Oligarchie

Takto to dopadne (myslím hodnocení knihy tady na DK), když se anotace úplně mine s tím, co při čtení dostanete. V tomto případě opravdu kvalitní literární záznam o nesnesitelné lehkosti bytí skupiny světem a rodinou opuštěných dívek. Jen ty "nabité vědomosti" na str. 193 mi to trochu pokazily. Jdu sehnat další knihy od autorky.

Scarlett Thomasová ve "Oligarchii" rozehrává mrazivě vtipnou a bolestně přesnou hru o moci, těle a dospívání, která se odehrává v kulisách anglické internátní školy – tedy prostředí, které samo o sobě nese znaky uzavřeného, hierarchického světa. Hlavní hrdinka Natasha, dcera ruského oligarchy, je do tohoto světa vržena z Moskvy – bohatá, krásná, ale vnitřně ztracená. A brzy zjišťuje, že největší moc zde nemají učitelé ani ředitel, ale kalorické tabulky, Instagramové lajky a dívčí nevyřčená pravidla.

Thomasová dokáže spojit to, co se zdá nespojitelné: ironický černý humor s hlubokým porozuměním k duševní bolesti. Kniha je zároveň sarkastická a upřímně znepokojivá. Sledujeme dívky, které si počítají každé sousto, mluví o čaji jako o „jídle“ a běhají do vyčerpání – protože čím méně zůstane z jejich těla, tím více, paradoxně, cítí, že existují. Jídlo je nový bůh, tělo je bojiště a Instagram je soudce.

Natasha přichází do školy pozdě, bez pravidelné minulosti, ale s odhalením, že ani oligarchové nejsou všemocní – a ani dívky nejsou bezmocné. Kolem ní mizí spolužačky, některé doslova. Vzniká detektivní linka – tajemství, mizení, psychologické manipulace. Ale to, co by v jiném románu bylo jádrem, je tady jen vedlejší prvek. Skutečný horor se odehrává uvnitř myslí – v kultu tenkosti, v absurditě “zdravého” stravování, v groteskně přesných popisech poruch příjmu potravy, které autorka podává tak přesně, že až bolí.

A přesto to není depresivní četba. Každá věta je ostrá jako skalpel, ale zároveň srší zvláštním půvabem. Dívčí dialogy jsou plné sarkasmu, bizarních myšlenek a zvláštní něhy. Například když některá z postav tvrdí, že staromódní sladkosti jsou „zdravé“, protože jsou nostalgické – nemůžete se nesmát, i když víte, že se smějete něčemu děsivému.

Vedlejší postavy, jako je zábavná a smutná teta Sonja, dávají knize další rozměr. Ukazují, že posedlost krásou a kontrolou není omezená jen na puberťačky – je to generační nemoc, civilizační virus.

"Oligarchie" je kniha o dívkách, které se snaží být dokonalé ve světě, který je neustále hodnotí. Je to příběh o těle, které je vždycky „příliš“ – příliš viditelné, příliš tlusté, příliš křehké. Je to zrcadlo společnosti posedlé vnějškem, ale neschopné podívat se dovnitř.

Přestože to není přímočará kritika nebo feministický manifest, její dopad je tichý a zničující. Váš smích často přechází ve stísněné mlčení. Až knihu dočtete, možná si všimnete, že na jídlo, dívčí smích nebo školní uniformy už nikdy nebudete pohlížet stejně.

Děkuji nakladatelství Host za možnost seznámit se s touto knihou a poskytnutí výtisku k recenzi.

Koncim na sestasedesate strance a uz to pokouset nebudu.
Je mi to lito, autorka byla pro me kdysi velmi zajimava a na jeji knihy vzpominam.
Ale tohle dilo vubec, ale vubec nechapu.

Tý jo, tak to bylo hodně špatný.

Obálka mi v knihkupectví přišla úplně boží, zajímavá byla i anotace + na zadní straně najdete doporučení odkazující na inteligentní satiru a unikátní humor, což mi přišlo jako dobrá kombinace.

Humor knihy je ovšem tak brilantně schovaný, že jsem ho vůbec nenašla. Doslova knížka neobsahuje vůbec žádné vtipné scény.

Postavy jsou karikatury skutečných lidí, děj je nelogický a pitomý... a upřímně vůbec nechápu, proč něco tak nesmyslného a hloupého vůbec napsal. Možná aby na hodinách tvůrčího psaní měli lektoři co ukazovat jako fakt špatný příklad.

Nepochopila jsem, co je na této knize humorné. Překlad knihy pokládám za velmi slabý - český jazyk mívá jiný slovosled a špatné pochopení významu překládané věty často vede k neporozumění a chaosu. Stále se opakující stejná slova a věty odrazují od dalšího čtení. Taky by mne zajímalo, jak je v předloze napsané slovo "šukat". Velké zklamání.

Myslím, že téma by mělo teoreticky potenciál, ale zpracování bylo takové....no. Teenagerky jsou charakterove těžko uvěřitelné a osobnostne takové ploché. Kdyby se někde přidalo a někde ubralo, mohlo to být buď slušné krimi, tragikomedie nebo román. Takhle to byla podivná splacanina...

Doufala jsem, že to bude něco jako záhada nebo horůrek (Kde zní zpěv krkavců)... a dostala jsem podivnost plnou holek s poruchou příjmu potravy. Hm. Nic moc.

Konečně jsem pochopila, co většina těch lidí, kteří recenzovali tuhle knihu, myslí tím zvláštně psaná. Ten styl psaní mi opravdu nesedl! Na zadním přebalu knihy můžeme najít opěvující větičky jako “jeden z nejvtipnějších románů za poslední roky” či “zábavná a inteligentní satira”. No tak já vám tedy nevím, co ty lidi četli, ale pravděpodobně jsme nemohli číst stejnou knihu. O satiru se možná jednat může, ale ty takzvané velmi vtipné a chytré pasáže jsem tam bohužel nikde nenašla. Jediným bodem, který by se dal nazvat jako úsměvný, je snad návštěva dvou “odborníků” na soukromé škole, kdy dívkám vysvětlují, jak se chovat v určitých situacích, a co je pro ně zdravé, a co naopak není- tato část ale není popsána nějakým brilantním humorným způsobem, ale spíše velmi směšně, kdy sami nevíte, jestli se máte smát, nebo z té hrůzy spíš plakat :-D. Sečteno podtrženo, jednalo se o knihu, které jsem se měla vyhnout obloukem a rozhodně jsem se poučila, že zajímavá anotace a vyzdvihující recenze na přebalu knihy opravdu nezaručují její kvalitu. Jdu se tedy raději vrátit k Povstalecké trilogii a tohle dílko nechávám pěkně za sebou!

Oproti jiným knihám tady Scarlett Thomas pluje hooodně po povrchu, k tomu žádná pořádně rozepsaná scéna, jen různé střípky dějů. Postavy pro mě byly ploché a těžko uvěřitelné. Možná už je autorka stará na téma, které se točí kolem patnáctiletých holek. Kdyby příběh postavila na oligarchii a blokchainech a naroubovala ho podobně, jako to udělala v PopCo, asi by to pro mě byl intenzivnější literární i informační zážitek.

Tohle bylo tak strašně divné, nijaké a všelijaké, že vlastně vůbec netuším, co o knize napsat.

Ústředním tématem se zdála být anorexie mladých děvčat na soukromé škole pro bohaté, která však chátrá a není zrovna v úplně reprezentativním stavu. Dejme tomu, že jsou tam děvčata, jejichž rodiče nevydělávají miliony zrovna legální cestou.

Jazyk, kterým je kniha napsána, odbočky, skákání z přítomnosti do minulosti a následně do budoucnosti bez zjevného upozornění čtenáře občas zmate, občas příjemně překvapí, ale dohromady mi to prostě nehrálo. Už si přesně nepamatuji, kolik hlavní hrdince je. Tuším něco kolem 15 let. A přesně taková kniha je. Jako byste si na stránky promítli to, co se dnes takové teenagerce odehrává v hlavě. A není to zrovna moc pěkné.

K autorčině stylu si člověk buď cestu najde nebo ne. Já jsem bohužel ten druhý případ. Pokud ale máte rádi divno příběhy, jděte do ní.

IG: @hanybooks

Musím říct, že styl psaní mi vůbec nevyhovoval, různé myšlenky a situace se rychle střídaly a já jsem ztrácela přehled nad celým dějem. Kniha se zaměřuje na témata jako anorexie, nefungující rodina, sebepoškozování, manipulace s jinými lidmi, mafie... a na mě těch témat bylo moc. I když mi kniha příliš nesedla, bylo fajn si tuhle jednohubku přečíst jen tak na zamyšlení se nad dnešním světem.