Obcházení ostrova
Milan Děžinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327319/bmid_obchazeni-ostrova-Z56-327319.jpg
4
39
9
I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.... celý text
Přidat komentář
Děžinského básnický svět je plný zostřených a suverénních obrazů, které ukazují sílu drobností, jejich zaklesnutí a hutnost. Jsou to básně poměrně lokálně ukotvené, ale zároveň se do nich absorbují i vzdálenější skutečnosti, ať už jsou to kontury dalekých krajů vsazené do místního kontextu („vůz snad jede k moři v Karlíně a Libni“, „lidé z pouště přinášejí ostych do haly“), aluze na meziválečnou poezii („páv plaší smrt, kohout je mrtvý“) snové obrazy či jakási zvláštní magická zachvění, v nichž se vyjevuje děs všedního okamžiku („kostlivec v chlapci skáče na houpačce“).
Opakovaně se v básních vyskytují motivy (psaní) poezie – jako by skoro mezi žitým a zapsaným nebyl takový rozdíl, až takovou roli hrají básně v autorově univerzu. Zároveň se však postupně ukazuje skepse vůči takové slučitelnosti („selhala četba, ne poezie“), která vyúsťuje až v poslední básni, v níž se deklarují omezení veršovaného: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem.“ Podobně se možná podrývá i vlastní pozice v samotném vnímání, neprozkoumatelnost a limity dosažení. Například báseň „Jestliže vlak…“ je formována jako matematická školní úloha, jež se jeví zdánlivě racionálně, ale o jejím vyřešení si můžeme nechat zdát. Podobného účinku dosahuje Děžinský prohozením obvyklé perspektivy („školačku unáší batůžek jak pestrobarevný dravec“), jako by člověk zdaleka neměl vše pod kontrolou, což dokazuje i báseň „Volní“, v níž se všední úkony vzpírají obvyklému pojmenování a z člověka se stává spíš instrument či oběť („kliky dveří ohýbaly zápěstí“).
Navzdory těmto nemožnostem však básně nespadají do úmorné rezignace a zachmuřenosti, naopak se zdá, že nechat se unést je podmínkou pro jiné vidění. Jistě, „věci se dějí bez pozorovatele“, ale stále můžeme být strhnuti okamžikem, vteřinou, do které se toho vměstná hromada. Kromě vlaků, které skýtají specifický úhel pohledu (ostrá, ale rychle mizící spatření), hraje velkou roli v Děžinského vidění i dětská zvídavost, která je zde poměrně jasně pojmenovaná: „Ti, co se dívají, nevidí mrtvého ptáčka, / k smrti unaveného motýla. / Děti je vidí.“
Trochu matoucí je pro mě grafická podoba sbírky, která jako by značila nějaké členění, ale zřejmě se jedná o jednolitou knihu bez oddílů. A to je asi škoda – zpočátku jsou básně přece jenom vlažnější (i když přetvořené písně jsou bezva!), ale v setkání s pozdějšími kusy začala dávat ta oscilace mezi úžasem („Takové přátelství s životem, / že by to chtěl povědět všem.“) a smířlivým zadrhnutím smysl. Ostrov Děžinského poezie však obcházím rád, snad i s občasným vykroužením z pobřeží.
Proti slimákům
Rozmístil jsem sklenice na slimáky.
Lépe než je zabíjet hranou lopatky.
Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu.
Čára od tryskáče se střetla s prádelní šňůrou.
Z ptáčků se odpařuje noc.
V srdci bijí hodiny, které se rvou s prasklinou.
Odkládám další báseň.
Selhala četba, ne poezie.
Kostlivec v chlapci skáče na houpačce,
a když je úplně nahoře,
vidím jeho oči:
dvě nekonečně hluboké díry v lebce.
(s. 28)
Věřím, že Děžinský je stejně dobrý básník jako učitel, ale bohužel to neumím docenit. Líbil se mi Den a závěrečná Chtěl bych dnes přijít do veselého domu, ostatním jsem rozuměla jen zčásti nebo vůbec. Každopádně jsem ráda, ze jsem do výzvy tuto knížku zařadila.
Poezii nemám načtenou a nejsem schopná rozpoznat dobrou poezii od špatné. Proto mým jediným hodnotícím kritériem je, zda mě zasáhne.
S touto sbírkou se to nestalo. Téměř. Dvě básně ve mně něco probudily. Ale než se to stihlo ukotvit, byl ten pocit pryč.
- strana 11 a 42 -
Distichon
Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.
Tisíc důvěrných let za každou replikou.
(s. 26)
"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.
Jestliže vlak...
Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomaluje k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
(s. 18)
Při čtení těchto veršů jsem si vzpomněl na výrok P. Hrušky; "psát poezii, tedy minout se přesně". Neustále mi tato citace vyvěrala na mysl a vstupovala do boje s názvem této sbírky . U veršů pana Děžinského jsem měl pocit, že jsem se s nimi minul, ale nepřesně.
Tato poezie mě neoslovila, snažil jsem se, i na radu z předchozích komentářů, přistupovat k nim citlivě, uchopit metaforický název sbírky a nějak ho "napasovat" na obsah. Obcházel jsem a ještě jednou jsem obcházel, ale opisoval jsem asi až příliš vzdálenými kružnicemi.
Poezie se mi nečte snadno. V obratech a velkolepých slovech se čtenář mnohdy ztratí, proto při čtení používám spíš intuici a snažím se vnímat pocit a obraz, který ze slov vyvstanou. Milan Děžinský to svou poezi umí říct mnoho málo slovy. Neříká nic velkého jen poukazuje na krásy a nesnáze všedního dne a plynutí času. Existanciální témata s kostmi, zřicenými domy, srnami a....
Má nejoblibenější báseň z této sbírky je . . . (str. 38)
Sveřepé stíhání času, téměř hudební a zcela překvapivé skládání slov do emočně silných celků, připomínání Hraběte a Skácela. Nemám s poezií mnoho čtenářských zkušeností, přesto (nebo právě proto) doporučuji.
Gafické zpracování i celková úprava sbírky je povedená, ale obsahově nic moc. Jelikož znám docela dobře Roudnici, tak mě některé reálie potěšily, ale jako celek, po obsahové stránce je to spíš průměr nebo lehký nadprůměr. Vlastně jsem ani moc nechápal to různé grafické členění, které je sice efektní (modré písmo, odsazení a zarovnání textu atd.), ale když od toho odhlédnu, tak obsahově je to takové nijaké bilanční resumé básníkova dosavadního života.
Třeba se moje hodnocení časem změní, ony ty texty nejsou vyloženě špatné, jen z toho možná moc čouhá určitá přemoudřelost a efektnost některých obratů a přirovnání. Děžinský zná básníky minulosti i a má takový ten obecný kulturní přehled a neváhá toho v nejedné básni efektně využít, takže chápu ten pozitivní kritický ohlas jeho sbírek.
První půlka je dost slabá a počáteční básně jsou vůbec takové nijaké, vlastně až v druhé půli to nabírá na síle a nejlepší kousek si autor nechal mazácky až na úplný závěr, skoro by se ta sbírka bez té první poloviny obešla a závěrečná báseň je vlastně svým způsobem resumé celého toho básníkova snažení a dává celkovému vyznění sbírky rámec. Takže nakonec doporučuji. Děžinský je v mnoha ohledech již dnes "klasik", a to jak v dobrém, tak v tom méně dobrém. Vracet se k téhle sbírce určitě budu. Je to jedna z těch sbírek, která si říká o opakované čtení, hledání a (ne)nacházení.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Obcházení ostrova |
| 2012 |  Tajný život |
| 2007 | Přízraky |
| 2003 | Slovník noci |
| 2020 | Hotel po sezóně |
Kniha Obcházení ostrova je v
| Přečtených | 51x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 11x |
| Chystám se číst | 21x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 1x |
Hluboké verše mnohdy až vtipně absurdních paradoxů. Autor vytvořil netypické spojení personifikace, což mi přišlo jako jistá hravost s textem. Ve výsledku jsem si z díla odnesla hlavně že to, že pro život nic neznamenáme. Všechny lidské i nelidské bytosti a objekty jsou pouhou šmouhou, kterou smyje voda a odvane vítr. Je hezké si budovat budoucnost, ale stejně vše dojde k zapomnění. Krutě pravdivé. A nakonec parafráze ze sbírky: pravda je hloupost a hloupost je blízkost.