Obrana liberálního vzdělání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Politici nejen ve Spojených státech a na Západě, ale například i v Japonsku projevují v posledních letech obavy z toho, že mnoho mladých lidí studuje obory, které jsou, stručně řečeno, nepraktické. Důsledkem je spor o podobu vysokoškolského vzdělání – zda má směřovat k hluboké, avšak úzké odbornosti, jež je okamžitě využitelná, nebo zda je jeho cílem vychovávat kreativní jedince, kteří dokážou reagovat na měnící se výzvy současného i budoucího světa. Tento spor vyprovokoval světoznámého politologa Zakariu k napsání této knihy, a jak napovídá sám titul, staví se za vzdělání liberální, tedy pojaté šířeji, avšak pevně stojící na klasických základech. Smyslem univerzity je pro něj učit myslet, nikoli pouze zprostředkovat sumu poznatků, byť na té nejšpičkovější úrovni....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355816/obrana-liberalniho-vzdelani-oW3-355816.jpeg 3.811
Žánr
Fejetony, eseje, Literatura naučná, Vzdělávání
Vydáno, Academia
Orig. název

In Defense of a Liberal Education, 2015

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Obrana liberálního vzdělání

Přidat komentář
memphisz
08. února

Obecná esej o vztahu Zakarii k liberálnímu vzdělávání, tj. k svobodným uměním. Není tolik praktické, nemá jasné tržní využití, zdá se být méně použitelné než technické vzdělání... Tak co nám tedy dává? Zakaria tvrdí, že nás učí myslet, a myšlení spustilo a nadále točí kola rozvoje, inovací a pokroku. Humanismus je výsledkem liberálního vzdělávání. To, že žijeme ve svobodné, demokratické společnosti a umíme vnímat svět v souvislostech a poučit se z chyb minulých generací, je výsledkem liberálního vzdělání. A proto je i nadále potřebné.

Vedle toho Zakaria odhalí své vlastní zkušenosti se vzděláním, popíše historii univerzit a nabídne exkurz do americké historie vysokého vzdělávání.

jakub2199
31.07.2020

V porovnání s ostatními knihami od p. Zakarii jsem byl spíše zklamaný. Nejde o špatnou knihu, nebo špatně napsanou, ale když jsem dočetl jeho předchozí knihy (Postamerický svět a Budoucnost svobody) tak jsem se cítil obohacen, autor mi představil myšlenky, postoje a názory, které byly zajímavé a nečekané a skoro mě až nabádaly si o věcech zjistit něco dalšího.
Ovšem v případě této knihy jsem nic podobného nezažil. Celá kniha by se za mě dala shrnout takto - liberální vzdělávání je důležité, nejsou pro to žádné přesvědčivé důkazy, ale takový je můj názor. Paradoxně stojím na straně autorově a myslím, že liberální, či spíše všeobsažné vzdělávání je důležité, ale pokud bych jeho názor nesdílel, tak tato kniha by mě o opaku rozhodně nepřesvědčila.
Pokud mohu doporučit knihu o učení či důležitosti zdánlivě nesouvisejících zkušeností a vědomostí, tak doporučuji prakticky cokoliv od M. Gladwella především Mimo řadu a od Ch.Duhigga knihu Síla zvyku.


KapitánSmrt
08.11.2019

Hodně slabá obrana postavená spíše na frázích a oslavování toho, co se pod pojmem liberální vzdělání skrývá. Velká část knihy je pouhou vzpomínkou na vlastní studia. Kritického zhodnocení bohužel pomálu. Problémy jako komodifikace vzdělání, neustálý růst školného, nemožnost dosáhnout kvalitního vzdělání pro chudší vrstvy společnosti apod. jsou jen lehce načrtnuty.

Benedikt
30.11.2019

Kniha Fareeda Zakariu je v určitom zmysle odrazom Liessmannovej knihy Teórie nevzdělanosti. Rozdielov je však podstatne viac. To čo Liessmann vníma ako Rakušan, Zakaria podáva ako Američan. To, čo Liessmann popisuje ako filozof, Zakaria vysvetľuje ako novinár. To na čo upozorňuje Liessmann, vníma aj Zakaria.

Zakaria vo svojej knihe pútavo popisuje vývoj vzdelania vedúci k vzniku európskych univerzít. Kým v rannom stredoveku, islamská kultúra prekvitala, a madrasi sa množili ako huby po daždi, vzdelanosť v Európy sa utiahla do svojej ulity v podobe kláštorov. Západná civilizácia však vo svojej DNA obsahuje príbeh o Rajskej záhrade v ktorej strede stál strom poznania, či konanie Prométea pričom v oboch došlo k určitej skaze ľudstva, avšak spása a plameň poznania už zapálený bol.

Síce až v roku 1088 bola v Bologni založená prvá univerzita, pričom v pomalom rozbehu ich do roku 1300 nl., ich vyniklo len niečo od 15 – 20 univerzít. Z počiatku cirkevnú ustanovizeň začali najmä v Anglicku dopĺňať svetské ustanovizne v podobe College. Zakaria pripomína, že prvé americké kolégia boli založené na spojení modlitby, vzdelania a trávenia voľného času, pričom kurikullum bolo v podobe "Boh a Gréci", teda teológia a klasické štúdiá. Tiež pripomína, že určité pnutie vo vzdelávaní je prítomné už dlhodobo. Klasické vzdelanie, teda štúdium diel gréckych a rímskych klasikov predstavuje kanonizáciu, pričom práve grécka Akadémia a Lýceum odmietali vzdelávanie na základe „pasívnej“ výuky.

V celku prekvapivé je Zakariovo velebenie programu Yale-NUS Collage (anno 2013), teda spojenie Yale University a National University of Singapur, kde ako tvrdí Zakaria prešlo do kurikulla tie najlepšie tradície liberálneho vzdelávania, v ďalších túto tradíciu rozvíja a v iných zase prichádza s celým súborom nových ideí. Program zrušil katedry, študenti raz pracujú ako vedci, inokedy ako politici, veľké diela nepokladajú za kanón, ale berú ich ako zdroj, ktorý štúdium obohacuje každého študenta. Študenti neštudujú len Platóna či Aristotela aj Buddhu a Konfucia a tieto diela komparujú, ako napr. Odysseu a Rámajánu. Uvedený spôsobom ponúka v multikultúrnom svete, multikultúrne vzdelanie.

Zakaria v ďalšej časti, ako zdatný novinár popisuje obrovský význam písania a tvorenia písaného textu pre vzdanie a intelekt. Písanie považuje za jeden z hlavných zdokonávateľov intelektu. „Neviem, čo si o tom myslím. Ešte som o tom nepísal“ odpovedal vraj stĺpčekár Walter Lippmann. Ďalšou výhodou liberálneho vzdelania je výuka reči a prejavu. Práve vystupovanie na verejnosti a zrozumiteľné odkomunikovanie rozumného obsahu v súčasnosti chýba ako soľ. Netreba zabúdať ani na to, že nás učí učiť sa, a to celý život. Pri týchto myšlienkach Zakaria poukázal na zaužívaný bonmot, kde: „človek by mal do jaslí nastúpiť vo Francúzsku, materskú školu by ma navštevovať v Taliansku, základnú školu v Japonsku, strednú školu v Nemecku a vysokú školu v Spojený štátoch.“

Jedným zo zaujímavých postrehov sa týka výuky umenia, ktoré je na vysokých školách pomerne zaznávané. Podľa Dr. Bravemana z Lekárskej fakulty Yale z roku 1988 mali študenti medicíny, napriek kvantu teoretických vedomostí veľké problémy s diagnostikovaním pacientov. Konkrétny lekár to riešil návštevou umeleckých galérií a spojením s kurátorku umenia, pričom cieľom bolo naučiť študentov vnímať detaily, samotné dielo. Údajne došlo k zlepšeniu lekárskej diagnostiky, pričom obdobný program sa rozhodlo aplikovať cez 20 ďalších lekárskych fakúlt.

V knihe je aj pomerne zaujímavá poznámka a to Zakariova „analýza“ PISA testov. Všimol si, že študenti krajín ako USA, Izrael, či Švédsko, síce pri PISA testoch nijak výsledkami neohurujú avšak študenti týchto krajín majú v porovnaní s iným vyššie sebavedomie oproti jednak vlastným poznatkom a jednak aj ostatným študentom. Zakaria však v tomto „chvastaní sa vlastnou hlúposťou“ vidí pomerne silný moment sebadôvery, guráži a odhodlania meniť veci k lepšiemu, americkú odvahu podnikať a pod. Samozrejme pripomína aj riziko falošných predstáv, avšak vníma pozitívne dopady tejto sebadôvery. Uznáva, že krajiny kde je pracovná sila vzdelanejšia a kvalifikovanejšia (Čína, Japonsko, Singapúr) majú lepšie možnosti avšak blahobyt je spájaný aj s inými činiteľmi ako napr. vymožiteľnosti práva, výskum, trh a ďalšie. Napr. Japonsko má dlhodobo vynikajúcu úroveň vzdelávania či vysokú kvalifikáciu pracovnej sily, avšak na ich hospodárskych výsledkoch to prestáva mať zásadný význam. Japonsko nemá ani Google, ani Facebook.

Z určitého pohľadu sú PISA testy aj určitým váliom pre nezainteresovaných. Zakaria pripomína, že podľa štúdie amerického ministerstva školstva, čínsky študenti nie sú v PISA testoch lepší pre to, že by boli inteligentnejší či cieľavedomejší ale možno aj preto, že čínsky študenti sú v škole priemerne o 25 – 50% viac času ako ich americký kolegovia.

Zásadným problémom kvality humanitného vzdelávania nie je jeho „nezmyselnosť“ ale poľavovanie v štandardoch. Humanitné/liberálne vzdelanie, aby opäť prinášalo svoje ovocie, musí byť štrukturovanejšie a náročnejšie. „Riešenie problémy liberálneho vzdelania je v ňom samotnom, že ho bude viac a bude lepšie“.

Podľa Zakariu je potrebné, aby liberálne vedy pomohli „pretlmočiť“ mladým stáročné pojmy ako česť, čnosť, šľachetnosť a ďalšie, nakoľko tieto pojmy sú pre spoločnosť mimoriadne dôležité.