Otázka viny

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podtitul: Příspěvek k německé otázce Jaspersova knížka o německé vině, ale také o vině vůbec a o jejích základních rovinách, vyšla poprvé v Německu v roce 1946. Němci její vydání – pouhý rok po své strašlivé válečné porážce, v situaci rozvratu a okupace své země – nijak nevítali. Zato americký důstojník, dohlížející na univerzitu, prý za ni Jaspersovi děkoval s tím, že není napsána jen pro Němce, nýbrž pro svědomí vítězných spojenců. Český překlad této knihy byl poprvé vydán v roce 1969 a ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti. Není to totiž ani zdaleka pouhý historický dokument, dokreslující dávno minulou situaci poválečného Německa. Jádro knihy tkví v poznání, že my všichni jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a zejména před budoucností. Dotisk této knihy r. 2009....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/33_/33862/otazka-viny-33862.peg 455
Žánr
Literatura naučná, Filozofie
Vydáno, Academia
Orig. název

Schuldfrage: ein Beitrag zur deutschen Frage, 1946

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Kniha Otázka viny

Přidat komentář
janavan
22. srpna

Otázce viny od Karla Jasperse lze přiřadit mnoho různých přívlastků, v první řadě je to ale mimořádně nadčasové dílo. Vyšlo v roce 1946, tedy velice brzy po WW2. Přibližně v té době probíhal Norimberský proces, který se se zločiny WW2 snažil vyrovnat a odsoudit právoplatné viníky.

Jaspers v eseji reflektoval (i do dnešní doby) tolik skloňovanou “kolektivní vinu” Němců za hrůzy druhé světové války. Co je ale důležitější, s nadhledem popsal různé druhy viny (kriminální, politickou, morální a metafysickou), které jsou aplikovatelné jak na velké soubory lidí, tedy např. občany států či organizace, ale i na jedince samotné.

Podle Jasperse se člověk stává člověkem až v momentě, kdy sám přijme svou vinu, a nemá tak smysl tuto morální vinu někomu připomínat. Ublížili jsme, byli jsme ublíženi, ale je jen na každém z nás, jak s tím naložíme.

Kratičké dílko, které ve vás ale svoji vahou a poselstvím bude rezonovat ještě dlouho.

Jednu hvězdičku strhávám za to, že se Jaspers v druhé polovině knihy už trochu opakoval.

JulianaH.
04. dubna

Vždycky jsem si myslela, že Goethe přehání, když píše, že nad Kantovými Kritikami zvracel. Teď vidím, že člověku se z filosofie vážně může zvedat žaludek.

Jaspersův problém je patrně v tom, že se coby lékař příliš dlouho zabýval psychicky nemocnými lidmi. Jak jinak by mohl dospět k patologickému názoru, že jsme vinni za to, že žijeme, kdežto druzí – nikoli naší vinou – zahynuli? Tak to cítí lidé, kteří se ocitají v depresi po tragédii, ale rozhodně to není pocit důvodný, natož zdravý.
Filosof se také neobtěžuje nijak zdůvodňovat závažné předpoklady, jako že cena všech životů je stejná, že člověk má hodnotu jakožto člověk, že existuje přirozené právo, že existuje bůh (který tu vystupuje v důležité roli jako autor a garant světového Řádu, jejž Jaspers ztotožňuje s mravním dobrem), že jeho pohled na „podstatu německého ducha" je ten jediný správný, ... Neboť tu existoval i konkurenční pohled na podstatu němectví, totiž ten nacistický. Proč si mám myslet, že Jaspersův je správný, a Hitlerův ne, když se Jaspers vůbec neobtěžuje argumentovat?

Zpočátku mi kniha připadala jako pokus aplikovat na evropský národ židovskou Selbsthass. Je pravda, že Jaspersův bůh působí starozákonně: člověk se před ním má „obviňovat", jak J. výslovně říká. Po dočtení mám dojem, že to autor myslel upřímně a seriózně, a ne jako mstu na vlastním lidu. Což nic nemění na tom, že k jeho duchovní likvidaci výrazně přispěl. Další z Jaspersových problémů totiž tkví v tom, že chce být zároveň nietzschovským elitářem a zároveň egalitářem: ve výsledku cpe davům do krku „lék", který posílí nadčlověka, ale zabije zbytek. Jeho přísnou (a docela podnětnou) metodu introspekce unese sotva pár nejlepších lidí, ale ne celek – a musel vědět, že Němce zničí. Na osobní sebemrskačství má jistě každý věřící právo, ale nutit k němu národ, to je perverze. (* Mluvím o metodě, ne o obsahu. Skutečně se mi zamlouvá jeho způsob sebezpytování – jako podmínka svobody a sebeúcty. Odpovídat se bohu je ale zmateným zkratem pohmožděného sebeuvědomění.)
Mnohem podstatnější deficit spočívá v tom, že Jaspers definuje vinu zcela svévolně a ztotožňuje ji s konkrétním režimem (nacismem), kdežto dobrý světový Řád se pro něj rovná demokracii. Ve výsledku ho to vede k směšným závěrům, že „svědomí" mají jen demokrati a že pouze oni jsou schopni existence jakožto ontologického výkonu. Nejsem demokrat, a přijde mi, že existuji, ba dokonce že mám cosi jako svědomí. I Hitler se zodpovídal svému svědomí, byť z jiných hříchů než Jaspers. Lze se tomu divit? Jak říká J. S. Mill, předmětem svědomí mohu učinit cokoliv. – Stejně bizarní je Jaspersovo rovnítko mezi bohem a transcendencí vůbec. Lze mu vlastně vyčíst totéž, co Nietzsche vyčetl Ježíši Kristu: nedokáže nahlédnout za svoje omezené pojetí dobra. Věřím, že člověkem lze být na víc způsobů.
K tomu dodejme, že si autor neustále odporuje a že nedokáže vyvracet námitky svých hypotetických protivníků. Kupříkladu na námitku „nulla poena sine lege" odpovídá, že tento „lex“, odpovídající Řádu, zavádí Norimberský proces. Tím ovšem protivníka absolutně nevyvrací, ba dokonce naopak. Anebo:
a) Námitka: politická suverenita se vymyká nařčení ze zločinu, protože jinak by kterýkoli vítěz mohl prohlásit kteréhokoli poraženého za zločince. Tudíž také musejí být hlavy státu sakrosanktní.
b) Jaspers: hlavy států jsou za své činy odpovědné. – Velmi závažné jádro námitky tedy nechává nedotčené.
A jeden příklad toho, kterak si protiřečí. Horlí proti „falešnému svědomí" těch, kdo se domnívali, že zevnitř změní nacismus k lepšímu, a oceňovali jeho pozitivní aspekty (např. válečné vítězství). O nějakých dvacet stránek dále vyčítá Británii, že se nespojila s Mussolinim a nezměnila fašismus k lepšímu zevnitř, aby dosáhla válečného vítězství nad Hitlerem. – Jsem schizofrenik já, nebo Jaspers? A baví mě, že politickou „vinu“ na nacismu podle něj nese každý občan bez výjimky, tedy i – židovský.

Když to shrnu: z filosofického hlediska to pro mě byla ztráta času. Jde o bezcenné střídání neskutečně banálního („lidé nechtějí být kritizováni, ale sami rádi kritizují?“ ne, vážně? jak překvapivé) a neskutečně nesprávného. Nicméně musím říci, že některé postupy s Jaspersem sdílím: tytéž úvahy o „chybějící fantasii srdce“ se podílejí na mém vegetariánství.

Ze společenského hlediska je dobré Otázku přečíst, aby ji člověk mohl kritizovat jako perverzní formu vlastizrady. (Nikdo nemá právo říkat „My Němci", pokud je důsledkem těžké ublížení německému národu). Psychologicky vzato zajímavý vhled do sebezpytování člověka, jehož charakter ohnulo náboženství. Metodicky inspirativní vzor, jak sám sobě klást účty. Jazykově je text pěkný a dobře se četl.

Narazila jsem na dvě myšlenky, které mi stály za zapamatování:
1) „Realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti realitě je spíše potřeba postavit jinou realitu.“
2) „Obviňování … je jistý druh přerušené komunikace.“

Mimir
13.07.2018

Prehlásiť za vinníka kolektív, je omyl, ku ktorému má pohodlnosť a nadutosť priemerného, nekritického myslenia blízko - to je odkaz Karla Jaspersa v tomto diele.

Erudite
09.06.2018

Karl Jaspers svou knihou nepřispívá pouze k otázce obyvatel Německa po 2. světové válce. Jeho slova se stávají nadčasovými a s trochou zamyšlení čtenáře se dají aplikovat na události minulosti, součastnosti, a věřím, že jeho slova budou aktuální i v budoucnosti.
Za činy jednoho či více jedinců nemůžeme vinit národ (rasu, náboženství...).

B.V.
25.02.2016

V návaznosti na předešlý komentář bych ráda uvedla, že si nemyslím, že by se Jaspers sám považoval za nevinného, když v Otázce viny hned na začátku tvrdí, že každý z nás je vinnen vinou metafyzickou. Vinu jako takovou přehledně rozděluje do čtyř kategorií (na vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou, přičemž instancemi jsou soud, vůle vítěze, svědomí a u metafyzické viny Bůh). Postižitelné světským právem jsou tedy pouze první dva typy.

Kniha je čtivá, stručná a je v ní řada vynikajících myšlenek. Určitě doporučuji.

"Krátkozrakost lidského myšlení - zvláště má-li podobu světového mínění, které vždycky v dané chvíli všechno zaplaví jako nezadržitelná vlna - je nesmírným nebezpečím." (str.113)

"Udivuje, jak často se skutečně vzrušujeme jen tehdy, dotýká-li se věc nás samých, a vidíme vše ze zorného úhlu své zvláštní situace. Je třeba stálého vědomého úsilí, abychom se od tohoto zorného úhlu oprostili." (str.119)

Misericordia
11.03.2015

Myslím si, že Jaspersovi nemožno vyčítať, že by sám seba považoval za nevinného. V tejto knihe hovorí aj o spoločnej vine všetkých Nemcov a sám používa "My Nemci". Koľkí vzdelaní nemeckí intelektuáli našli odvahu k sebakritike? A ak by nezakúsil vedomie viny, zrejme by nenapísal o tom prenikavú knihu. Okrem toho, vyčítať to človeku, ktorý musel nedobrovoľne skončiť na univerzite, zobrali mu profesúru, nesmel publikovať, človeku, ktorý zostal verný židovskej manželke, napriek neustálej hrozbe odvozu do koncentráku (od ktorého ich zachránila okupácia spojeneckých vojsk), je nemiestne a nečestné.

Veľkú hodnotu tejto knihy vidím v jej aktuálnosti, hoci reaguje na historický problém. Rozlišovanie je základom myslenia a takisto prevenciou pred nebezpečným zjednodušovaním v tak náročných otázkach.

Slová Karla Jaspersa sa dotýkali môjho svedomia a viackrát odhalili moje falošné predstavy či postoje. Nejde tu o "sebemrskačství", ale o ochotu komunikovať aj o bolestivých udalostiach, práve preto aby sme vystúpili zo "vzájomného obviňovania, kde život nemôže pokračovať." Uvedomenie a priznanie si viny je oslobodzujúce a očisťujúce a pre premenu človeka nevyhnutné, pretože je predpokladom možnosti odpustenia - nového života.

Pýcha Nemcov spôsobila ich pád. Skutočne odvážny nie je ten, kto zakrýva vlastnú slabosť a zlyhania, ale ten, kto sa nebojí sebakritiky. Vyčistí rany, aby sa mohli zahojiť a mohol žiť ďalej, hoci s viditeľnými jazvami, no s väčšou pokorou.

Jaspersovo rozlišovanie viny pripomenulo všetkým Nemcom (a nielen im), že v prvom rade sú (sme) ľuďmi.

serpent6
19.06.2014

Vskutku zajímavá filozofická práce, která mě překvapila přinejmenším svou věcností a odlehčeným pojetím (obviňování tam sice je, ale neomezuje se jenom na Němce a jejich vojenské složky). To je dosti obdivuhodné u tak náročného tématu jakým je vina. Narozdíl od Arendtové Eichmanna v Jeruzalémě je Jaspersova Otázka viny vlastně docela čtivá. Nabízí přesný popis principu a funkce viny, což je hlavně z pohledu dnešní etiky neocenitelné. Nejpřínosnější je asi Jaspersova typologie, ale ač jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi přijmout tu metafyzickou vinu. Ta myšlenka, že by každý člověk měl přijmout břímě viny za to, že je nedokonalým člověkem oproti dokonalému Bohu - to bude asi každému čtenáři ateistovi dost proti srsti. Možná jsem to jenom špatně pochopil a při druhém přečtení už to uvidím z trochu jiné perspektivy. V každém případě je to zajímavé čtení, hlavně pro ty, kteří se za každou cenu snaží vyhýbat tlustým filozofickým spisům typu Hegelovi Fenomenologie ducha. :)

Michalesa
10.01.2014

Otázka viny je vysokoškolská povinnost pro každého, kdo se zaměřuje na historii, filosofii či jakýkoli jiný předmět rozvíjející kritické myšlení. Několik zásadních poselství, schopnost zpětné reflexe a hlavně nový přínos ve fenomenologické diferenciaci - to je to, co mi Otázka viny nabízí.

1