O lásce

03.08.2020

O lásce, o víře, naději
o žáru duše i těla
o cestě ke štěstí raději
o touze co srdcem chvěla...

18.04.2018

Láska. Lásky. Lásce. Lásku. Lásko! O lásce. S láskou.

Pokorná žačko má, mně se zdá,že změníš se mou výukou
v maturantku, jež poté v lásce zvládne i školu vysokou

Verše mnohdy provokující, mnohdy tesklivé, mnohdy žalující - ale vždy náladově bezprostřední a vždy plné lásky...

Byl tehdy krásný letní den. Samo slunce mi pomáhalo
ocenit vaše krásné tělo pod hedvábím a saténem.

Ani se mi nechce věřit, že ruce, které napsaly tyto verše dokázaly též stisknout kohoutek revolveru.
Prokletá láska - prokletý osud - prokletý básník - díky své poezii nesmrtelný.

Když nazdařbůh jsme včera hovořili, mé oči do vašich se vpily.
I vaše oči sledovaly mé během té rozmluvy, tak rozmarné...
A právě včera naděje mě zpila. Srdce se ptá, zda oprávněná byla,
či neuletí-li jak plachý pták.
Tomu tak není, že? Že tomu není tak?

Krásně strávené poetické odpoledne s jedním prokletým básníkem.

15.02.2016

Co čekat od životem rozervaného básníka, jehož duše se podobá strunám stále hrající lyry? Nebo spíše Panovým flétnám plných extází? Verlaine píše o duši i tělu, přičemž zcela nepokrytecky dává přednost tělu a k duši jen utíká s bolestí...


GREEN
Hle, plody, květiny, na větvích listy čilé,
a potom srdce mé, tlukoucí pro vás jen,
Ať neponičí je dvě vaše paže bílé,
ať vám ten skromný dar je sladkým příslibem.

Přicházím zahalen v závojích rosných zcela,
z nichž vítr předjitřní tká povlak ledový.
Kéž by má únava u vašich novou směla
snít chvíle přešťastné, které ji zotaví.

A v klín svůj mladičký položte hlavu moji,
znějící ohlasem polibků posledních.
Ať uklidní se tam po onom slastném boji -
vždyť smím snad trochu spát, když i váš neklid ztich.
(s. 15)

OPATRNOST
Ruku mi dej a v klidu usedněme si
pod tento velký strom, kde vánek, teď už němý,
poslední záštitu si hledá pod větvemi,
jež laská luny zář, plující nebesy.

Očima na chvíli se vzdalme od světa.
Zasnění, beze slov, ponechme raděj stranou
štěstí, jež uprchlo, a lásku vyčerpanou,
jež sovím dotekem do noci odlétá.

Zanechme naděje. Zbytečná, marná tu je,
Ať duší dvojice raději následuje
slunce, jež umírá v zářivém klidu svém.

Uctěme beze slov tu noční krásu tklivou.
Je nebezpečné přec vyrušit před spánkem
přírodu, bohyni divou a mlčenlivou.
(s. 63)

TVÁ DUŠE
Tvá duše? Ta mě nezajímá.
Tvá kůže bílá slonovina
i růžová i do žluta
mě láká. Skrývá totiž tělo
snad perverzní, neboť by chtělo
to moje, hrome, jak se zdá.

Mé tělo šílí, neboť tuší
šílení tvého, na mou duši!
A netrvá moc dlouhý čas,
kdy moje tělo díky tvému
bez studu přijme sladkou změnu
a vydá se ti na pospas.

A pokud, madam, duše tkne se,
těm našim, my jen smějeme se,
což každý z nás přec dovede.
My žijeme, jak známo je mi
zde na té kulaťoučké zemi,
ne v oblacích. Na zemi, zde!

Zde na zemi se totiž sklízí
radosti, které rychle mizí
i štěstí, jež nás opíjí.
Milujme se tak samozřejmě
jak zpívá pták, jak voní země,
milujme se pro naději.
(s. 72n)


Verše vycházející z nestálosti duše i srdce mi neustále připomínají verše starověkého básníka. Verlaine, jak jsou ti blízké verše... Odi et amo... ?

13.07.2011

potrebujem inú zbierku nie o láske...a celkovo jeho milenca mám prosto radšej Rimbaud ruluje