Pačinko
Min Jin Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401574/bmid_pacinko-uYG-401574.jpg
4
375
108
Pačinko je hazardní hra, kterou všichni hrají, ale společnost jí opovrhuje. Pačinko jsou peníze a jakuza. Sundža je negramotná dívka z malé jihokorejské vesnice, která za celý život pozná hodně dřiny a jen málo vlídnosti a pochopení. Těsně před válkou ji osud zavane do Japonska, kde se kromě bídy musí potýkat i s pohrdáním a diskriminací. Rodina je pro ni vším, požehnáním i prokletím. Svým dětem se ze všech sil snaží zajistit lepší život, ale vzdělání samo o sobě nestačí. Podnikat v pačinku je pro Korejce v Japonsku jediný způsob, jak zbohatnout, ale peníze nejsou zárukou štěstí. Strhující příběh korejské rodiny se odehrává na pozadí dramatických událostí, které ve dvacátém století změnily tvář Koreje i Japonska. Kniha, na které se stanete závislí stejně jako na pačinku.... celý text
Přidat komentář
Určitě zajímavé téma, nevěděla jsem o této části historie mezi Korejci a Japonci. Obzvláště když se setkávam s kolegy z těchto zemí, jsem ráda, že se mi rozšířil obzor :). Ale příběh jako takový mě tak nenadchl. Začátek se mi velmi líbil, první dvě generace jsem hltala. Za polovinou jsem nějak ztratila pozornost (ploché postavy, které mi nepřirostly k srdci) a pak jsem přeskakovala, abych se dostala k závěru.
Obvykle se tomuto typu knih a žánru vyhýbám. Nesedí mi rychlé střídání postav a děje, kdy jednou dopodrobna sledujeme, co měl kdy kdo k večeři a jestli si krom uší umyl i pusu, a jindy zas přeskočíme deset let větou "narodily se jim dvojčata, dcera a pak ještě syn"...
Tady jsem udělala výjimku. Korea je moje oblíbená země. I když mám v malíčku spíše kinematografii, rozhodla jsem se Pačinko vyzkoušet. No, nelitovala jsem. Dost pomohlo, že jsem znala a uměla si představit spoustu věcí, od oblečení, pokrmů až po události.
Jen trochu nechápu název. Kniha se dle anotace tváří, že pačinko je středobodem celého příběhu, ale vlastně na něm - spoiler - jedna postava vydělá, jedna k němu klesne, a ty ostatní si jdou úplně vlastní cestou. No budiž.
Pozitivně hodnotím, že mi kniha přinesla nové vědomosti. Vztah Korejců a Japonců po válce, resp. tolik let po válce...
Takže ano, mohu doporučit, pokud vás láká Korea a/nebo rodinné ságy. Pokud ne, ani to nezkoušejte.
P.S. Neodpustím si odkaz na něco, o čem se v knize často hovořilo: o lidech, lákajících za války korejské dívky na skvělou práci do Číny a Japonska, nebo je rovnou unášejících. A o dívkách, které ve skutečnosti skončily ve vojenském nevěstinci. Je k tom opravdu dobrý film jménem Snowy road. Má české titulky a není těžké se k němu dobrat.
Docela přicházím na chuť literatuře z (a o) východu a tak jsem tentokrát ochutnala Pačinko.
Hlavní hrdinka Sundža je sice negramotná a život pro ni není zrovna procházkou růžovým sadem, ale umí bojovat a pro svou rodinu by udělala vše. Postupně pak sledujeme osud nejen Sundžy, ale i jejích potomků.
Žít jako Korejec v zemi vycházejícího slunce není zrovna med, Japonci se mají (nebo minimálně měli) k lidem z Koreje podobně, jako mnozí Češi k Romům – opovrhují jimi, bydlení jim nepronajmou, nezaměstnají je. A jedním ze způsobů, jak se uživit, je pak pro Korejce byznys spojený v pačinkem. Provozují tedy pačinko herny, v nichž se dá prohrát hora peněz v naději, že jednou se osud obrátí. Jenže i když tohle podnikání několika Korejcům přinese docela pohádkové jmění, neznamená to, že je jako bohaté Japonci konečně přijmou. Pačinko totiž bývá spojené také s jakuzou, a i když má Sundžina rodina čisté svědomí a drží se svých morálních zásad a křesťanských hodnot (ano, i náboženství hraje v románu svou roli!), v očích ostatních je toto propojení nezpochybnitelné. Navíc někde v pozadí je stále Ko Hansu, který toho o všech ví až příliš mnoho a stále se kolem Sundžiiny rodiny motá. Kým vlastně je?
Sága o Sundžině rodině mě naprosto nadchla, takže jsem těch necelých 500 stran docela zhltla. Je to čtivé a autentické, autorka umí vývojem děje překvapit, používá odkazy na skutečné události, čerpá ze zkušenosti těch, co zažili život cizince v Japonsku.
Především Sundžu a její dva syny jsem si neskutečně oblíbila a fandila jim. Min Jin Lee je nijak neidealizuje, nechává je učit se z vlastních chyb i chyb svých předků, pracuje i s jejich naivitou. A v jednom případě mě autorka velmi ranila – to když mi necelých 100 stran před koncem vzala mého oblíbence ve chvíli, kdy se zdálo, že vše už bude dobré! Uf…
Každopádně hodnotím plným počtem bodů a vřele doporučuji k přečtení!
Kniha byla velice zajímavá a nechce se mi uvěřit, že ještě v roce 1989 byl přístup Japonců ke korejským lidem takový ,,zastaralý". Ve třetí části je kniha trošičku zrychlená a taková nezajímavě napsaná. Konec zase dobrý.
Příběh Korejců žijících v Japonsku v průběhu 20.století. Na příběhu Sudži a její rodiny se z mikrohistorie stávají dějiny. Pro mě hodně nových informací,zaujalo mě.
Mám rozporuplné pocity. Na knihu jsem se velmi těšila ze dvou důvodů. O toto téma se mnoho lidí nezajímá a navíc byla kniha vychvalována všude.
První polovina knihy se četla hezky, ale absolutně nechápu na co autorka myslela při psaní poslední části. S postavami jsem nemohla soucítit, protože to ani nešlo. Bylo to urychlené, na prstech jedné ruky bych mohla vyjmenovat vlastnosti hlavních postav. Zbytečné popisy vedlejších postav, které se v knize objeví v jediné kapitole. A jako poslední mi neseděl autorčin popis sexuálních scén a hlavně popis žen. Poslední část jsem četla z vlastního donucení, protože jsem chtěla vědět, jak to dopadne.
I tak dávám 4 hvězdy za první polovinu, která je na plný počet a taky za historický kontext.
Korejský, jakožto i celý asijský svět mi dávno není cizí a už delší dobu je v popředí mých zájmů. Do svého korejského literárního období jsem si čistě ze zvědavosti vybrala na začátek právě tuto knihu a i když se najdou výhrady, nelituji. Pohled na tuto knihu má totiž dvě zcela diametrálně odlišná hlediska.
Na Pačinko se dá pohlížet buďto jako na výpravný beletristický román, kroniku, nebo jako na literaturu faktu a historickou sondu do života a dějin Korejců a Japonců, nicméně pouze jako na každou část zvlášť, nikoliv dohromady, což je škoda a pro mě značný nedostatek, protože kdyby spolu tyto dva světy v příběhu fungovaly, byl by to opravdu bestseller, na který aspirovala. Ze začátku má ambice s historickým naučným podtextem, později se ale zvrhne "pouze" ke klasickému uměleckému vyprávění. A teď si vyberte.
Každopádně ať tak či tak a co bylo mému srdci bližší - zde to byl pocit příběhu z korejského pera, který o kousek zvítězil nad dějepisnými otázkami - celkově mě to upoutalo a připravilo skvělý čtenářský zážitek. Sžila jsem se s celým příběhem, až se pak na dlouho nakonec stal i mým. Čtení jsem si užívala, nespěchala jsem na něj, bavily mne všechny dějové linky a vracela jsem se k tomu vždy jako ke starému příteli. Jestli tato kniha totiž něco je, tak opravdu čtivá. Ať už je lepší, nebo horší, jak se jednou začtete, už vás nepustí. Má pár hluchých a uspěchaných míst, i tak přirozeně plyne. Vnímala jsem to spíš jako oddechovou knihu, leč téma není oddechové ani trochu, a až na konci jsem si uvědomila, že ten příběh jednou skončí a že mi to vlastně bude líto, protože jsem s ním strávila pěkný a dlouhý čas, který za to stál.
Ve výsledku je to dobře napsaná kniha, která vám naskytne buď epický příběh jedné rodiny, nebo alespoň jednodušší povrchové nahlédnutí na kousek korejské historie.
Jedna hvězdička za historický kontext a náhled do vztahu mezi Korejci a Japonci. Každopádně zbytek knihy je dle mého katastrofa.
Neměla jsem šanci soucítit s žádnou postavou jelikož jich je tam tolik a každá kapitola představuje skok časem. I úmrtí jednotlivých postav je popsáno neosobně a je většinou odbyto jednou větou. Další věc která mě zarážela bylo popisování sexuální scén a poprsí veškerých ženských postav, tomu je věnována větší pozornost než budování vztahů mezi hlavními postavami.
Čtenářsky velmi atraktivní kniha, která nás seznámí s (pro nás většinou) neznámou historií japonsko-korejských vztahů ve 20. století. Kniha se čte snadno, reálie z života Korejců jsou více než zajímavé, jedinou slabinou je skutečnost, že příběh nejde dost do hloubky a především v druhé části knihy spíše jen klouže po povrchu.
Naprosto úžasné. Odrazuje se, jak jsme diametrálně odlišné kultury a mentality.
Tolik životů, emocí.
Ačkoliv je Min Jin Lee původem Jihokorejka, její literární styl je příliš americký (což je pochopitelné, vzhledem k tomu že v USA strávila většinu svého života). Dílo je sice zasazeno do nadmíru zajímavého historického kontextu, ale tím klady této knihy končí. Příběh i postavy jsou velmi ploché. První část působila docela slibně, jelikož seznamovala čtenáře s tehdejšími poměry a korejským stylem života, ale s příchodem Isaaca se vše začalo stávat méně uvěřitelné a příběh začal upadat. Třetí část jsem dočítala už jen z principu. Čekala jsem, že závěr vrátí knize hloubku, což se ale bohužel nestalo. O nic bych nepřišla, kdybych knihu odložila v kterékoliv části. Otevřený konec v tomto případě vůbec nefungoval, ale obávám se, že tady by nepomohl sebelepší závěr.
Jedna hvězdička za zajímavý historický kontext a druhá za několik zajímavých pohledů na japonskou kulturu. Děj sám o sobě nebyl příliš atraktivní a kniha rozhodně nemusela být tak rozsáhlá - typických 300 stran by bohatě stačilo. Zklamal mě i český překlad (především překlad spojení udělal jsem si domácí úkoly, dobré pro tebe a jsem pro něho ráda mě velmi iritoval) a aby toho nebylo málo, našla jsem i pár překlepů.
Pokud vás však bavily Tiché roky nebo Hana, pak se vám určitě zalíbí i tato kniha. Pačinko je totiž Alena Mornštajnová v hanboku.
K asijské literatuře jsem přičichla teprve nedávno, tohle je moje asi čtvrtá kniha. Kniha se čte moc pěkně, příběh několika generací korejsko/japonské rodiny. Je škoda, že příběh tak trochu klouzal po povrchu, možná by mi nevadilo, kdyby příběh nebyl po čtyři generace, ale kdyby se víc zaměřil na to, co prožívali, rozpitvat to dění okolo, pocity, zvyky.. Asi jsem se rozmlsala Vegetariánkou a KimČjong, ale tohle mi tady trochu chybělo. To ovšem nemění nic na tom, že se to čte dobře a určitě si kniha zaslouží velmi dobré hodnocení.
Je to takový mainstream, co se má dobře číst. Chyběl tam nějaký větší konflikt, takhle to působilo trochu bezzubě. Divoké labutě na mě kdysi zapůsobily víc.
Zajímavé téma o životě Korejců v Japonsku, o kterém jsem neměla ponětí...četla se velmi dobře, rychle a děj běžel...jen jsem tam neviděla moc radosti v životě...stačilo by mi aspoň trocha
Kniha mi přišla oddechová. Spousty zlých věcí se děje jen tak okrajově. Četla jsem i jiné knihy o podobném tématu, které byly daleko syrovější. Příběh je čtivý, postavy sympatické (někdy až moc) a hezky to ubíhalo. Moje kamarádka žijící v Japonsku potvrzuje, že Japonci byli pěkní rasisté (mají rádi turisty, ale běda, jak tam chcete žít a rovnat se jim třeba v práci), ale už se to prý trochu lepší. A to je v knize dobře ukázáno.
Docela zajímavé čtení, jen mi trošku vadilo schématicky černobílé vylíčení postav. Všichni Korejci jsou líčení jako skvělí lidé a vzorní křesťané, až na jednoho jakuzáka, a (skoro) všichni Japonci jsou na ně zlí, nebo jim alespoň nerozumějí. Je to sice rodinná sága pro běžné čtenáře, ale vylepšená o mnoho japonských a korejských reálií.
Přiznávám bez mučení, že jsem před přečtením téhle knížky nevěděl co to vůbec pačinko je. Kromě toho jsem nevěděl vůbec nic o Korejcích žijících po generace v Japonsku jako trpění cizinci a jen velmi málo o Korejcích vůbec. A když už se tu takhle zpovídám, myslel jsem, že jediný nejaponský boss jakuzy byla O-Ren Ishii z Kill Billa. A to jsem byl teda vedle.
No, tahle korejsko-japonská sága mi spoustu věcí ukázala a vysvětlila, bylo to vážně moc zajímavé čtení. Nečekejte ale něco jako dějiny Koreje nebo Korejců, je to "jen" rodinná sága a sleduje skoro výhradně jen osudy členů jedné rodiny.
Nejvíc mě asi jako většinu bavila první polovina knihy od japonské okupace Koreje zhruba po konec druhé světové války. Ale ani druhá polovina není špatná, jen je ta doba chudší na nějaké prudké dějinné zvraty, poválečné Japonsko už prostě jen pomalu bohatne. Co se ale nemění, je přesvědčení Japonců o jejich nadřazenosti nad jinými národy a zejména opovrhovanými "česnekožrouty". Děj končí někdy kolem roku 1990 a tihle občané druhé kategorie stále nemají občanství a žijí v Japonsku jako cizinci, někteří už tři či čtyři generace...
Knih od jihokorejských autorů jsem za svůj dosavadní život moc nepřečetla. Vlastně, počkat, nepřečetla jsem ani jednu. Až donedávna. A byla to trefa do černého. Troufám si tvrdit, že za posledních pár let, přesněji od dob, kdy jsem četla Egypťana Sinuheta ve čtvrtém ročníku na střední škole, je to nejkrásnější kniha, která se mi dostala do rukou.
Pačinko vypráví příběh jedné korejské rodiny. Její osud, alespoň ten, který můžeme v knize sledovat, se začíná psát v roce 1910, kdy byla Korea ještě jednotná a předsudky Japonců vůči Korejcům čím dál znatelnější. Sundža, pocházející z malé jihokorejské vesnice, se měla narodit stejně postižená jako její otec. Osud jí ale naštěstí dopřál víc štěstí a stala se z ní, když už ne krásná, tak alespoň zajímavá dívka s trochu podsaditější postavou. Je negramotná, naivní a bojácná, a tak když se jednoho dne setká s mužem, který jí na první pohled učaruje, okamžitě mu podlehne. Může ji to však stát nejen pověst, ale i naději na lepší budoucnost.
Shodou mnoha okolností a náhod se nakonec přestěhuje do Japonska, kde dře bídu s nouzí stejně jako doma a ke všemu tam na ni všichni shlíží spatra. Je to přeci jenom obyčejná nevzdělaná Korejka, která se Japoncům nemůže v ničem rovnat. Její nucený úprk do Japonska ovšem není tím jediným důležitým životním zlomem, který ji potká. O mnoho let později ji totiž dožene minulost ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Se Sundžinou rodinou zůstáváme až do roku 1989, kdy už je Korea dávno rozdělená ve dví a bývalí Severokorejci se nemají kam vrátit. Tedy mají, ale jen jednou a napořád. Avšak jsou to právě Korejci, kteří v Japonsku vládnou takzvaným pačinko hernám. Pačinko je hazardní hra, kterou hrají chudí i bohatí, Korejci i Japonci, ale společnost jí opovrhuje, a to hlavně proto, že je spojována s jakuzou, japonskou zločineckou organizací, kterou v našich končinách známe spíše pod označením mafie.
Min Jin Lee, autorka Pačinka a rodačka ze Soulu, debutovala v roce 2007 knihou Free Food For Millionaires, která byla literárními kritiky přijata velmi pozitivně. U nás ovšem zatím vyšla jen její druhá kniha, která spatřila světlo světa v roce 2017. O dva roky později jsme se jí dočkali i my. A buďme rádi, protože se nám dostává do rukou kniha, na kterou jen tak nezapomeneme. Silný příběh jedné rodiny se totiž odehrává na pozadí skutečných historických a společenských událostí, které navždy změnily nejen Koreu, ale po kapitulaci v druhé světové válce i samotné Japonsko. Min Jin Lee sbírala materiál pro tuto knihu od roku 1989. Vystudovala historii a práva, pak se ale rozhodla, že se bude věnovat Korejcům žijícím v Japonsku. Aby byl její příběh co nejreálnější, rozhodla se zorganizovat rozsáhlý výzkum a po přestěhování do Tokia absolvovala i rozhovory s desítkami Korejců trvale žijících v Japonsku. Čím déle se ale tímto tématem zabývala, tím si byla jistější, že životní příběhy Korejců nejsou vůbec tak jednoduché, jak si zpočátku myslela, a tak v roce 2008 začala psát knihu celou od začátku. Trvalo jí tedy bezmála třicet let, než Pačinko napsala ke své plné spokojenosti. I když v něm jsou osoby smyšlené, všechno, co se jim děje, se mohlo stát a také se stalo i ve skutečnosti. O to je tento příběh smutnější.
Podle knihy Pačinko se v současnosti natáčí seriál, ale doporučuji si nejprve přečíst knihu. Jedině tak se dokážete s příběhem a životními osudy čtyř generací jedné korejské rodiny sžít naplno a tak, jak si to zaslouží.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko rasismus korejská literatura ságy cizinci
PačinkoKniha Pačinko je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 485x |
| Čtenářské výzvě | 97x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 205x |
| Chystám se číst | 419x |
| Chci si koupit | 99x |
| dalších seznamech | 7x |
Pačinko, kniha, od níž čekáte příběh plný hazardu, leč dostanete něco úplně jiného. Historii utrpení, poddanství a nesnášenlivosti. A přesto je zde smítko naděje vloženo do vínku několika vybraným jedincům.
Ruku na srdce, co jste si mysleli o Japoncích? Já je měla nejspíš ohromně zidealizované, poučené z Hirošimy a Nagasaki. Ale ejhle, ta černota sahá mnohem hlouběji.
Tato kniha vám neukáže nic pěkného. Od začátku až do konce ukazuje především fatalismus, utrpení a nihilismus, ale rovněž morální sílu a láskyplnou oddanost, a to především u ženských postav.
Děj je zpočátku rozvláčnější, ale postupně zrychluje, přibývají postavy a jejich osobní příběhy, spousta odboček, až přijde zničehonic konec. A vy máte spoustu otázek. Přínos vidím v tom, že autorka ukázala pravou tvář Japonska 20. století. Bohužel bylo znát, že ještě není úplně vypsaná a román pro ni byl příliš velké sousto. ***1/2