Osm hor
Paolo Cognetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349488/bmid_osm-hor-ihJ-349488.jpg
4
616
158
Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou – pro protagonisty románu Osm hor platí tohle tvrzení beze zbytku. V horách se do sebe zamilovali rodiče Pietra, jednoho ze dvou hlavních mužských hrdinů, v horách se Pietro seznámí s Brunem, svým nejlepším kamarádem. Výšlapy do hor se stanou výchovnou metodou Pietrova otce, samotářského chemika střádajícího v šedi Milána svůj vztek na celý svět i svůj stesk po horských vrcholech. Také Pietrův i Brunův dospělý život bude pevně svázán s horami…... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Odeon
Originální název:
Le otto montagne , 2016
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla. Dostala jsem ji s tím, že je to pěkné čtení o horách. Mně ale mnohem víc než o horách přijde o lidech, jejich komplikovaných povahách, vztazích a citech. Každý si tam prostě najde něco jiného. Je to kniha bez velkých dějových zvratů a napětí, je to spíš taková osobní zpověď, napsaná krásným jazykem. Chce to zakousnout se aspoň na hodinku, na dvě, není to čtení na 2 zastávky busem :)
Kniha, ve které nehledejte žádnou akci, spád nebo zvraty. Téměř celou knihu jsem si říkala, proč to čtu, že je to o ničem. A pak mi to v závěru došlo! V téhle knize je neuvěřitelný přesah, který vás zavalí a zasáhne, pokud budete správně číst mezi řádky.
Milé čtení, obyčejný příběh z dnešních italských Alp. Bylo to prosté, ale vůbec to nenudilo, autor tomu vdechl životní poselství a udělal to spíš nenápadně a citlivě. Nějak mi to připomnělo Malého prince nebo Alchymistu.
Nepříliš obsáhlý, jednoduchý a zároveň tak hluboký příběh o síle přátelství, o lásce k horám, o hledání svého místa ve světě.
Je to moc krásné, jemné, poutavé čtení, které mi zůstane ještě dlouho v srdci !!
Musím se přiznat, že jsem čekala od knihy něco jiného. Stále jsem čekala co bude, ale je pravda, že cca od poloviny mě čtení začalo více bavit. Nakonec mě zaujalo pravě to netradiční vyprávění z neznámého místa.
Dala som najprv 4 a potom som zmenila na 3, v skutočnosti by bolo vhodnejšie hodnotenie 3,5*. Dlho som rozmýšľala, čo mi na tej knihe vadilo, je pravda, že k horám a k prírode nemám nejaký vrúcny vzťah, čo bude asi prvý dôvod, prečo ma to až tak nechytilo za srdce a ten druhý som si uvedomila neskôr, a to je ten pátos, ktorý ma miestami unavoval. Za mňa niektoré kapitoly výborné, len viac ma bavili iné záležitosti ako hory a veci s nimi súvisiace...Napísané je to výborne, štýl a jazyk krásny, no kompletné puzzle to nebolo.
V seznamu Odeonek se rozhodně najdou kousky, které se mi líbily mnohem víc, ale stylově je tohle hodně ojedinělý kousek... Něco takového jste dle mého názoru ještě nečetli... Taková pomalá, upřímná zpověď muže, který na první pohled působí tak, že je úplně bez starostí, ale každý je přece má... V tomto bylo kouzlo této knihy!
Neukecaná knížka o lásce k horám, životě, přátelství; tak ryzí, opravdová, upřímná. Mám chuť vyšlápnout aspoň na malý kopec a jen se dívat do krajiny.
Osm hor je příběh průzračný a čistý jako horský potok, který se jím vine. Krásně přímý, bez větších odboček seznamuje čtenáře s vypravěčem Pietrem, jeho rodinou, kamarádem Brunem a hlavně s horami, které ovlivily celé jeho bytí. Moc pěkné čtení, autor vzdává hold přírodě, klaní se celé její kráse, ale zároveň i její nevyzpytatelnosti. Cestu do hor, těch blízkých i vzdálených popisuje naprosto přirozeně, je vidět, že je s nimi sžitý. Píše o prostém životě, bez příkras, plného dřiny, a přitom tak nadějně nádherného. Člověka donutí přemýšlet, zda je tím, kdo zůstane na té nejvyšší hoře svého života a naučí se ji dokonale chápat, nebo se bude po celý život učit na těch horách okolo.
PS: Tentokrát jako audiokniha. Naprosto parádně načetl Pavel Batěk.
hodně osobitá, srdcová a sentimentální kniha. ach, jak mi chybí Korutany.
Zase musím použít půl hvězdičky :-) Hodnotím tedy 3,5. Přemýšlela jsem, zda pro mě knížka byla spíše na hodnocení 3 či 4 a volím kompromis :-) Knížka je čtivá, pro mě "nehorala" krásně popsané scenérie, že mám i já chuť se do takových hor vydat, ale na druhou stranu vím, že ke knížce se už nejspíš nevrátím. Pro mě osobně tam asi byly málo vykresleny charakteristiky jednotlivých postav. Už dlouho jsem nebyla tak na vážkách, zda se mi kniha spíš líbila či ne. Přečíst určitě doporučuji a těším se na setkání s autorem na Světu knihy v Praze :-)
Cognettiho kniha pro mě představovala čtení, které prakticky nešlo odložit (po rozečtení jsem taky četla do tří do rána), byla to taková ta návyková záležitost, kterou jsem zároveň chtěla ihned přečíst, ale současně mě neuvěřitelně mrzelo, že se ubírám ke konci příběhu. Všechno bylo málo, chtěla bych víc. Ale uvědomuji si, jak precizně autor svoje vyprávění rozvrhl a nadávkoval. Každé další písmeno, které by doplnil, by bylo navíc, a každé, které by vynechal, by chybělo. Osm hor je dokonalou knihou - vyrovnanou, poučnou, propracovanou, a přesto živou, spalující a zdrcující. Je to kniha, kterou si opravdu chcete přečíst.
Hory jsou jako život – ukazují nám své vrcholy, lákají ke zdolávání, ale někdy přináší strastiplnou cestu. Když se ale podaří dosáhnout nějakého cíle, získáváme sílu a motivaci.
Při slunečném počasí se nedosažitelné vrcholy vyzývavě usmívají, při bouřkách se na nás zlověstně mračí…
Mám dvě hory – v jedné je ČERVENEC po celý rok, ta druhá je skrytá v lesích nedaleko Telče a je možné ji zahlédnout jen z některých míst.
Cognettiho příběh není jen o životě v horách, ale především o vztazích – rodičů a dětí, milenců a hlavně přátel. „Naše přátelství přebývalo tam
v horách a to, co se dělo v údolí, se ho nesmělo ani letmo dotknout.“ (s. 175)
Cognettoho hrdinové hledají… „Pokaždé, když jsem se tam vracel, zdálo se mi, že se vracím k sobě samému, na místo, kde jsem sám sebou a je mi tam dobře.“ (s. 182) Hledají pomocí hádanek, přírodních živlů. Pomáhá jim v tom zkušenost předků. „Podle tebe nás minulost může minout znovu?“ (s. 21)
Za nejvýraznější považuji motiv potoka, který je průzračný od úvodních stránek.
Hory jsou nádherné, ale i zrádné. V Cognettiho příběhu jsou zrada a smrt
zpovzdálí cítit. Zkříží postavám cestu?
Líbilo se mi členění příběhu, názvy kapitol. Oceňuji autorův styl i překlad Alice Flemrové. Styl je čistý jako horský vzduch, místy břitký, místy s lehkým letním oparem, jinde mrazivě zimní.
„Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení.“ (s. 30)
„Léto maže vzpomínky, stejně jako rozpouští sníh, ale ledovec, to je sníh
z dávných zim, je to vzpomínka na zimu, která nechce, aby se na ni zapomnělo.“ (s. 131)
„Dobře jsem si pamatoval, co znamenalo jít tam (do města, do Turína) bydlet, v době, kdy mi město připadalo obtěžkané přísliby do budoucna. Nevěděl jsem, jestli jsem si já něco namlouval, nebo jestli ono nedodrželo své sliby, ale vystěhovat během jednoho dne byt naplněný tolika roky, vynosit ven bez ladu s skladu předměty, které jsem dovnitř přinesl jeden po druhém, bylo jako vzít si nazpátek zásnubní prsten, smířit se s ústupem.“ (s. 172)
„Minulost je v údolí, budoucnost na vrcholu.“ (s. 223)
„Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou.“ (s. 224)
Krása. Samozřejmě ale předpokladem pro spokojeného čtenáře bude láska k přírodě a horám...
Nejsem rozhodně příznivcem patosu a popisných scén a tak jsem si lámala hlavu, jak je možné, že mě Osm hor tak oslovilo? Odpověď mi přijde nejpříznačněji definována v doslovu:
"... Cognetti nas i díky své dokumentaristické průpravě dokáže vzít s sebou na místa, kde jsme nikdy předtím nebyli. "
A tak jsem se nechala pohltit a i já se z nížiny na pár chvil vyšplhala na úpatí Grenonu.
Tato kniha byla pohlazením na duši. Měla jsem pocit, jako bych se sama brodila potokem, obdivovala rododendrony a pásla krávy. Magické prostředí, drsná krajina s majestátními mlčenlivými vrcholky, které jsem měla tu čest sama navštívit, vztahy mezi přáteli a v rodině,... kniha je o tom, kam až nás může zdánlivá náhoda zavést. Je o dosahování vrcholků, nejen těch horských.
Pro milovníky hor a ticha...
Je tu cítit vztah autora k prostředí hor, horských bystřin a jezírek.
Věty jsou formulovány stroze - horalé toho moc nenamluví a jejich přátelství bývá na život a na smrt...
"tomu, kdo zůstal doma, nelze předat to, co člověk zakouší tam nahoře"
Smutná. Nejde o příběh, ale spíše o vzpomínání-většinou na hory a na kamaráda Bruna. Zpočátku mne kniha bavila-hlavně to, jak se poznali atd., ale... Později mi připadalo, že je to stále o tomtéž. Miluji hory a chápu, že je někdo může milovat nebo nenávidět. Konec jsem nečekala... Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, ale stačilo pouze půjčit z knihovny...
Jako obvykle - čím větší je kniha bestseller, tím míň se mi líbí. Osm hor je román - tedy údajně, ale je napsaný jako ryze autobiografický příběh. Jednotlivé části nedrží tak úplně pohromadě, je to jakoby nepromyšlené a chybí tomu vypravěčský um. Což by se rodinné kronice dalo odpustit, románu už ne. Navíc nevíte, co je smyšlené a co ne, protože autobiografické věci tam bezesporu jsou, takže to pak zase vypadá jako skutečnost, která byla autorovi málo skutečná, proto ji vylepšil a zdramatizoval. Celé je to takové sentimentální, uměle lyrizované a plné klišé, nechybí obvyklá postava tichého vnímavého chlapce, který přemoudřele komentuje svět kolem, ani postava laskavé maminky, prostě tak jak to bývá. Jazyk nešetří příšernostmi typu "myšlenka na další den vytvářela cosi jako usebrání" či "sledoval jsem podivný rozpor mezi zoufalstvím lidských věcí a rozpukem jara". Jestli si v podobných textech libujete, jděte do toho. Na mě to celé působilo neupřímně a hlavně mě to dost nudilo. Atmosféra, postavy ani příroda mě nevtáhla, snad jen ke konci to bylo lepší. Celosvětový úspěch knihy je mi záhadou - ledaže se její kouzlo ztratilo v překladu, protože doslov překladatelky působí jak školometský rozbor díla snaživé studentky bohemistiky. Na jednom místě píše autor trefně o "poetických a duchovních banalitách", které píší lidé do sešitu na vrcholu hory. Omlouvá je namáhavým výstupem, který právě absolvovali. Jeho však neomlouvá nic.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno příroda italská literatura rodina Itálie psychologické romány hory a pohoří samota otcové a synové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Osm hor |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2019 |  Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
Kniha Osm hor je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 787x |
| Čtenářské výzvě | 130x |
| Doporučených | 62x |
| Knihotéce | 208x |
| Chystám se číst | 441x |
| Chci si koupit | 110x |
| dalších seznamech | 7x |
Je zvláštní, že jsem se u této knihy zasekl. Myslím teď, tady, ve čtenářském deníčku. Přemýšlím, co vlastně ve mně kniha zanechala. Co si o ní napsat? Knihu mi doporučili dva lidé. Oba dva jsou shodou okolností spisovatelé. Oba dva jsou také tak trochu tuláci. Nejen po horách. S jedním z nich jsem dokonce byl zhruba v místech, kde se kniha odehrává. V Piemontu. V Alpách. Oba mají tendenci tak trochu utíkat do divočiny, pryč od nového digitálního světa.
Já mám hory rád, ale touhu prchat do nich nemám. Já se jich totiž trochu bojím. Nemluvím o těch našich českých kopečcích. Ale už třeba takové slovenské Tatry ve mně vzbuzují pocit pokory. A čtyřtisícové Alpy mě tu a tam děsí. Často se používá fráze: hrozně krásný. Mě to spojení vždy malinko brnká do uší. Ale v případě velehor mi to sedí. Hrozně krásný. Hrozný až jsou krásný. Krásný, ale přitom hrozný, hrozící, hrůzostrašný…
Ale ono to primárně ani není o tom útěku do kopců. Spíše o vztahu k otci, k matce. O rodině. O ambicích, které do nás rodiče vkládají, a které většinou zklameme. Je to příběh o přátelství a o jeho úskalích. O tom, jak se najít a začlenit. O tom, jak žít. O chudobě a nespravedlnosti. Po chudé Neapoli v Geniální přítelkyni další kousek Itálie. Drsný kraj. Drsní lidé. Jak už to na horách prostě bývá.
Kniha se čte velmi dobře. Je přímá, bez velkých zatáček. Bez velkého sentimentu. Hory jsou nádhernou kulisou. A život tu běží tak, jak ho známe. Žádný patos, žádná literární klišé. Snad proto je tak úspěšná. A právě proto stojí za přečtení.