Olomoucké baroko 3. Historie a kultura. Výtvarná kultura let 1620-1780.

Texty: Ivana Bortlová, Miloslav Čermák, Ladislav Daniel, Gabriela Elbelová, Jiří Fiala, Jiří Glonek, Filip Hradil, Ondřej Jakubec, Simona Jemelková, Klára Jeništová, Jiří Kroupa, Rostislav Krušinský, Vladimír Kupka, Martin Mádl, Vladimír Maňas, Cyril Měsíc, Martina Miláčková, Leoš Mlčák, Karel Müller, Jana Oppeltová, Zdeněk Orlita, Martin Pavlíček, Radmila Pavlíčková, Martina Potůčková, Václav Pumprla, Marie Sobotková, Xenie Sofková, Jana Spáčilová, Pavel Suchánek, Pavel Štěpánek, Milan Togner, Jan Videman, Helena Zápalková, Jana Zapletalová, Ondřej Zatloukal Na počátku výstavy "Olomoucké baroko. Výtvarná kultura 1620-1780" stála vědomá snaha navázat na předchozí počin Muzea umění Olomouc z roku 1999 "Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550", konkrétně na část širšího projektu zaměřenou na Olomoucko. K oprávněnosti studia "olomouckého baroka" vede osobitý charakter historie a výtvarné kultury tohoto města, jejíž barokní tvář je dosud do její podoby otištěna. Olomouc představovala jedno z nejstarších a nejvýznamnějších královských měst Moravy s titulem, byť jen symbolickým, "královské hlavní město Moravy". Svébytný charakter zdejší kultuře dodávaly mnohé instituce a jejich představitelé, světští i církevní. Vysokou dvorskou kulturu přitom zastupovali olomoučtí biskupové a arcibiskupové, kteří měli v Olomouci - centru diecéze s katedrálou - svou klíčovou rezidenci vybavenou uměleckými sbírkami. Právě církevní instituce nahrazovaly ztrátu politické prestiže města a vedle zdejší kapituly zastávala významné místo v kulturním obraze města jezuitská univerzita, premonstráti na klášteře Hradisko a další četné církevní řády a jejich kláštery. Svou roli sehrávala i přítomnost příslušníků aristokracie a vojska, zvláště po ustanovení Olomouce pevností - v polovině 18. století jednou z nejmodernějších v Evropě. Přestože se Olomouci nepodařilo udržet si na Moravě výsadní politické postavení, dané setrváním zemských úřadů ve městě, své paláce si zde budovaly významné šlechtické rody a Olomouc se alespoň v symbolické rovině snažila zůstat moravskou metropolí, jak dokládají finančně náročné projekty nového orloje, kašen, Čestného sloupu Nejsvětější Trojice a dalších uměleckých realizací, na kterých se podíleli církevní i světští objednavatelé. Časové vymezení výstavy lety 1620-1780 odkazuje na symbolické významy těchto dat. Rok 1620 jako datum bitvy na Bílé hoře je tradičním mezníkem konce předbělohorské éry, "umírajícího času" rudolfínské doby, předznamenávající zásadní proměnu společnosti i kultury v českých zemích. Horní časová hranice zase vymezuje datum nástupu Josefa II. a jeho reforem, symbolicky naznačující proměnu společenské mentality. V Olomouci tak rušení klášterů a ztráta prestiže olomouckého arcibiskupství signalizuje obdobně konec jedné éry. Muzeum umění Olomouc pořádá reprezentativní výstavy bezmála ve všech svých výstavních prostorách, tj. Muzeu moderního umění a Arcidiecézním muzeu Olomouc. Exponáty vedle vizuální atraktivity shromážděných výtvarných děl špičkové kvality upozorňují na konkrétní objednavatelské okruhy olomouckých biskupů, hradiských premonstrátů, olomouckou jezuitskou akademii, církevní řády a vůbec náboženský aspekt zdejší kultury 17. a 18. století. Své místo zde nachází výtvarná reprezentace olomouckých světeckých patronů, náboženských kultů a svátků, stejně jako aktivity a umělecké zakázky náboženských bratrstev. Prostor dostává i knižní kultura a barokní grafika, představená například v okázalých univerzitních tezích. Tento rys "duchovní kultury" představený v Muzeu umění Olomouc potom jako protějšek doplňují expozice ve Vlastivědném muzeu, zaměřené spíše na měšťanské prostředí a kulturu všedního dne. Svým charakterem expozice zohledňují v první řadě uměleckou kvalitu, což odráží i náš pokus o první syntetické představení barokní výtvarné kultury v Olomouci. Svou osobitou hodnotu má v rámci "olomouckého baroka" i měšťanská kultura, kterou prezentuje výstava v prostorách Vlastivědného muzea v Olomouci. Jejím cílem je upozornit především na početné kupecké a řemeslnické rodiny, které přicházely do města zejména po ukončení švédské okupace v roce 1650 a byly významnými nositeli kulturních a společenských tradic olomouckého měšťanstva 17. a 18. století. Největšího rozmachu přitom koncem 17. století doznala umělecká řemesla se samostatnými cechy sochařů, malířů nebo zlatníků. Vysokou úroveň cechovní produkce výstava dokládá i kvalitními výrobky olomouckých cínařů, puškařů a hodinářů. Ukazuje také, jak se rostoucí životní úroveň odrazila například ve vybavení lékáren (herbarium) nebo ve zvýšených nárocích na komfortní bydlení. Expozice rovněž přibližuje, jak rytmus každodenního života olomouckých měšťanů doplňovala náboženská procesí, svátky či slavnosti (spojené např. s poutním areálem na Svatém Kopečku), a neopomíjí ani měšťanský podíl na obraně města (např. Střelecké bratrstvo). K výstavě byl připraven třísvazkový konvolut publikací, na kterém se podílelo sedm desítek autorů. V úhrnu doufáme, že se výstavě i připraveným publikacím podaří charakterizovat specifický fenomén "olomouckého baroka" a osobité " barokní identity města", která se v různé podobě objevuje také u jiných středoevropských měst. Olomouc přitom můžeme vnímat jako specifické středoevropské prostředí ve smyslu jeho schopnosti tvůrčím způsobem přijímat, vstřebávat, adaptovat a transformovat vnější podněty i svou vlastní tradici.... celý text