru Hůlovou za největší literární talent své generace. Kouzlo románu na mě působilo i teď (možná ne tolik, ale pořád ještě hodně), o to víc je mi líto, že další knihy Petry Hůlové už – alespoň tedy podle mého názoru – zdaleka tak oslovující nebyly.
Fascinovalo mě, jak skvěle dokáže Hůlová pracovat s vrstvami realit, které vůbec nevypadají kompatibilně, jak se do sebe vlamují, aniž by to vytvářelo nesoulad, ale jak naopak právě tohle napěti dává textu sílu. Kontrast není jen v rozdílné optice aktérek (různost pohledů pravdivost nepotlačuje, ale vytváří ji) nebo v zdánlivé odlišnosti dvou základních lokalit – dálavami vonící mongolská step i smrduté sídliště k sobě mají blíž, než bychom si mohli myslet. Pocit harmonie nesladitelného vyvolává i použitý jazyk (což je takové rodinné stříbro Petry Hůlové a důvod, proč s potěšením čtu i ty její knihy, které mě jinak moc neoslovují): kombinace mongolských názvů, které jsou pro čtenáře nové a s jejich významem se seznamuje jaksi „za běhu“, specifického vyjadřování jednotlivých hrdinek a slovníku té docela protivné pražské češtiny perfektně funguje. Nečekaně perfektně. A přispívá to k celkové atmosféře deromatizující syrové opravdovosti, která je v příběhu mongolských žen tou nejpůsobivější stránkou. Opravdu: u Paměti mojí babičce jsem měl skoro fyzické pocity, skoro jsem cítil vůni geru a na jazyku měl chuť lojové polévky.
Poučný příběh z exotické oblasti, na tak mladou autorku velmi vyspělé. (audiokniha na ČRo)
vlastně jsem taková rozpačitá, na jednu stranu to byla velmi zajímavá kniha o Mongolsku a tamních poměrech, o rozdílech mezi původními obyvateli - kočovniky a lidmi z města. na druhou stranu se mi zdálo, že jsou všichni takový hloupý a prostě skončit jako prostitutka s ožralou je normální. nejvíce mě zaujala postava babičky Dolgormy.
Právě jsem si doposlechla audio a dávám palec hore pro Janu Kubátovou, protože obvykle mám trochu problém udržet pozornost u audioknih a tady to šlo samo. Teď jsem si ale přečetla komentáře a zjistila jsem, že to bylo asi dost upraveno. Během poslechu jsem váhala, proč se hlavní hrdinka vlastně rozhodla žít tak, jak se rozhodla, a budu si to asi muset ještě přečíst. Každopádně ten hype, kterej byl kolem týhle knížky, když vyšla, teď chápu. Zajímavý reálie a podmanivě napsáno.
Štítky knihy
ženy česká literatura rodinné vztahy Mongolsko mezigenerační konflikt Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2014 | Macocha |
Kniha Paměť mojí babičce je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 1 100x |
| Čtenářské výzvě | 148x |
| Doporučených | 75x |
| Knihotéce | 228x |
| Chystám se číst | 465x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 9x |
Na to, v jakém věku autorka román napsala, jde až o překvapivě vyzrálé dílo, k jeho dočtení jsem se nicméně musel nutit. V převážně depresivním příběhu z perspektivy několika ženských postav se mi obtížně orientovalo (zvláště ve spleti jmen a vztahů) , čemuž nepomáhalo ani bohaté užívání mongolských výrazů bez vysvětlení významu (který se ne vždy dá snadno odvodit z kontextu). Na hovorovou češtinu se dá zvyknout, ale iritovaly mě hrubky v zájmenech ("jí" místo "ji" apod. - ty mě mimochodem iritují i u Emila Hakla, který je taky běžně špatně používá).