Prokletá sbírka

18.04.2019

Klasická anglická detektivka pro deštivé odpoledne. ;-) Hodnotím jako průměrnou - čtivá, ale nakonec nenadchne ani neurazí. Rozuzlení a důvody vraždy mi přišly trochu přitažené za vlasy.

04.11.2018

(pokračování)

A teď jsem otevřel knížku zcela náhodně, někde zhruba uprostřed. Při citaci textu jsem se ze všech sil snažit vyhnout tomu, že bych čtenářům něco prozradil, čím bych je o tu pravou radost z přečtení této knížky připravil, proto jsem v citovaném textu některá slova vynechal.


„Nemůžu uvěřit tomu, že ses do toho pošetilého plánu zapojila,“ řekl, když mu pověděla první část příběhu.
„Udělala jsem to, co jiného nám ostatně zbývalo? Měli jsme snad čekat, až Rose seberou střechu nad hlavou a ona bude nezaměstnaná? Už na tom nemůžu nic změnit a byla to pouze moje chyba. Všichni ostatní byli tím nápadem tak nadšení, že jsem se nemohla nepřidat.“ Připadalo jí, že se začíná obhajovat, a tak s tím přestala.
„Proč jsi mi o tom neřekla dřív, než k tomu došlo?“
„Protože jsem věděla, že s tím nápadem nebudeš souhlasit. A nemýlila jsem se.“
„Musíš uznat, že to byla pěkná hloupost.“
„Ano, máš pravdu. Bylo to také ale zábavné a vzrušující a připomnělo mi to, že jsem mladá a plná života a že nemusím vždycky všechno dělat správně.“ Podle jeho mlčení jí bylo jasné, že s ní nesouhlasí, a aby to alespoň trochu urovnala, nalila mu další sklenici vína.
„To ale není všechno, je to ještě mnohem horší,“ pokračovala a ponořila se do vyprávění.
Mlčky si to vyslechl.
„Ty nechápeš, proč toho vraha musím najít, viď?“
„Ne, nechápu to.“
„Doufala jsem, že mně pochopíš. Myslela jsem, že budeš rozumět pojmům jako přátelství a věrnost.“
„Proč to ale musíš dělat ty? Proč to všechno nenecháš na policii? Byla by hloupost udělat cokoliv jiného.“
„To jsem si nejprve taky myslela.“ Zrak ji padl na nahodilé uspořádání předmětů na krbové římse. „Kdybych tam šla, zjistil bys, že je nemožné vysvětlit jim jemné detaily toho, co se stalo.“


Autorka v příběhu rozvíjí celou síť vztahů, často krizových, jak mezi oběma manžely, nyní již bývalými partnery, tak mezi rodiči a dětmi v rodině, uprostřed skupiny, kterou dal dohromady zájem o pravidelné běžecké tréninky a závody, stejně jako mezi hlavní postavou a jejími nejbližšími přáteli.

Budu pokračovat ještě několika závěrečnými odstavci, které neobsahují pointu, ale spíše dávají čtenáři určitou naději na možné pokračování, či spíše další příběh. (Jak jsem si na GR ověřil, tak doposud vyšlo v této řadě ještě třináct dalších knih.)


„Tohle je ale něco úplně jiného. Něco přesně pro tebe. Není to vůbec nebezpečné. A využila bys u toho všechny zkušenosti, které jsi získala, když si pro nás před pár lety pracovala v Bodleyho knihovně. Kate … “
„Ano?“
„Neváhá tvůj vydavatel trochu se zvýšením autorského honoráře? Dostávala bys od nás přiměřený plat. Uvidíme se v šest třicet. Zatím ahoj.“
Kate stála a dívala se na sluchátko ve své ruce. Proč své „ne“ neformulovala jasněji? Vyzváněcí tón se změnil v jízlivé pípání.


Knížka ve vás pravděpodobně vyvolá podobné pocity jako tomu bylo u mne.
Příběh líčí historii jednoho banálního zločinu, nezločinu, v jehož průběhu dochází ke zločinu tentokráte již skutečnému, takovému, který je již hoden detektivního románu, tedy samozřejmě k vraždě. Mimo to příběh zahrne mnoho dalších méně významných zločinů všech stupňů, počínaje korupcí, a konče vydíráním. Ani zelená karta bojovníků za zachování zbytků snesitelného životního prostředí v příběhu nechybí.

Výsledný koktejl vám autorka předkládá tak, abychom si mohli vybírat, který motiv byl v tomto případě ten nejzávažnější, a proto nakonec vedl ke vraždě.
Na závěr vám popřeji příjemné, byť chvilkami i trochu rozporuplné chvilky nad knížkou jedné z mých oblíbenějších autorek.

Ještě k mému dnešnímu hodnocení. Rozhodl jsem se dávat to nejvyšší, pět hvězd, jen opravdu vyjímečným knihám, a snad jen u svých několika málo nejoblíbenějších autorů dávat takové hodnocení více nežli jen jednomu titulu.
Potom mi zbývá už asi jenom, bráno shora, čtyři hvězdy výborná kniha, tři hvězdy dobrá kniha, dosahující po mnoha stránkách špičkové úrovně, u které jsem ale přesto v některých chvílích nad tou čtvrtou hvězdou, z mnoha různých důvodů přeci jenom váhal, a nakonec se rozhodl ji neudělit. Konec konců pokud budu někdy knihu číst opakovaně, může dojít k tomu, že hodnocení o jednu hvězdu změním, a tu čtvrtou ji nakonec přidám.

V tomto případě dávám tři, až téměř tři a půl hvězdičky, podle systému hodnocení DK tedy tři hvězdičky.

04.11.2018

Stallwood, Veronica - Prokletá sbírka

Dočetl jsem včera večer, po 22, možná po 23 hodině, a tak se s vámi podělím o své první pocity následující ráno poté, co jsem ji po přečtení večer odložil.

Dnes se vám musím přiznat k jedné ze svých vícero špatných vlastností.
Přijdu domů, rozložím úlovky, ponejvíce pocházející z místní pobočky naší knihovny, a podívám se co jsem vlastně ukořistil.

Následuje stručná blesková prohlídka přebalů, anotací, ilustrací, předmluv a doslovů. Nakonec sáhnu po té jedné, jediné, která mne zaujala nejvíce.
Knihy, které jsem měl právě rozečtené jdou obvykle prozatím stranou, a já se, celý natěšený, zakusuji do čerstvého úlovku.

Tentokrát byla vítězem knížka, detektivka, jejíž autorka se zove Veronica Stallwood. Knížka se jmenuje Prokletá sbírka, v originále Death and the Oxford Box, a patří do série Oxfordské zločiny. Překlad Tomáše Butaly vychází z pravděpodobně prvního vydání u HEADLINE BOOK PUBLISHING v Londýně z roku 1994.
Autorka, i hlavní postava této knihy – Kate Ivory, patří mezi mé oblíbenější.

Už dlouho jsem žádnou knihu nečetl tak příšerným způsobem, tak zoufale rozkouskovanou. Zpravidla šlo pravidelně o pouhé dvě, tři stránky v posteli před usnutím. Někdy se mi jich poštěstilo přečíst vyjímečně až sedm. Knihu jsem si většinou nestačil založit, takže jsem po opětovném otevření pravidelně lovil, kde jsem posledně skončil, kam až jsem dočetl.

Díky této technice, kdy jsem četl některé části opakovaně, i díky tomu jak se příběh vyvíjel, se mé pocity proměňovaly, někdy byly veskrze kladné, jindy tomu bylo naopak. Nikdy jsem ale neuvažoval, že bych ji snad odložil, jak se mi u některých knih také občas stává.

Goodreads sérii vede jako Kate Ivory, a tuto knihu jako první v řadě spolu s dalšími, celkem jde o 14 svazků. Přibližně každý rok vychází jeden, některé roky žádný, jindy zase jsou v jednom roce vydány svazky dva.
Hodnocení jednotlivých svazků této série se zde pohybují v rozsahu 3,03 – 3,53, tento konkrétní svazek zde má nyní hodnocení 3,38.
Mohu říci, že to vcelku přesně odpovídá i mému vlastnímu pohledu, ono hodnocení na GR jsem si prohlédl až po sepsání těchto mých dojmů.

Ale teď už ke knížce samotné.

Začnu jak jinak, nežli autorčiným začátkem:


Žena před domem číslo 29 v Redbourne Road chvíli váhala, než stiskla zvonek. Potom o krok ustoupila.
„Kdo je tam?“ zeptal se muž a vyklonil se ze dveří.
„Potřebuji s tebou mluvit o těch mých dózách.“ Žena měla vysoký slabý hlas, téměř jako dítě.
„O našich dózách. Vždyť jsem ti to přece opakoval už tolikrát. Dostali jsme je od tvé babičky k svatbě, takže jsou to naše dózy. A mám právo na to, abych si polovinu z nich nechal. Takže buď tak laskavá a běž pryč.“
V únorovém větru poletovaly po ulicích oxfordského předměstí suché listy a igelitové sáčky. Jeden sáček se ženě zachytil na podpatku a šustil na vydlážděném chodníčku.
„Theo, prosím tě, potřebuji je zpátky všechny. Je to opravdu důležité. Můžu dál? Promluvíme si o tom.“
Theo se podrážděně podíval na sáček, který se ženě zachytil na botě. Měl na sobě modré gumové rukavice, zřejmě ho vyrušila při mytí nádobí. Jednou velkou modrou rukou držel dveře a byl připraven je kdykoliv zabouchnout. Ve druhé ruce držel bílou plátěnou utěrku.
„Můžeme si o tom promluvit tady, jestli k tomu máš opravdu co říct,“ řekl a nevšímal si větru, který bičoval okenní tabulky kapkami deště a cuchal ženě spletené vlasy.
„Musíš mi pomoct. Přijede ke mně babička a bude se na ně ptát.“ Pohlédla ne něj a na chvíli se odmlčela, jako by čekala, že ji přece jen pozve dál. Pak zklamaně pokračovala: „V dopise zmiňovala nějakou prodejní výstavu, ale píše hrozně, takže jsem tomu pořádně nerozuměla. Ale určitě chce vidět tu sbírku, Theo, hlavně Oxfordskou dózu.“
„Jistě četla o té výstavě, která má název Smrt a výtvarné umění. Tys o ní neslyšela?“ Žena zavrtěla hlavou. „Vyvolala velký zájem o tyhle smuteční předměty z počátku devatenáctého století. A minulý měsíc se taky nějaké prodaly u Christie’s. Neměl jsem tušení, jaký je zájem o věci od Johna Parrishe, dokud jsem si nepřečetl, za jak velkou částku se jedna z nich prodala. Tahle naše Oxfordská dóza má obrovskou hodnotu.“ V záhybu utěrky, kterou držel v pravé ruce, se zaleskl smalt.
„Copak nechápeš, že ona ty dózy stále považuje za své vlastnictví? Určitě bude zuřit, až ke mně přijde a zjistí, že polovina z nich je pryč.“
Dóza, kterou právě leštil, zmizela v modré dlani.


Na podkladě příběhu jednoho obyčejného rozchodu a rozvodu nám autorka líčí celou historii, a na naprostou banalitu se postupně nabalují další vztahy mezi jednotlivými jejími aktéry.

09.03.2013

První a asi i poslední kniha,kterou jsem si od autorky přečetla. A to jsem se tolik na ní těšila.