Oběť Ábelova

11.02.2016

Překlady poezie je vždy těžké hodnotit. Nevíte, co je dílem básníka a co dílem překladatele. Proto raději než abych psala komentář, vypisuji několik celých básní a pak úryvky několika dalších (u těch úryvků se jedná o tvorbu před druhou světovou válkou) Jelikož autor je u nás vlastně neznámý, myslím, že neuškodí, když toho bude víc. Připomínám jen, že tento básník přežil obě světové války a když už snad mohl doufat v klidné stáří, jeho (asi čtyřletá) vnučka tragicky zahynula.

Odešla do zahrady

Já nevím, jakou zahradu máš, Pane,
jaké máš květiny a záhony.
Nevím, kdo květiny ti vysazuje
nebo kdo se ti stará o stromy.

Vím jen, že matka, odloživši šátek,
jednoho rána v červnu, v neděli,
s chorýma nohama a chorým srdcem
odešla do tvých zahrad zšeřelých.

Byla už, Pane, celá ustrašená,
děsivé stíny brávaly jí klid,
a přec rukama svýma žilnatýma
ještě i zahrádku mi chtěla plít.

To drobné tělo bylo samý neklid,
jak mám teď věřit, že má času dost?
V svých vonných zahradách se nad ní smiluj,
ať chuděru netrápí nečinnost.

Na záhony své nesázej jen květy,
snad ruka tvá i plevel zasije,
aby ty ruce matky mé plít mohly
tvé karafiáty a lilie.
***
Okamžik

Z kterého jara ke mně přišel asi
ten vzácný okamžik, jímž srdce rozkvete?
Vidím za tvými šednoucími vlasy
tvé dlouhé, černé, husté vlasy děvčete.
***
Odpověď

Měls mírné oči, teď však temně planou.

Ano, já poznal hrůzu nepoznanou.
Mé oči plály ohni strašlivými,
zjitřené nervy bolí ještě nyní.
Viděl jsem bojů právo svrchované,
čelo své dcery se stopami zbraně,
a když mě Budínem vedla má cesta,
viděl jsem mrtvé bojovníky města.
-- Ach, zkrvavený mozku -- ptal jsem se ho --
nejsi zjizveným tělem syna mého?
A po Dunaji, když odešly ledy,
plul v ostrém větru zástup mrtvol bledých...
Mé oči jsou teď otevřenou ranou
a na jejich dně trosky světa planou.

***
Finále

Budu stár, podoben zimnímu slunci,
zachmuřen, s vlasy bílými jak sníh.
Krev zpomalí se v unaveném srdci
jak potok, jenž u svého vtoku ztich.

Když večer padne rosa, zamrazí mě,
nehřeje bitva, která dozněla,
a při útoku skočím vždycky chybně
jako vlk džungle, jako Akela.

Čekám jen klid a smrti chmurnou hlídku,
a zatímco já nazpět klesnu tmou,
zaduní les a na ohnivou bitku
se šťastní mladí vlci poženou.

***
Kolik mých smělých plánů zhroutilo se
pod ručkou do pěstičky sevřenou!
Vezmeš si svět mých myšlenek a představ --
co mi však za to vše dáš výměnou?

Snad z nadějí, které jsem obětoval,
vytryskne v tobě touha letět výš,
a ty pak to, co mně odpírá osud,
po letech ze snů v skutek proměníš.

(Daleko až za sněhovou plání...)
***
Krev, pravím já. Krev kape ze stromů.
Zranili lovci léto na honu.
(Stromy v září)
***
Jak zbytky svíček kolem rakve strašné
pařezy sem tam vzdorovitě ční.
A léto, bouřlivák, jenž vzplál a hasne,
pokládá krk na špalek popravní.
(Říjnová procházka)
***
Jednou šel před dům, chtěl si zavzpomínat,
jat smrti předtuchou a závratí,
a očekával ztraceného syna,
kdy se už z města k němu navrátí.
(Památce mého otce)
***
Až jednou umřu, nikdo nedoví se,
co tajů skrýval osud zhynulý.
V kovovou rakev změní se má píseň
a moje kniha v hrobku ze žuly.
(Vyznání)
***
Když pohřbíval ho svět s falešným štkaním,
Alettin smutek věrně kráčel za ním,

zatímco varhan majestátní chorál
nad skonem profesora hořekoval.

Ztrativši ozvěnu své melodie,
jak růže na podzim Aletta žije,

až zimou raněna -- vadnoucí růže
jak v báji do hrobu jde za svým mužem.

(Jaro na hřbitově v Házsongárdu)
***
A v jeho slovech bylo tolik míru
jak v hvězdách putujících po vesmíru,
že ani já všudypřítomné smrti
jsem se už nebál -- ať mě kde chce zdrtí.
(Setkání s Gabrielem Farkasem)
***
Proběhl jsem všemi houštinami,
listí suchému dal krev a něhu,
všechno to, co bylo ve mně mladé,
po lese jsem odhazoval v běhu.
Křídla srdce, oheň jasných očí,
rozjásané jinošství a mládí,
sytá melodie mého mužství --
vše zapadlo v houští do kapradí.
(Za padesáti lesy)