Očista

Drsný román a život který nikdo nechce zažít... Můžeme být rádi, že žijeme ve svobodné zemi zatím... Kniha stojí za přečtení ...

Brečela jsem jako děcko. Miluji kontrast mezi sexem za účelem násilného uspokojení a násilí za účelem sexuálního uspokojení. Rozhodně to není zábavná kniha a mírně vás traumatizuje.

Je to silne drastické, z opisov sexuálneho násilia mi bolo až zle. Postavy si prešli malým peklom, ostali pokrivené. A vôbec sa im nečudujem. Krásny jazyk, poeticky napísané, ale osobne som zhnusená i fascinovaná zároveň. Príbeh o vine, treste a pokání, kde nie je víťaz, sú len obete v očistci. Estónsko v deväťdesiatych rokoch (obchod s bielym mäsom) a 30-te až 50-te roky, kde sa vystriedali Nemci a Rusi a ako každá totalita bola opísaná stiesňujúco. Strach, žiarlivosť a sebeckosť zároveň. Striedanie časových rovín bolo ako vrstvenie pamäti, neviete to zastaviť, jedna vec vyvolá ďalšiu a tá zase ďalšiu spomienku. Sestra, ktorá tú druhú zradila, po rokoch dostáva šancu pomôcť jej vnučke.
Odporúčam aj film, je tiež dobre znepokojujúci a naturalistický. Ak by som si však mala vybrať, toto je jedna z kníh, na ktoré by som si priala zabudnúť. A zároveň viem, že sa mi to nepodarí…

Wow. Hledala jsem knihu podle štítku „Finská literatura“, tento příběh tedy o Finsku není, ale zatraceně to stálo za to, pro můj dojem z knihy ani ***** nestačí. Přečetla jsem za tři dny, síla některých situací mne nutila knihu odkládat, ale zase jsem se k četbě rychle vracela.
Podle doslovu z knihy lze její originální nález přeložit nejen jako očista, ale i čistka, pak je nabídnuta i varianta očistec. Pro některé postavy z knihy se život tím očistcem stal. Silné, drsné, tragické. Šílené praktiky komunistické moci. Zlomené duše pokořených a znásilněných žen - jedna tragická noc ale nijak neomlouvá sobeckost a pokřivené myšlení jedné z hlavních postav Aliide.
Určitě zajímavý i náhled do vtahů Estonci - Němci - Rusové.
Z doslovu opakuji : krásný jazyk – přesný, úsporný, poetický a také místy (pasáže o zneužívané Zaře) velmi naturalistický, zdrcující.
DOPORUČUJI.

Je to 20 let co jsem dostala mou první Odeonku (M. Cunningham - Domov na konci světa) a hned to byla láska. Od té doby mám jistou "posedlost" a Odeonky sbírám, i když to pokaždé není lehké nebo pěkné čtení. Není to oddechové čtení. I proto jich mám ještě velkou část nepřečtenou.

Má první přečtená Sofi Oksanen. Na tuto její knihu jsem se těšila nejméně, ale i tak přečteno v podstatě jedním dechem. Knihu bych shrnula: "Páni, tak to byla síla".
Jak už to u Odeonek bývá ...Skvělý autor, nelehké čtení, silný příběh, výborné vykreslení psychologie postav a spousta pocitů a myšlenek po přečtení.

Doporučuji.

85%
všechno je odpověď, jen znát otázku
____________________________________________________________________________
Přečteno jedním dechem, jedná se o výjimečný román. Příběh je působivý a napětí postupně graduje. K tomu je třeba připočíst autorčin krásný jazyk, úsporný a přesto velice poetický.
Román se odvíjí v západním Estonsku v letech 1936 - 1992, v roce 1992 krátce poté co se rozpadl Sovětský svaz, v Berlíně a ve Vladivostoku, a jedná se o tragédii jedné rodiny obrovských rozměrů. Fandila jsem všem ženám, které zde hrají podstatnou úlohu.
Děkuji i za to, že jsem se dozvěděla podrobněji dějinné události Estonska 20. století.
Rozhodně doporučuji.

„Očista“ od Sofi Oksanen je výjimečné literární dílo, které vás zasáhne svou syrovostí a opravdovostí. Bez obalu a bez příkras popisuje drsné osudy lidí, kteří čelili neúprosným dějinným událostem a krutostem režimů. Autorka skvěle vykresluje dusnou atmosféru a propletené příběhy postav, které čtenáře vtáhnou do děje natolik, že je těžké knihu odložit.

Četba mě přiměla uvědomit si, jaké mám štěstí, že jsem vyrůstala v dnešní době, daleko od těchto děsů. Příběhy ukazuje, jak obrovské těžkosti museli překonat lidé tehdejší doby a vzbuzují obdiv i respekt k jejich síle. Po dočtení knihy ve mně zůstalo hluboké zamyšlení. Emoce se ve mně mísily ještě dlouho poté, což svědčí o její síle a hloubce.

Bez váhání řadím „Očistu“ mezi své oblíbené knihy, a to úplně na špici. Je to nezapomenutelný literární zážitek, který bych doporučila každému, kdo hledá něco, co ho skutečně hluboce zasáhne.

Líbilo se mi, jak se postupně odkrývaly charaktery lidí v knize. Bylo to napínavě a shoduju se s ostatními v komentářích, že i velmi čtivé. Jiné autorčiny knihy mě tolik neoslovily, ale také nebyly špatné. Ještě bych v této knize vypíchla námět. Jedná se o velmi drsné téma, které by snadno mohlo sklouznout k plytkostí, ale není tomu tak, autorce se to opravdu povedlo, napsala vše s citem a zároveň otevřeně, takže máte pocit, že čtete příběh někoho, kdo je vám blízký.

Tak tohle byla fakt síla. Dost dobrý čtení od kterého se nemůžete odtrhnout.

Hrozná knížka. Jedna z těch, od kterých se nemůžete odtrhnout, ale zároveň vás každá další stránka bolí a když ji dočtete, tak o tom musíte ještě dlouho přemýšlet. Odkrytí pro mě neznámých estonsko-ruských vztahů. Zároveň je to i skvělý psychologický román, který dokáže věrohodně popsat pohnutky a přemýšlení jednotlivých postav...

Ono už tu defakto vše zaznělo, ale na učet ruského národa je to další černý puntík. Kniha vznikla ještě před všemi konflikty, čili je ničím neovlivněná. Jak už tu někdo zmínil, tak jsem knihu trávil také několik dní, ale asi nejdůležitější okamžik byl strávit druhý příjezd Pasa a jeho kumpána k Aliide. Myslím, že pro všechny, které historie neponaučila, tato scéna hovoří za vše. Těch momentek je tam mnohem více, ale tato je doslova učebnicová(viz Jan Tříska v Želary).

Taková estonská Gerta Schnirch. Drsná kniha o příšernostech páchaných na ženách, popisující poválečné perzekuce v pobaltských státech, situovaná do sovětského i svobodného Estonska 2.poloviny 20.stoleti, ale také Německa začátku 90.let. Oksanen si servítky nebere, nikoho a nic neomlouvá, nemoralizuje ani nesoudí. Čtenáře udržuje v napětí díky anachronicky vyprávěnému, postupně gradujícímu příběhu skládanému ze střípků, které postupně zapadají do sebe, aniž by si tu skládačku mohl složit celou. Tato záměrná nedokončenost je velmi znervózňující. Díky zvláštně vystavěnému příběhu, napsanému přesným, úsporným a přitom krásným jazykem, je tato kniha chvílemi poetickým, jindy ve svém naturalismu opravdu zdrcujícím čtením. Síla!

Autorka nám nastínila příběh z několika časových rovin, které představují mladá dívka Zara, která utekla svému pasákovi a ocitne se v domě stárnoucí Aliide na vesnici v západním Estonsku. Aliide se začínají promítat její drastické zkušenosti z jejího mládí a života její sestry, Zara si po útěku promítá její čerstvé zkušenosti, jaké měla představy o své budoucnosti a jak dopadla. Téma bylo těžší k přečtení a tím pádem hodně k zamyšlení.

(SPOILER) Silný námět, je to dobře tematicky namíchané, sdělné a vlastně fajn. Naturalismus místy sklouzává do kýče, ale prosím, míra je věc názoru. Vůbec nepřekvapí, že jde o první zfilmovanou knihu Oksanen, ústřední dvojice je vysloveně napsaná pro prkna/plátno, skoro se až nehodí pro pouhá písmenka. Nicméně to není Ta Obtíž. To, co pro mě knihu reálně trochu zabíjí, je ta zodpovědnost, jíž psaný formát nese. V knize je autorce vidět pod prsty. Je spousta času všimnout si každé nesrovnalosti. Je v ní strašně zřetelné, když např. celé Zařino Estonsko má 10 kilometrů na délku a překonává ho jako v arkádové oddechovce na počítači; on je to "detail", není vůbec příběhově nosný, ve vizuální podobě takové zběsilosti paradoxně projdou snáz, ale tím spíš je strašné - a zbytečné - na tom, co v knize je funkční dějová zkratka, nikoli vizuální spektákl (jako ve filmu), odpálit věrohodnost vyprávění. Nesedlo mi ani finále. Nemrazilo mě z toho dokreslení, telegrafické "přílepky" ředily dojem. Opět, v knize. V knize nelze přeplouvat do titulků, v knize to neoživíte vizuálem... A tak je to pro mě pětihvězdčkový *scénář*. Ale jako kniha skoro až zklamání.

Autorka nabízí příběh, vedoucí k zamyšlení nad otázkami viny, trestu, pokání. Nevnucuje se čtenáři s nějakými morálními soudy, přesto jasně předestírá prostřednictvím popisu myšlenek hlavních postav, že v jádře lidé vědí, co je dobré a co je špatné, a je jen na nich, zda se podle toho budou chovat. Stejně tak je na čtenáři, jak si to přebere. Děj románu začíná v Západním Estonsku v roce 1992, ale vrací se mnohokrát do třicátých až padesátých let minulého století, kdy bylo Estonsko střídavě pod nadvládou Rusů a Němců, a místní obyvatelé v úsilí to nějak překlepat, dělali, co mohli. Někteří se uzavírali do sebe, jiní ve snaze se zavděčit aktivně pomáhali režimu utahovat šrouby.
Kniha se vyznačuje neobvykle komplikovanou formou střídání časových rovin a střídavým zaměřováním pozornosti na odlišné osoby, měla v plánu zvýraznit vnitřní chaos, v jakém se hrdinové románu ocitli. Ačkoliv by se dalo čekat, že výsledek bude působit zmatečně a nepřehledně, je tomu přímo naopak. Způsob řazení epizod napodobuje způsob lidského myšlení, kdy se člověk v běžném každodenním konání nesčetněkrát vrací do minulosti (jak se mu současné děje asociují již prožité) a stejně tak se vztahuje k budoucnosti (jednání v současnosti je motivováno plány do budoucnosti a tužbami).
Ta knížka je hodně drsná. Ukazuje, že události dvacátého století u nás, které poznamenaly osudy a pokroutily mnohé charaktery (Druhá světová válka, okupace, osvobození, komunistický puč a následná likvidace „prohnilé“ buržoasie ve státech východní Evropy) poznamenaly podobným ba ještě drsnějším způsobem země, které se nadlouho staly svazovými republikami bývalého Sovětského svazu. Není to lehké čtení, ale uvízne v paměti.

Líbilo se mi umělecké zpracování knihy. Autorce se podařio přenést mi trochu husinu na zádech. Příběh obou sester byl strašný a dokola se přesvědčuji, že dějiny 20. stolení v Evropě byly surové ke každému. Nelze tedy pak vůbec hodnotit chování a činy těchto lidí, kteří čelili předmětným mukám. Výborně zvolená dinamika knihy.

Moc zajímavý, zároveň strašný. Mám ráda knihy v různých časových rovinách. Dokonce jsem si zjišťovala historické informace o Estonsku, z toho jsem byla dost překvapená. Viděla jsem i film, ale knížka byla lepší. Film byl jedna velká depka a hrůza.

Tato kniha ve mě zůstane dlouho. Je to syrový příběh dvou žen, od 40. do 90. let Estonska a krásně se prolínající, kdy čtenář prozře dříve, jak Allide samotná. Ale je to kniha o emocích, prožitcích, o obyčejných lidech, kteří mají neobyčejný život, ale nezaviděnihodný. Je třeba si ale stále uvědomovat, že zvěrstva byla a jsou a že mnohdy se můžeme kdokoliv, kdykoliv, díky jakékoliv situace ocitnout v podobných životních příbězích.

Tuto knihu nemůžu už několik dnů dostat z hlavy.
Je to velice emočně silný příběh o svědomí, o špatných rozhodnutích, o obrovské zamilovanosti, která se změní až v posedlost a o snaze konečné „očisty“, jak již vyplývá z názvu knihy.
Zároveň je to další svědectví doby totalitního režimu, které bylo a je prostě bez ohledu na zeměpisnou polohu všude opravdu naprosto stejné.
Celá kniha je hluboce depresivní, plná beznaděje a bezvýchodnosti. Není to proto úplně jednoduché čtení, určitě je při něm nutný dostatek soustředění a koncentrace, ale stojí to za to.

Ústředními postavami jsou dvě ženy rozdílného věku, které spolu mají víc společného, než zpočátku tuší.
Retrospektivou střídavě přecházíme ze současné dějové linky mladé dívky Zary, která se se svou nezkušeností a naivitou stala obětí obchodu s bílým masem, a stárnoucí Aliide, které se právě díky setkání se Zarou znovu vyplaví na povrch tragické vzpomínky na její vlastní mládí prožité v období totalitního režimu.
Kniha měla několik hodně silných momentů, které byly ovšem napsány (nebo v některých případech i naštěstí jen naznačovány) s takovým citem, kdy neskutečná brutalita a sadismus byly zprostředkovány i bez jejich dlouhosáhlého barvitého líčení a přesto bylo vyjádřeno naprosto vše.
Jednotlivé postavy jsou velice smutně realistické, jejich pohnutky a činy bez ohledu, jaké jsou, lze i chápat. Pud sebezáchovy je prostě zakořeněn v téměř každém člověku a činy plynoucí z něho můžou být někdy opravdu děsivé.
Výhrady mám pouze k něčemu, co s obsahem a kvalitou knihy sice vůbec nesouvisí, ale samotné čtení a mi ztěžovalo tak, že jsem ho několikrát chtěla až vzdát. A to byla přímo otřesná vazba knihy. Netuším, zda jsem na tento vazačský „paskvil“ měla smůlu jen já, nebo se „nepovedl“ celý náklad, ale kniha byla tak „dokonale“ vázaná, že stránky šlo obracet pouze do polohy, kdy písmenka, která byla ve středu, zůstala skryta a víceméně jsem si je musela domýšlet. Při čtení byla proto zapotřebí neustálá velká síla v prstech a neúměrně velké soustředění, a to mi zážitek z čtení bohužel hodně kazilo.

Ale jinak – kniha, na kterou asi nezapomenu.
Málokdy si musím po přečtení některé knihy dát od ostatních knih několik dní pauzu z důvodu mentálního odpočinku. Tady se mi to stalo.