Cesta pro vraha

"Jeden Džimák měl v prackách kytaru pomalovanou nahatejma dáma a druhej vypadal, že hraje na hřeben, třetí měl stodvacítku palmovku, na který u kolíčků chybělo nejmíň pět takovejch těch koleček z falešný slonovinyl, takže měl před sebou na stole kombinačky aby mohl ladit; čtvrtej Džimák tejral odřenou mandolínu, pátej zase kytaru, pro změnu s vypalovanejma kovbojema, šesté měl banjo jak Sahara... "

Tenhle díl je hodně trampskej, četla jsem pro radost už podruhé, protože jsem zapomněla na komentář a znovu jsem si užila skvělou zimní atmosféru, co začíná naprosto stylově na chatě ROH pár dnů před Silvestrem. Moc sucha a tepla si v něm neužijete, jen výbornou pátračku, tentokrát ještě s Fandou Kelnerem. A taky se tam mihne šusparáda a hudrmanice :o)

Zatím nejnapínavější finkovka. A jako bonus dobové reálie rekreace ROH jak vystřižené z Anděla na horách.

Finkovka od pana Velinského nemůže být jiná, než skvělá. Nic jiného jsem ani neočekávala.
Tento díl mi ale přišel ještě o kousek lepší, než ty, co jsem zatím četla. Jako by si autor víc pohrál se zápletkou, víc propracoval stopy a indicie a tím víc a víc napínal čtenáře. Až jste zvědaví a napnutí jako guma v Housetině praku, až pak vám to všechno hezky rozmotá.

Zimní cesty ve stejšnu, vlakem, na lyžích, pěšky, autobusem a ještě jedním bizarním vozidlem, jehož prozrazení by byl SPOILER. Osady, hospody, byty, chaty a nádraží obsazené postavičkami jako živými.
Ota Fink tentokrát pátrá urputně, jako starý policejní ohař s čumákem přisátým ke zmrzlé a zasněžené stopě.

Pan Velinský byl/je/ jeden z nejlepších českých spisovatelů detektivek.

Rozhodně nejsem zimním tvorem ani příznivcem Růženy, a tak mně tato Otova sněhová odysea příliš nenadchla. Výborně je ovšem vystižena atmosféra trampské osady, i finální bloudění. Pro mně zatím ale nejslabší Fink.

Další parádní kousek Oty Finka. Tenhle chlápek mě prostě baví a ráda si přečtu o jeho dalších bezděčných pátráních.

Bezděčného detektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní. Ale kdyby vbyla knížka blbá, ani parádní obálka ji nezachrání. Cesta pro vraha (stejně jako všechny detektivky Jaroslava Velinského) rozhodně blbá není. Ota Fink se v ní vydává hledat kolegyni která zmizela cestou na podnikový lyžařský zájezd a bude to pátrání docela divoké. Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. a protože se v knize dost cestuje vlakem, i ilustrační foto je z kupé vlaku Českých Drah:-) Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit.

Za mě zatím nejslabší finkovka. Možná proto, že Ota vyráží na hory, není tedy ve "svém" proletářském prostředí, které autor přetváří v břitký humor, který se Otovi "převaluje" v hlavě. Tentokrát se nám humor objevuje mezi trempy, ale je příliš řídký, aby vypodložil celou knihu. K tomu se děj postupně značně zpomaluje, až se téměř nehýbe (čtenáře téměř umrtví) a nezrychlí se ani na konci při rozuzlení. To je ovšem navíc očekávatelné a odhadnutelné. Celou knihu aspoň trochu vylepšuje autorův jazyk, kterým jsou tato a další knihy této série napsané.

Tak se nám Ota vydal na zimní rekreaci erohá, ale moc tam toho neužil. Hned od samého začátku uniká svodům soudružek a nakonec se vydá jednu hledat, která se ztratila.
Opět skvěle vystavěný příběh. Tentokrát v minusových teplotách! Ota mrzne, plahočí se sněhem, potká nové kamarády a nové zločince.
A všechno opět dobře dopadne, hlavně ku spokojenosti majora Moldánka.

Četla jsem v rámci Výzvy.

Na detektivních románech Jaroslava Velinského zbožňuji především civilní způsob, jakým rozehrává kriminální zápletku. Ani tentokrát nejde o nic nesmyslně vykonstruovaného – Ota Fink je přinucen zúčastnit se podnikového lyžařského zájezdu, aby hned po příjezdu na horskou chatu zjistil, že jeden ze spolucestujících někde mezi Prahou a Martinicemi zmizel. Následné peripetie při hledání ztracené soudružky Marie jsou skutečnou cestou pro vraha, nesoucí se v duchu sněhových závějí, mrazivých rán a chladnokrevných rozhodnutí.
V kontextu předchozích knih je tak Cesta pro vraha jednou z těch rychlejších, protože se odehrává v průběhu dvou - tří dnů, což náramně zvyšuje dějové tempo. Celé to přitom působí jako autentická příhoda z mládí, kdy představy o zločinu jsou v přímém střetu s temnou stránkou reality. Zároveň se autor opět drží oblíbené trampské tématiky, která sice v dnešní době může působit jako těžký underground, ale na ty, co v ní alespoň částečně vyrůstali, dýchne parádní nostalgií.

Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit. Bezděčného deetektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní.

Vánoční, možná až i trochu silvestrovský vandr, českým trampským prostředím, dokonale popsaným autorem a vyšperkovaný spoustou hezkých dialogů a čundráckým "nářečím" , mne přesvědčil o tom, že neomylný Ota musel i po "čuchu" nalézt zatoulanou Marii a vysvětlit esenbákům a kriminalistům, jak má vypadat "stopování" vraha, když to oni neumí!

(SPOILER) Tuhle knížku jsem četla minulý rok v lednu. Venku zima, v pokoji taky nic moc teplo a v knížce závěje skoro až do pasu a mráz dvoucifernej. Čepice přimrzávala k obočí. A celý ten zájezd se nekonečně a stále kodrcal ve vlaku. Ota trpěl v zahuleným kupé, ale dával to. Jel přece se svými přáteli a kolegy. Ti přeřvávali jeden druhého. Ale on tam jen tak tiše seděl, nacpanej až u okýnka, holky se na něj lepily, ale on měl své myšlenky.
A sem-tam jsem se s jeho myšlením ztotožnila.
A pak mě to nějak přestalo bavit. Nevím proč, prostě mě to přestalo bavit.
Knihu jsem dočetla až letos, opět v lednu. Líbilo se mi to.
I když . .
Ále, to si přečtěte sami. Je to prostě Ota, no. Borec.
Také se mi líbilo, že jsem měla možnost nahlédnout do světa čundráků. Hezký.
------------------
"Prosím Vás, zaplatíme.. "
"Ano, ano, tak to byly... dva gročky... to máme... 11,50 .."

Vyřazené z provozu kvůli zlomené ruce a v těch mrazech, co teď jsou, mi Ota dělal tak příjemnou společnost, jak už dlouho nikdo. Rytíř a zastánce nejen žen, s pochopením pro jejich slabosti a s vlídnou pozorností a starostlivostí. Humor nechyběl, i když se mi jevil o něco méně třeskutý než obvykle, ale bylo ho tam akorát. Příběh místy malinko za vlásky přitažený, ale to už k Otovým případům patří. S každým dalším přečteným Otou Finkem skládám autorovi hold za invenci a schopnost darovat radost a pohodu. Těším se na další kousek a zároveň _ musím šetřit... Čtěte!

Úff, toho sněhu... A docela horror, to se zmizením té jisté. Ota s Oldou nejsou naštěstí žádná ořezávátka a udělají všechno, aby ji našli. I do těch závějí zapadnou.

Pomáhali jsme s mužem dceři a zeťákovi pakovat domácnost z Brna a zabydlovat v Praze. A tak jsem za těch deset večerů po náročných dnech vymázla jeden Opodeldok a přečetla jednoho Finka. Zabíralo oboje. Tělo ráno fungovalo a zrelaxovaná mysl čiperně konspirovala. Doporučuju!
P.S. Pro mě jeden z nejlepších…

Velínského ukecaný, teď už třicetiletý Ota Fink znovu proplouvá poválečnou dobou s šarmem Fanfána Tulipána. Silvestrovská zima, lyžařský výlet ROH, trampské osady, přesuny vlakem, autobusem, tramvají, dokonce i velorexem, skromné a ošuntělé lokality, poslední cenová skupina. Ota je stále chudý a stále stejný bojovník za spravedlnost, vylže se z každé situace, každému vyká jako malý kluk, přestože ostatní mu tykají, a jeho většinou servilní chování k příslušníkům SNB je dnes až nepochopitelné. Ale případ s Marií řeší a samozřejmě vyřeší. Příjemná připomínka doby, tohle je už jedenáctý příběh. Nadšení z četby by tu bylo, ale už o stupínek nižší než u prvních dílů, ruší lehké závany romantické naivity a naivní romantiky.
80 % (zatím 38 hodnotících s průměrem 90 %).
…
„Co si to tam šeptáte?“ zeptal se esenbák.
„Co bysme si asi šeptali,“ řekl Sam a zasmál se.
„A co je vám k smíchu?“
„Já se nesměju. Je to takovej tik.“
„Však ono vás to tikání přejde.“
…
Před sebou na stole měli zástup plnejch i poloplnejch korbelů i půllitrů, pekáč prejtu, prkno špeku, talíř nakrájenýho chleba, flašku okurek, nože, škatulky startek, plný popelníčky, fajfky, sirky a pytlíky s tabákem. Na levým rukávu měli všichni našitý kolečka s obrázkem jakýhosi rozchechtanýho debila a nápisem, kterej jsem sice nepřečet, ale jakej jinej nápis to moh bejt, než T. O. MERRY BOYS.