O hrdinoch a hroboch

26.12.2021

Masterpiece argentinského spisovatele, na kterého jsem měl to štěstí narazit poprvé v jeho esejistické sbírce Spisovatel a jeho přízraky. Ta patří mezi to nejlepší, co si můžete o literatuře jako takové přečíst, a tak mě začalo zajímat, zda také pan Sabato sám umí psát romány. Ano, umí, a to velmi dobře, i když jich napsal velmi málo (pouhé tři), škoda, ale i zde platí kvalita nad kvantitou. O hrdinech a hrobech je ukázkou typické argentinské literatury, tj. pestré míchanice originálních mýtů argentinské krajiny a evropského románového vlivu. Sabato se však nesnaží být příliš pompézní a šokující, jak trefně popsal sám Sabato styl Borgesův skrze jednu postavu v samotné knize (a setkání s touto asi nejznámější literární personou Latinské Ameriky mě potěšilo a její kritika mě vlastně dávala smysl, a to mám Borgese rád).
O hrdinech a hrobech je skutečně velký román o lásce, přátelství, smrti a paměti, historii a prolité krvi, jednu chvíli se pohybujete v podivném podzemí, kde vládnou slepci, za chvíli jste v bitevní vřavě na počátku 19. století, poté ve staré Věži v Buenos Aires atd. Kniha, která však může působit takto fragmentárně, jako celek působí kompaktně a jednotlivé části dávají smysl. O Sabatovi se říká, že je argentinský Dostojevský, a jeho román můžeme skutečně považovat za román duše, duše rozervané mezi přízemností těla a ideálem božství. Duše, která hledá klid v tomto chaotickém světě.

"Ovšem nejbližším lidem většinou porozumíme až příliš pozdě, a když konečně začínáme tohle obtížné umění žít chápat, musíme umřít, nehledě na to, že ti, na nichž bychom nejvíc měli uplatnit svou moudrost, jsou již dávno mrtvi."

"Svět tedy nezachraňují ideje, ani intelekt, ani rozum, nýbrž cosi zcela opačného: ony bláhové lidské naděje, ustavičný boj o přežití, který lidé podstupují, jejich touha dýchat co nejdéle, jejich každodenní drobné, tvrdohlavé a směšné hrdinství, s nímž čelí nepřízni osudu. A je-li úzkost výrazem prožitku Nicoty, jakýmsi jejím ontologickým důkazem, není pak naděje důkazem skrytého Smyslu existence, něčeho, zač stojí bojovat? A je-li naděje silnější než úzkost (vždycky totiž nad ní zvítězí, protože jinak bychom spáchali hromadnou sebevraždu), není to snad důkaz toho, že onen skrytý Smysl je takříkajíc mnohem pravdivější než celá ta slavná Nicota?"

"A přestože se s lety měníme (naše vědomí, city, tvrdé zkušenosti) i s tou kůží a vráskami, které se postupně stávají hmatatelným důkazem onoho plynutí, tam kdesi hluboko uvnitř, v těch nejtemnějších zákoutích našeho nitra, zůstává cosi, co se zuby nehty drží dětství a minulosti, rasy a země, tradice a snů, které jako by onomu tragickému procesu odolávaly: je to paměť nás samých, toho, co jsme teď a co jsme byli dřív. Paměť, bez níž se (hrozná představa! pomyslel si Bruno) ti, kteří ji v důsledku jakéhosi obrovského ničivého výbuchu v oněch hlubinách nitra ztratili, změní v křehké, bezvládné a nesmírně lehounké listy, smýkané zuřivým a bezcitným vichrem času."

27.06.2016

Především část "o slepcích" patří k tomu nejlepšímu co v Argentině vzniklo. Zájemcům o argentinskou odnož magického realismu bych určitě doporučil povídky J. L. Borgese a romány J. J. Saera.

14.05.2013

Ten, kto označil Ernesta Sábata ako „argetínskeho Dostojevského“, nebol ďaleko od pravdy. To bude zrejmé každému, kto sa začíta do tohto mnohovrstevného, na pozornosť značne náročného románu. Je to skutočná románová freska, pozostávajúca zo spleti príbehov (z ktorých každý by mohol byť samostatnou knihou), prelínajúcich sa dejových rovín a množstva symboliky.

Martin miluje Alexandru, poslednú reprezentantku kedysi váženej a mocnej rodiny Olmosovcov, ktorá v dôsledku zmenených spoločenských pomerov upadá do zabudnutia (jej predkovia sa zapojili do bojov o nezávislosť Argentíny – táto dejová rovina má takmer charakter rozprávky pre deti na dobrú noc), kým Alexandrin vzťah k Martinovi je nejasný. Alexandra, plná tajomstiev, Martinovi zdanlivo bez príčiny ubližuje, jej láska má ničivú tendenciu. Bruno, rodinný známy Olmosovcov, ktorý sa spriatelí s Martinom v Alexandre vidí prízrak jej matky, ktorú miloval. Jeho vzťah k Alexandre tiež možno pokladať za akúsi náhradnú lásku. Znie to tak trochu ako argentínska telenova. Ale románu chýba práve tá plytkosť príznačná pre telenovely. Alexandru i jej matku púta zvláštny, akoby na čiernej mágii založený vzťah k Alexandrinmu otcovi, paranoidnému Fernandovi, autorovi utopistickej „Rozpravy o slepcoch“, ktorého údajne prenasleduje a o jeho život usiluje sekta slepcov, stelesňujúca pre Fernanda číre zlo, temnotu, satana. Pre mňa osobne tvorí táto rozprava jednu z najzaujímavejších rovín románu.

Je ťažké k tejto knihe napísať akýkoľvek komentár, túto knihu treba skrátka prečítat. A hneď niekoľko krát, potenciálu na to je v nej viac než dosť. Patrí k nemnohým knihám, v ktorých autor vyzradí záver románu už na úvodných stránkach, a predsa dokáže zaujať natoľko, aby ste nestratili chuť prehrýzať sa jej stránkami až do konca.