Odstíny světla

Odstíny světla https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379725/bmid_odstiny-svetla-gPm-379725.jpg 4 6 2

Bohatě ilustrovaný titul bibliofilního charakteru uznávané autorky, držitelky několika českých i zahraničních cen za poezii Jany Štroblové. V knížce Odstíny světla se v jednotlivých barevných odstínech odráží prožitky a pocity. Hořkost se mísí s naději. Tušové kresby Vojtěcha Kemennyho přímo korespondují s jednotlivými básněmi. Knížka veršů plná barev má svůj příběh. Při prezentaci předešlé autorčiny sbírky Neviditelné obrazy zažertoval mladý výtvarník, že by jednotlivé obrazy šlo zviditelnit tím, že by je někdo jeden po druhém namaloval. Jenže těch takzvaně „neviditelných“ se v dotyčné sbírce nacházelo přesně sto. Myšlenka to tedy byla dobrá, jenže neproveditelná. Kdo by kupoval knihy na kila? Účastníky večera však tehdy ten nápad přenesl do výtvarného světa, do obrazotvornosti obrazů, a básnířka s malířem se domluvili, že zkusí vyvolat jakési příběhy jednotlivých barevných odstínů, ona ve verších, on v kresbách. Výsledkem snahy je tato útlá knížka. Úvodní báseň budí na jaře přírodu velkým třeskem barev, na následujících stránkách pak jedna po druhé jako by předvádějí svůj pocit či prožitek, svou vlastní krajinu, a vystupují z přítmí, do kterého se musí v závěrečném Šeru zase vrátit. Ale to už se nanovo chystá velký třesk barev, které na chvíli převládnou nad šedým zákalem; světlo přináší naději.... celý text

Přidat komentář

K.Katynska
01.07.2022 5 z 5

Nádherné básně, takové pohlazení po duši. Místy smutné, nutící k zamyšlení. Krásné, snové ilustrace. Asi že jsem ekoložka, nejvíc ve mě rezonuje věta z básně “Fialová”: “Obvažte krajinu fáčem a zastřete Bohu oči.”

Valmont78
02.06.2018 5 z 5

LIterární noviny, publikováno online 29. 05. 2018
U knihovny s Petrem Bílkem č. 14

Jana Štroblová: Odstíny světla (Theatrum mundi 2018)
Nejde o obvyklou sbírku. Autorka (1936) se pustila do konceptuálního projektu, jehož páteří jsou vlastně ilustrace Vojtěcha Kemennyho. Názvy básní jsou barvy, jež dominují jednotlivým grafikám. Uprostřed všeho toho básnění hrnoucího se dnes na nás ze všech stran a sítí Štroblová nenápadným noblesním gestem připomíná, co jsme už skoro zapomněli, jak vypadá poezie. Zasuté a překryté krajiny dětství zablesknou ve vzpomínce ustrnulé ve výši let, zasvítí jako jeřabiny na podzim. Dávné chvíle, jež trvají. „Bílá. Den jako zasněžený les./ Tak znenáhla/ ticho. A cosi – sám rys ostrovid/ z výšky, co všecky dnešky přesáhla/ číhá/ a chystá se mě oslovit.“ Básnířka smířeně tohle oslovení očekává, ví, že musí přijít.