Okno na západ

Chápu rozladění některých komentujících. Děj knihy spočívá ve vnitřním životě dvou téměř puberťáků vyrůstajících na pražském sídlišti na konci osmdesátých let. Toť vše. Pro někoho málo. Pro nás, kdo jsme to prožili ve stejném věku a ve stejných kulisách a lokalitách je to kus života se všemi detaily a pocity, které jsme přitom prožívali.
Děkuji autorce za dokonalý flashback, jehož autenticitu asi pochopíme jen my.

Tohle se nepovedlo. Zpočátku mě bavilo s hlavními postavami prožívat svět mého dětství, ale postupně mi došlo, že se kapitoly omezuji jen na to, co se jedlo, hrálo za hry, nosilo za oblečení a jaka se poslouchala hudba. Příběh se vytratil, no vlastně ani nezačal.

Nevím, kde se stala chyba, jestli u nakladatele nebo u paní Horákové, ale ROMÁN je rozsáhlé epické literární dílo, s vrstevnatým a složitým dějem, mnoha postavami, pokrývá dlouhé časové období, je vnitřně rozporný a proměnlivý, v moderní podobě hlavní linie bývá propletena s mnoha dalšími vedlejšími motivy a příběhy. A toto tedy ROMÁN opravdu není, kniha nemá žádný děj, postavy jsou dvě. Jde v podstatě o jednoduše sepsané vzpomínky na dětství a mládí prožité v socialistickém Československu, s důrazem na materiální stránku. Jaké zboží bylo v obchodech, jaké nedostatkové, co se dalo koupit v Tuzexu,jakým způsobem se lidé dostávali k západnímu zboží, co se sbíralo, co se nosilo, jak to chodilo ve školách....ano takhle to bylo, ráda jsem si to připomněla, ale to je asi tak vše, co mi tato povrchní a celkem zbytečná kniha dala... plně souhlasím s komentářem pode mnou Jana283 a i některými dalšími :-)

Anotace: "Román je pronikavou sondou...." vyvolá po přečtení hořký úsměv na tváři. Není to ani román, ani sonda a pronikavosti to má stejně jako nákupní seznam. A on to vlastně takový seznam je - co měli, co chtěli.... Když vzpomínáme na dětství - víš, jak jsme jedli, sbírali, hráli.... tak je to fajn, ale jsou to jen osobní vzpomínky .To je na román opravdu málo. O tom, jak to byla hnusná doba, to nevypovídá nic. Jen si může mladý člověk při čtení myslet, že "socík byl blbej", protože jsme všichni neměli rifle a značkovou kosmetiku. Ale tak to nebylo. Byla to doba marasmu, která ničila charaktery a životy lidí, doba donašečů, fízlů a přisluhovačů režimu. Ač v mnohém ještě stále neseme její neblahé věno nesrovnaní s minulostí, tak se s drzostí vrací zpět. Zase se slibuje, lže a překrucuje... Dočetla jsem jen proto, že to mělo písmena velká skoro jako ve slabikáři a byla to otázka jednoho večera na chatě (jinou knihu jsem neměla). A pak jsem si vzpomněla, že jsem od autorky četla podobně špatné Srdce Evropy, které bylo opsanou wikipedií s podobně plochými a neživotnými postavami. Nedoporučuji ani jednu.

Tuhle knihu jsem teda vůbec nedala. Prvních padesát stran mi přišlo jako děsně dlouhý, nudný úvod (velmi popisné, skoro žádný příběh), dalších padesát stran v podstatě totéž. A tak jsem si prostě řekla, že pokud chci sondu do doby, kterou jsem nezažila, pak mi literární trh naštěstí poskytuje mnohem lepší alternativy. Těch 40 % díla, které jsem zvládla, mi totiž přišlo jako jakýsi pokus o to vtěsnat všechny vzpomínky (a možná také výstupy z rešerší) autorky, až prostě nebyl prostor na ten děj. Kdyby jedna reálie z života v období komunismu byla jedním Pokémonem, pak se autorka rozhodla držet se hesla "Catch them all!" Možná bych práci ocenila víc v podobě odborně zpracované, populárně naučné literatury, která by měla přidanou informační hodnotu. Ta první část knihy, kterou jsem zvládla přečíst, byl jen prostý popis doby, stručná encyklopedie s nálepkou "beletrie."

Autorka si pro nás připravila pohled na dobu před rokem 1989 viděnou očima dvou dětí školou povinných Marty a Davida a jejích rodičů. Hlavní hrdinové bydlí na nově postaveném pražském sídlišti, kde také oba chodí do školy. Tak jako všichni v té době touží po zboží, které je jen na západě. V knize je skvěle vykreslené doba a prostředí, v jakém každý žil. Stejné byty, zařízení, stejné oblečení. V obchodech toho moc nebylo a co člověk chtěl, to musel sehnat. Stálo se ve frontách, nakupovalo se pod pultem, od známých, kdo měl možnost zboží přivezl ze zahraničí, nebo pár vyvolených nakupovalo v Tuzexu. Ale český člověk si uměl poradit, doma se šilo, pletlo, látka se nakupovala v partiových prodejnách a střihy se dělaly podle fotek ze zahraničních časopisů. Ti co tohle zažili, budou spoustu popisovaných skutečností znát a říkat si, že přesně takhle to tenkrát bylo. Kdo z Husákových dětí by neznal bílé tričko, modré dívčí "trenýrky" (kluci pak červené) a cvičky? Co by takovému oblečení do tělocviku řekly dnešní děti?
Za mě se autorce knížka povedla, četla se skvěle a ať už byla doba jakákoliv, už navždy bude součástí naší historie. Doporučuji přečíst těm, co v této době žili, ale i mladším ročníkům. Za všechny skvělé autorčiny postřehy přikládám úryvek:
David
"Mám rád naši samoobsluhu. Vždycky to tam voní čerstvým kafem, protože lidi ho tam hned po nákupu melou ve dvou přístrojích proti pokladnám. Pytlík značky Standard se nahoře rozstřihne, zrnka se nasypou do mlýnku a ten samej pytlík se zahákne dole a rovnou se do něj sype mletý kafe. Pak se ještě několikrát cvakne takovou páčkou, aby se vysypaly i zbytky, co někde cestou uvízly, a celá samoobsluha se rozvoní."

Kniha byla hezká, zvlášť pro ty, kterých se doba týká. Jen bych více propracovala závěr.

Po první kapitole a nic moc recenzích to vzdávám. Nesedí mi styl psaní nějak se mi tomu nechce dávat šanci. Škoda, dle anotace to vypadá, že půjde o skvělou knihu, ale nejspíš tomu tak není.

Současná česká próza je sice v žalostném područí příběhů, ale pokud se z něj nějaký text vyvlíkne, působivost to rozhodně automaticky negarantuje. Próza Horákové prostě navršila stovky reálií, podařilo se jí evokovat kolorit doby, ale kromě naplnění teze z anotace (tzn. na všechny kapitalistické nešvary – materiální choutky, podlézání a obcházení, zboží jako měřítko statusu, zášť vůči jinakosti, protekce, šlendrián, fasádovitost – bylo zaděláno už dávno předtím) toho už nenabízí o moc víc; závěrečné dějové frrr, které se zřejmě snaží narýsovat smysluplnou souvislost s nejčerstvější současností, ale místo toho upadá do unáhlených zjednodušení, je pak vyloženě mizerné.

Obzvlášť do očí bijící mi připadala poměrně nekoherentní práce s dětskou perspektivou – v dílčích postřezích a nasvíceních sice funguje dobře, ale ve spojení s průvodcovskou rolí to začne skřípat. Dětský náhled je přece specifický ve své selektivitě, nikoliv v plošném záběru pečlivě rozepsaných názvů a všemožných druhů časopisů či penálů, některé věci bere jako samozřejmé a v jiných se nutkavě šťourá, a ne že nehierarchicky (a tedy bez návratů) obepisuje jednu věc za druhou, jako by byly postupně odškrtávány z nějakého seznamu. Ne že bych skálopevně trval na mimetické funkci literatury, ale když už je nějaká kniha založena na nadhazování rekvizit pevně spjatých s určitým období, tak je škoda, že to nedokáže ztvárnit důsledně – a tak jeden z vypravěčů sice s naivitou přijímá nepřímočará vyjádření rodičů ("máma/táta říká, že..."), ale zároveň je v sedmé třídě schopen vyvozovat obecné závěry o situaci v Československu.

V jednotlivostech je to nicméně výstižné: třeba rodičovský nesoulad mezi vlastní touhou po západní konfekci a zároveň zatvrzelé lpění typu "když jsem to neměla já, tak proč by to mělo mít dítě"; slast z představy, která válcuje skutečnost (jejíž vábivost je založena především na "novosti"); svépomocné nahrazování disfunkčních rysů veřejného prostoru – pingpongáč v sušárně, rozebraná ohrádka na popelnice; u linie Marty mě zaujal předčasný stesk po útlejším věku (prapodivná vůně kolínské ve svačině jako zpětně viděná útulnost).

A vlastně mě překvapilo, že to na mě ve výsledku nepůsobilo až tak muzeálně – jasně, už se kvůli Vítěznému únoru nemalují na výtvarce továrny, řada institucí se zkostnatělými názvy je ta tam a rvavost kvůli západnímu zboží nahradilo ležérní objednávání z internetu; ale přinejmenším na geografické periferii bylo cvičení v jarmilkách, rýsování okrajů v sešitech nebo umývání rukou mýdlem v síťce naprosto běžné ještě na konci nultých let. To je myslím nakonec jedna z kloudných cest, jak takto nešikovně konstruovanou knihu číst – propojovat si ji s vlastní (třebaže časově i geograficky vzdálenou) zkušeností a nechat se obklopovat (méně či více univerzálními) situacemi i věcmi, které Okno na západ dokáže s intenzitou vyvolávat.

Kniha, kterou by si mohl přečíst každý, kdo říká, že dobře už bylo. Doba před Listopadem 1989 je sice popisována i úhlem toho, za jak důležité někdo považuje mít to nebo ono, ale obrázek fungování společnosti kniha nabízí korektně. Pro mne další kniha, kterou jsem četla ne po stranách, ale v linii jedné a druhé hlavní postavy.

Hlavními hrdiny nového románu Pavly Horákové nejsou lidé. Hlavním hrdinou je zboží, které v osmdesátých letech minulého století nebylo v socialistickém Československu k dostání jinak než pod pultem, v Tuzexu nebo z dovozu z kapitalistické ciziny. Druhým hlavním hrdinou, či spíše antihrdinou je pak spotřební zboží, které zde k dostání bylo. Naprosto vedlejšími hrdiny jsou pak David a Marta, kteří svým třinácti až čtrnáctiletým rozumem analyzují život téměř výhradně tímto úhlem pohledu. Kniha rozhodně potěší všechny milovníky časů minulých, kteří pravidelně slzí u sociálních sítí nad obrázky céček, žvýkaček Pedro, sifonových lahví, volkmanů a mrkváčů ….
Pokud však někdo očekává víc, než podrobný výčet všeho, co „Husákovy děti“ museli nosit a jíst a tím, co toužili nosit a jíst, s čím si mohly hrát a s čím si toužily hrát, zažívá v první polovině knihy značné rozčarování.
Ale nevzdala jsem se, četla jsem dál a postupně už na mě skrze všechen ten reálný i vytoužený konzum začal prosvítat i vnitřní svět Davida a Marty, tedy hlavně Marty. Takže ano, otevřít knihu Okno na západ určitě smysl má, nenechte se odradit. Třeba zde najdete, co mě uniklo, třeba vás skutečně potěší, že si někdo tak dobře pamatuje naši konzumní realitu před sametovou revolucí.

Okno na západ je "román" o dvoch protagonistoch, ktorí vyrastajú na novopostavenom sídlisku v Prahe. Dejovú linku, ale čakajte pomenej, skôr sa jedná o výčet toho, ako sa v osemdesiatkach žilo, aké kultúrne a politické fenomény otriasali spoločnosťou, a hlavne aké z nich mali pocity práve spomínané hlavné postavy.
Ak by som mala charakterizovať knihu v skratke, tak by som povedala: Aké to bolo vyrastať v 80.rokoch...
Ku koncu sa trošku rozbehne aj súčasná dejová linka, ale je to len vedľajší prím. Naozaj tu hraje hlavnú úlohu tá dokumentárna linka...
A práve na ňu sa veľa čitateľov sťažuje, očakávali román v pravom slova zmysle. Tým, že som na to bola ale upozornená dopredu, tak som s tým rátala a ja som bola s knihou spokojná. Užila som si ju, a oživila som si trošku minulosť a veci,ktorými sme vtedy žili.

Tak mě to bohužel zklamalo,podle anotace jsem od knihy očekávala víc.

teda na "umbaj vari vari vasimbó" jsem si nevzpomněl 40 let, nicméně ve všem souhlasím zejména s komentářem THERISY

Horáková si osvojila specifickou metodu "tvorby literatury", a ač je přepečlivá rešeršistka, měla by pochopit, že historický román nedělá literaturou to, že zjištěná fakta (naprosto všechna!) pospojujeme do vět (úplně vidím, jak si ty do textu již zakomponované reálie při psaní odškrtává ze seznamu, čímž se ovšem mj. připravuje o možnost vytvořit motiv a dál s ním umělecky pracovat atd.) = umění totiž nezakládají fakta a pojmy, nýbrž způsob vidění světa (což už někde před 100 lety líp vyjádřil Šalda, ale teď se mi to nechce hledat)

party Davida a Marty se pravidelně střídají v rozpětí let 1986-89, kdy je jim tak dvanáct až patnáct let (budu rejpat: na straně 164 chybí mezi dvěma kapitolami Davida ta Martina - a nemyslím, že je to záměr), můžeme se přít, jestli tak staré dítě sleduje ceny potravin, zná rozpočet domácnosti a platy rodičů, jestli si v osmaosmdesátým děti hrály na partyzány a při výtvarce kreslily výstřel z Aurory, popř. zda se na nástěnky věšel Gottwald, mně ale na Okně vadí nejvíc jiná věc = Horáková dokazuje, že z dětí režimních přisluhovačů a kolaborantů vyrostli stejně bezcharakterní patolízalové a prospěcháři, rozuměj JEN z TĚCHTO dětí, tak jednoduše černobílé to podle mě nebylo a není

Vlastně jsem to spíše jen tak prolétla. Takový rychlý přehled 60. - 80. let minulého století. Jsem starší než protagonisté knihy a nežila jsem v Praze. Ale ano, z větší části si mnoho pamatuji stejně, i když jsem si časovou rovinu některých momentů musela připomenout a ověřit. Kapitoly (alespoň ty první), které vypráví David a které jsou psány v 1. osobě přítomného času, tam mi nějak nesedl styl. V každém případě jako připomenutí doby dost dobré.

Okno na západ Pavly Horákové není klasickým románem. Nenajdeme tu žádný dramatický oblouk. Spíše se jedná o sled jednotlivých scének, které na sebe navazují. V jejich hlavní roli jsou předměty či události, které opanovaly v té době veřejný prostor. Čtenář na ně nejprve nahlédne očima jednoho a pak i druhého knižního protagonisty. Okno na Západ se i přes absenci nějaké silnější příběhové linky čte velmi dobře. Jedná se o zajímavý vhled do tehdejšího života podaný bez příkras i zbytečné nostalgie.

Mně osobně to dalo, co mělo. Jsem generace Davida a Marty, takže se mi hned vybavily vzpomínky na všechny popisované věci a události. Že to nemá děj, mi vůbec nevadilo, byla to prostě mozaika vzpomínek. :)

Nechce se mi polemizovat nad tím co tato kniha je a není. Moc se mi líbila. Tečka.

Není to klasicky román, spíše takový netradiční náhled do života na sídlišti v době před sametovou revolucí. Sama jsem z tohoto sídliště. I když jsem v té době byla mladší, dýchla na mě kniha vzpomínky. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že má přijít nějaká dramatická zápletka, což se nestalo. Konec je opravdu nepovedený a nic by se nestalo, kdyby ho bývala autorka vypustila. Takto zbytečně kazí dojem z knihy.