O Josefu Holečkovi, mém tatínkovi

30.05.2020

Moje zastávka autobusu "Holečkova" - a já jsem celá léta netušila, kdo byl ten pán, po kterém má ulice jméno! Tato útlá brožurka to docela napravila. Milující dcera vzpomíná na svého otce, spisovatele, redaktora a nakladatele, autora "veledíla" Naši, zasvěceného jihočeské vesnici (https://www.databazeknih.cz/knihy/nasi-1-dil-90053) - rozsáhlé desetisvazkové a nečitatelné epopeje, která svou zdlouhavostí a nudou na hlavu porazila i Jiráskovy spisy.
Nicméně vzpomínky jsou to hezké, idylické, plně v duchu totálního respektu a úcty vůči otci, bez jediného náznaku pochybností nebo alespoň zdravého odstupu.
Kromě útržkovitých obrázků z rodinného života mě zaujaly zejména epizody líčící společenský život Prahy v prvním desetiletí 20. století, třeba ta, jak vypadalo korzo na Ferdinandově třídě, dnešní Národní:
"Tehdy měli Pražané tolik času, že se nosívali čtyřmi proudy od Národního divadla až k Prašné bráně. Dvě hodiny nic jiného nedělali, než chodili a koukali, pozdravovali se a ukláněli, spojovali se do přátelských skupin a žvanili o všem možném. Dámy ukazovaly, co je v módě, umělci širáky na dlouhých kadeřích, oficíři nažehlené pláštěnky a blýskavé šavle. Byly tu skupiny mládeže, která se prostě chodila dívat na herce, malíře a spisovatele 'na Ferdinandku'. Chodili se dívat i na Holečka. Tatínek ustavičně smekal klobouk a děkoval za pozdravy."
Nebo informace o denním režimu intenzivně tvořícího spisovatele a o hlášení přesného času: "Úderem dvanácté hodiny, kdy na Strahově 'vybouchlo' - císař pán vzkazoval Pražanům ránou z děla, že je poledne - vcházel tatínek v zimě v létě do Kinského zahrady a procházel se od jedné až do dvou hodin po petřínském kopci."
Knížečka kromě obohacení informací o literárním životě těch let obstojí i jako zajímavá pragensie.