Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg
4
1407
271
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2009 , Odeon
Originální název:
La solitudine dei numeri primi , 2008
více info...
Přidat komentář
Krásna a zároveň smutná kniha .Príbeh dvoch ľudí ktorí sa mohli veľakrát rozhodnúť inak ale neurobili to.Tak ako aj my,keď si šliapeme po šťastí.
Tahle kniha má na začátku obrovský potenciál velmi zajímavého příběhu. Ne že bych se vyžívala v psychologických rozborech podivínů, ale tady zrovna mám dojem, že hlubší prozkoumání zákrut lidské duše by "prvočíslům" jenom prospělo. Výsledkem je jistě atraktivní vyprávění, ale, jak už zde někdo psal, vše nakonec sklouzne po povrchu a je z toho jenom taková story.
Osamělost prvočísel si mě našla už s prvním vydáním, bylo proto příjemné se k ní s Výzvou vrátit. Člověk na ni po letech nahlíží jinak. Vidí, že kniha je panoptikum psychicky narušených lidí, kteří přesto všechno, co mají za sebou, ráno vstanou a snaží se do světa zapadnout. Nelze než doporučit.
Tíživá knížka s tísnivou atmosférou - celou dobu, co jsem příběh četla, jsem měla pocit, že mě něco tíží na hrudi. Zkrátka zmar nad zmar.
Alice i Mattia mi byly protivní, ale zajímali mě; zaujaly mě i některé vedlejší postavy, o kterých by si toho ráda přečetla víc (hlavně Soledad, Denis, Viola).
Možná jsem měla přílišná očekávání, ale příběh se mi zdá plochý a povrchní a postavy se nijak nevyvíjí (při čtení jsem neustále váhala, kolik let jim právě má být, jestli jsou ještě dětmi, nebo už dospěli), ani se toho moc nedozvíme o jejich motivaci nebo nitru.
Prostředí na mě působilo sterilně – dobře situované rodiny, které žijí v dokonalých vilách, Alicina rodina má dokonce služebnou, rodiče jsou ale nepřítomní, „v mlze“ a své děti nevychovávají, nezajímají se o ně, jejich problémy neřeší.
Naopak rozhodně oceňuji jazyk – lehký, originální, místy až poetický (velkou zásluhu přičítám i překladu). Příměr protagonistů k prvočíslům je originální a moc se mi líbil, stejně jako mnohé další, které v knize jsou.
Ústřední téma událostí, které ovlivní celý zbytek našeho života, je určitě zajímavé a k zamyšlení, ale bylo už zpracováno mnohokrát (a lépe). Coby autorův debut hodnotím pozitivně a ráda si přečtu i další jeho knihy.
Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala. Konec rozhodně nepovažuji za otevřený.
Prvočíselná dvojčata, dokonalá definice pro vztah hlavních hrdinů. V knize je tolik momentů s atmosférou, která by se dala krájet. Tolikrát jsem v duchu mluvila k oběma postavám a říkala jim, co mají udělat, protože to bylo tak do očí bijící! Oni to ostatně věděli sami moc dobře, přesto se rozhodli jinak.
Bylo to dobré. Už ten výstižně zvolený název! Z literárního fast foodu jsem si zase jednou odskočila na kvalitní hostinu a vychutnala si zejména styl psaní. Líbilo se mi, že autor dokáže ve čtyřech pěti větách odvyprávět složitý příběh nebo komplikovaný vztah, aniž by byl doslovný. Místo přímočarých pojmenování hmatatelně vnímám poezii nevšedního okamžiku:
„Vešli do místnosti a drželi se za ruce. Neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako by se jejich těla plynule přelévala jedno do druhého skrze paže a dotýkající se prsty… Vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný. Alice šla o krok napřed a Mattia slabým tahem vyrovnával jeho klesavou kadenci, čímž vyrušil nedokonalost její pravé nohy. Nechal se vést a jeho chodidla nezanechávala žádný hluk. Jeho jizvy se skryly v bezpečí její dlaně. Tvářili se zasněně, jako by přicházeli z nějakého vzdáleného místa, které znají jenom oni.“
Knížka je to neradostná, protože nešťastní jsou hrdinové, kteří uvízli v situaci, z které buď neví jak dál nebo se z nějakého důvodu neodváží jednat, i když znají a mají na dosah přístupné řešení, takže si zbytečně šlapou po štěstí. Na jednu stranu je mi líto nevyužitých příležitostí, na druhou se jim nejde divit, vzhledem k jejich nestandardním osobnostem a po zklamáních, které si prožili, vzhledem k špatné zkušenosti a rozhodnutích, které pramenily právě z jejich nepasivity. Na jedno škobrtnutí se navalují další a ty pak hrdiny dusí. Jak se tak říká, kdo nic nedělá, nepodstupuje riziko a nic nezkazí…
Vedlejší postavy šlo podle mého více rozvinout a jejich potenciál nebyl zcela využitý (třeba Viola). I proto knize nedávám 100%, i když špatná nebyla.
Krásný a zároveň smutný příběh dvou lidí, které poznamená jedno rozhodnutí. Kniha se čte sama, postavy jsou propracované velice dobře a místy cítíte tu naléhavou tíhu jejich volání o pomoc. Opravdu krásná kniha.
Silný a poněkud smutný příběh dvou mladých lidí poznamenaných traumaty z dětství. Autor dokázal na poměrně malé ploše vykreslit jejich osudy v průběhu čtvrtstoletí: doba a prostředí se sice měnily, oni však stále zůstávali stejní outsideři, kteří se nedokázali vyrovnat se svými "třináctými komnatami".
Román je napsán velmi poutavě, bez zbytečného patosu. A na to, že to je autorova prvotina, "klobouk dolů".
Kniha, na kterou i přes její nedostatky nezapomenete. Ona bohužel lehké nedostatky má : i kdyby to byl pouze jediný a to ten že vás zasáhne příběh, ale od hlavních postav si udržíte celkem snadno odstup. Je to vše řečené trochu lhostejně. Kdyby autor zachoval komorní ráz i časový rámec prvních kapitol ( i podkapitol), čímž pravděpodobně vytvořil trochu jiný příběh, bylo by to o něco lepší.
4*/5
Těžko se to vysvětluje, ta kniha je na první pohled něco, ale čím víc jsem se pročítala, tím míň mě život kluka a holky zajímal. Jako by v tom svém utrpení našli zalíbení a nebo v tom našel zalíbení autor, protože nad tímhle tématem je těžké říct fuj, takže je čtenář vlastně v pasti. Jinak ale fakt skvěle napsané.
Je to poměrně těžký a smutný příběh. Ale dokáže vás neskutečně vztáhnout do děje. Osamělost prvočísel mě dost překvapila, v dobrém slova smyslu. Určitě se ke knize ještě někdy vrátím.
Rozhodně to není knížka odpočinková, i když se od ní nelze odtrhnout pro čtivost. Zanechala ve mně tolik pocitů, že je jen těžko mohu unést. Mnoho z nás má nějaký handicap, někdo menší, jiný špatně řešitelný. A tato kniha je plná "hrdinů", kteří mají problém, a co s ním? Osamělost, špatná komunikace, těžké vyrovnávání se s tím, co člověka postihne díky jednomu dávnému, ale špatnému rozhodnutí. Nelze soudit, když člověk nezažije, ale stejně vám to vrtá v hlavě - coby kdyby. Na to, jak autor tuto knížku napsal ve velmi mladém věku, tleskám. A těším se, že to není od Paola Giordana kniha poslední, kterou si přečtu.
Autora mám moc rád a na dotisk této knihy jsem čekal dlouho. Příběh se točí okolo dvou kamarádů, kteří si nesou nějaké trauma z dětství. Nicméně zde naráží na neschopnost komunikace a vyjádření vlastních pocitů.
(SPOILER)
Zajímavá kniha o vztahu dvou tak trochu zvláštních jedinců. Musím spisovatele, pana Giordana, velice pochválit, jak na pouhých 250 stranách rozehrál příběh rozervané dívky a velmi zvláštního chlapce, kteří se kdysi, řečeno slovy knihy, rozhodli k něčemu, a následky tohoto rozhodnutí si nesou do budoucnosti.
Asi více mi bylo líto Mattii, jehož rozhodnutí nevzít postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin mělo fatálnější následky. Přemýšlela jsem o tom, zda Mattia měl poruchu autistického spektra už předtím, nebo na něj zapůsobilo zmizení sestry (u té jsem si poruchou PAS téměř jistá), že začal trpět přinejmenším obsedantně kompulsivní poruchou se sebepoškozováním.
Mattiovi rodiče se k němu vůbec nechovali pěkně. Otec z toho vychází lépe, ale stejně mu jako malému chlapci dával žertem za vinu, že Michela je postižená. Matka na Michele lpěla, nicméně starost o ni vesele přehrávala na Mattiu. Navíc po Michelině zmizení cítila k Mattiovi nenávist a pěkně mu ji dávala najevo. Ani jednoho z rodičů Basolinových nezajímalo, jak se Mattia cítí, když chodí s Michelou do stejné třídy.
Alice na mne působila poněkud sobecky a rozmazleně, s lidmi ráda manipulovala (jak v okamžiku rozchodu správně odhalil Fabio). Její anorexie měla podle mého názoru důvod v tom, že Alice měla nějakou potravinovou alergii/intoleranci mléka a mléčných výrobků a bála se najíst, aby jí nebylo špatně (vzpomeňte zažívací problémy před její nehodou na lyžích), a pak také v onkologickém onemocnění matky (anorexii mají dost často dívky vážně nemocných matek, protože nechtějí dospět). I když Alice působí společensky přijatelněji než Mattia, cítila jsem, že se se vším mnohem hůř vyrovnává.
Závěr knihy na mne zapůsobil kupodivu optimisticky: Mattia se podle mého rozhodl zůstat na univerzitě v cizině a možná i pokračovat ve vztahu s Nadiou, Alice padla na úplné dno, od kterého se může odrazit. Oba jsou přeci jenom docela mladí a mohou začít znovu.
Hledání smyslu své vlastní existence a (sebe)pochopení je jedna z nejtěžších společenských a morálních disciplín v našich fádních životech. Protagonisté nám nejednou ukázali, že touha po novém čistém štítu nebo prázdnotě nevědomí může být silnější, než všechny ostatní stability světa. Tápání v životě a téma věčného návratu tak vskutku nejsou jen nechtěnými "výsadami" dospívajících... Ach, tak citlivé, tak dušebolné čtení, tiše křičící po empatii, opravdové blízkosti a odpuštění (si).
Kniha mě opravdu zklamala. Je to taková lepší young adult literatura. Čekala jsem hluboký a neotřelý příběh, který mě zasáhne. To se ale, bohužel, nestalo.
Osamělost prvočísel vychází v Odeonu už podruhé, první vydání bylo před lety dost rychle rozebráno. Román vypráví o dvou přátelích, kteří se za celý život nedokázali nijak výrazněji zapojit do společenského života. Alice trpí anorexií a od dětství ji trápí nedostatek sebevědomí, Mattia má lehčí formu autismu a nese si s sebou i důsledky jedné obrovské chyby, kterou udělal v dětství. Je to neveselé čtení a odnáším si z něj především to, jak obtížně se lidem s jakýmkoliv (psychickým) hendikepem žije, jak křehká je lidská psychika a jak bysme neměli kohokoli za cokoli odsuzovat, aniž bychom věděli, co daný člověk prožil a prožívá...
Silný čtenářský zážitek. Paolo Giordano dokázal v kratičkém románu výborně podchytit komplexnost lidských povah i osudů. Celou knihu zahalují hustá mračna velmi tíživé a depresivní atmosféry. Objevuje se zde nelehké téma šikany, anorexie, neschopnosti komunikace nebo třeba sebepoškozování. Hlavní hrdinové jsou stejní, ale přesto tak odlišní. Autor píše explicitně, nic nepřikrášluje. Zároveň se v textu objevuje plno úvah a zajímavých myšlenek. Nejedná se o titul, který bych každému na potkání doporučovala. Musíte vědět, do čeho jdete. Osamělost prvočísel s vámi totiž zůstane ještě dlouhou dobu po dočtení.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2023 | Tasmánia |
Kniha Osamělost prvočísel je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 876x |
| Čtenářské výzvě | 222x |
| Doporučených | 192x |
| Knihotéce | 456x |
| Chystám se číst | 1 034x |
| Chci si koupit | 201x |
| dalších seznamech | 9x |
Zajímavá kniha, která mě překvapila kladně i záporně. Bohužel spíš záporně, čekala jsem v závěru nějaký závěr, snad i rozhřešení. Ale ne.
Kladně tím, že nejde lineárně, ale vždy vylíčí v jedné kapitole něco, nějaký děj z daného roku, a pak se posunu o pár let dál. Jsem za to ráda hlavně kvůli školním letům, ve kterých zažila hrdinka šikanu, a o tom si sáhodlouze číst nepotřebuju.
Záporně tím, že se postavy v čase nijak nevyvíjí. Vždy je naznačena možnost volby (u hlavních hrdinů), dokonce si ji v poslední kapitole i hlavní hrdina uvědomuje, ale volba směřující ke kladnému závěru vybrána není. Co se týče vedlejších postav, tam je plochost až do očí bijící, ty ustrnuly už na začátku knihy. A nová postava - doktor Fabio - je asi úplný blbec, když už na první večeři nepozná ve své budoucí ženě anorektičku a z toho plynoucí následky.