Obraz Martina Blaskowitze

28.12.2021

Zvláštní kniha. Vzpomínky na dávné přátelství v kulisách 2. světové války, touha po pomstě, ale záměr se pomstít nedokonán. Hořké uvědomění, že čas nelze vrátit. Citlivě napsaná novela.

27.11.2021

Obraz Martina Blaskowitze je dobře napsaná novela. Je. Ale pokud jste četli nějáké další Ladislavy Fukse (mám na mysli jeho tvorbu před rokem 1968), což je pravděpodobné, protože proč by u tohoto autora někdo začínal Obrazem Martina Blaskowitze, tak vám možná tak jako mě připadalo, že tu něco schází. Pokusím se vystihnout, oč jde:
Nenápadný půvab Fuksův - a na toto slovo kladu důraz, protože jeho knihy jsou velmi půvabné, asi jako mrtví hlodavci, jejichž srst ještě neztratila hebkost - tkví ve zvláštními a zkušenému čtenáři nezaměnitelném stylu psaní, který, využívaje jaksi rozrušené stavby vět, pečlivě volených knižních výrazů a plynulého tempa navozuje pocit melancholické poetičnosti plné pokřivených a rozmlžených obrazů, kterými se často line klasicistní hudba. Díky této zvláštní poetičnosti, která prostupuje i do samotného děje knihy, se zdá, že Fuks je autor především fantastický. I když jeho náměty nemusí být nereálné, nikdy nepůsobí realisticky, a ani se o to nesnaží. Obraz Martina Blaskowitze je jiný, je docela realistický. Prolínají se v něm dvě roviny vyprávění, první je v ich-formě a vypravěčem je hlavní hrdina knihy, druhá má totožnou fokalizaci, ale představuje příběh, který vypravěč jako hlavní hrdina svého vyprávění vypráví jinému protagonistovi. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou. Jde v podstatě o rovinu přítomnosti a rovinu minulosti (i když především z první a poslední věty novely usuzujeme, že se celý děj odehrál z pohledu vypravěče již velmi dávno). Jedním z efektů této kompozice je, že se do popředí dostává hovorová řeč postav, a nějáká melancholická poetika převážně ustupuje do pozadí.
Další jev typický pro Fuksovu prózu je hra se čtenářem. Ten je neustále maten, všechny indicie roztroušené na scéně vedou k jednomu rozuzlení, které se nakonec ukáže jako chybné, jindy veškeré náznaky vedou k jednomu rozuzlení, ale čtenáři se to už zdá příliš přímočaré, než aby to byla pravda, a nakonec to je přesně tak, jak si myslel, takže je opět překvapen, i když jde o překvapení paradoxní. Jindy je překvapující absence jakéhokoliv rozuzlení. V této knize se děj ubírá vpřed po jedné přímé linii, která může skončit dvěma způsoby. Buď jedna z postav, Daniel Potocký, zemře rukou vypravěče Michala, anebo nezemře. Skutečná otázka, kterou se čtenář aktivně zabývá, je tak, jak zemřela postava, o jejíž smrti se dozvídáme hned úvodem. Tou postavou je Martin Blaskowitz, jehož život Danieli Potockému líčí náš vypravěč. Toto vyprávění tvoří jádro knihy a v něm se skrývá jedna nová originální hra se čtenářem, která se liší od těch jichž zmíněných, ale je neméně zábavná: když Michal vypráví Potockému příběh Martina Blaskowitze, dělá tak pod záminkou, že se jedná o námět na knihu, který mu chce poskytnout ke zpracování (skutečná záminka je ovšem konfrontace Potockého s jeho minulostí). Vypravěč tak do příběhu neustále zasahuje, komentuje ho, a posuzuje, jak by měl být vyprávěn, jaká je jeho kompozice, jaký je smysl postav a jejich činů; Ladislav Fuks nám ironicka vykládá, jak píše knihu.
Už jsem zmínil, že skutečnou motivací vyprávění o Martinu Blaskowitzovi je konfrontace Potockého s jeho minulostí. Konkrétně s tím, co činil za protektorátu. Kdo zná Fukse, ví, že druhá světová válka, a především Holocaust, jsou častým pozadím, na němž se odehrává děj jeho nejvýznamnějších knih a povídek. Zároveň se v nich ale prakticky nikdy nedozvíme o této době nic konkrétního, jde skutečně jen o velmi efektivní, všudypřítomnou kulisu, před níž se vlastní děj odehrává, ale bez níž by se odehrávat nemohl. Většinou je tato kulisa zobrazena v náznacích, jako cosi velkého, nepochopitelného a zlovolného, co zasahuje do života postav, ohrožuje jejich životy a pokřivuje myšlení. Vnucuje se srovnání s jiným českým autorem, který má s Fuksem mnoho společného, s Kafkou. Čím je u Franze Kafky Zámek a jeho vedení nebo úřad, který vede Proces s nešťastným K., tím je u Ladislava Fukse válka a fašisté. V této novele je válka zobrazena netradičně realisticky, s náležitými historickými reáliemi. Klíčovou roli zde hraje například bombardování Drážďan. Filosofické interpretace ustupují ději zasazenému do zcela konkrétních historických kulis, které se objevují u nepočítaně jiných historických románů. Kromě morálního stanoviska, který vypravěč chová k událostem, které líčí i ke svému posluchači, se kniha zabývá plynutím času, silný je motiv pomsty a úsilí o napravení, které je konfrontováno s marností touhy dosáhnout na minulost, ze které dnes zbylo jen vyprávění a jeden obraz. Téma časovosti se uzavírá v kýčovitém klimaxu, který jepřímým rozhovorem minulosti s přítomností: "Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života." (Str. 134)
Obraz Martina Blaskowitze není vrcholné dílo Ladislava Fukse. Ale řadíme jej k tomu lepšímu, co tento autor napsal, což je čestné místo.

29.01.2021

OK, je mi trochu stydno, přeci jen já, nicotná lidská existence, dávám jen 3 hvězdičky někomu jako je Ladislav Fuks. Ale mně to fakt přišlo děsně nudný, tak nějak těžko uvěřitelný, utahaný a bez života. Nevím, kde se stala chyba. Asi musím na klasiky tohohle kalibru ještě trochu dozrát. Se Spalovačem jsem ale podobný problém neměla, to jen aby bylo jasno.

12.12.2019

Nevim co napsat. Nerada takto negativne hodnotim prave tohoto autora, protoze mam od nej hned nekolik oblibenych knih. Tahle se ale hrozne vlekla, pribeh me nebavil. Cekala jsem velke finale, ale tentokrat jsem byla zklamana.

Útlá knížka na motiv skutečných událostí , bombardování Dráždaň, během II. světové války. Na pozadí setkání hlavní postavy, který sesetkává s lehovážným redaktorem, a chce ho prostřednictvím vyprávění "potrestat", se odehrává kruté dějství z období před propuknutím II. světové války v Čechách /popisy všedního života a problémů židů, na druhé straně stoupenců nacismu/ i během ní, a které vrcholí popisy náletů a zničení města Drážďan leteckými pumami ... obzvláště působivé, pro mě tím víc, že k Drážďany patří k mým oblíbeným městům. Pozůstatky po zničení města jsou vlastně patrné dosud. Jako vícero z Fuksových knih jde o téma zabývající se "temnou" strunou, vztahující se k dějinným událostem uzurpování nacistického Německa naši vlasti.

01.11.2016

"Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života."

Přiznám se, že tady mi ukápla slza.

21.09.2016

Zpět napříč časem do doby z jedné nejsmutnějších,jen těžko představitelných naší rozmazlenosti. Najít odpovědi po bombardování v Dráždanských troskách,vzpomínky na nevinnost party chlapcu poznamenané okolo osudově drtících následujících událostí. Existenční kontrasty ve smyslu,když kamarádi na seně o prázdninách beztarostně přemítají o pomíjivosti lidských příběhu,až k bezbřehým hranicím vesmíru,neodvratně směřuje k temné straně ničení,násilí,kořeny zla aniž si to uvědomujeme předáváme nevědomky,zprvu tvářících se nevině,pod vlivem událostí však tragicky osudových. Tyto momenty patří k nejsilnějším v této knize. L. Fuks rozhodně tímto psychologicky skličujícím dílkem u mě osobně boduje a zároven o to víc navnadil na další svoji tvorbu.

25.11.2014

Krátké a úderné!

26.06.2013

Zajímavé ...i když jsem ji chtěla 2x odložit... zjistila jsem nakonec jak ji bylo dobré dočíst ... ale další tituly autora asi moc vyhledávat nebudu :-(

24.08.2012

Já tomu Fuksovi prostě na chuť asi nepřijdu. Příběh ne že by byl špatný, ale ten Fuksův styl a forma vyprávění je pro mě nestravitelná, plus hodně slabý a do ztracena vyšumělý závěr. Celou dobu to vypadá, že ten konec bude jedno velké odhalení, obrovská pointa, objasňující celou zápletku a nakonec pověstné hov.... Zde musím sám sebe pochválit, že jsem to bez v ětší újmy byl schopen přečíst už podruhé. Potřetí nikolivěk.