O důstojnosti člověka

14.08.2019

Mladičký filosof Pico della Mirandola mě fascinuje od mých 16 let, kdy jsem začala dychtivě pátrat po všech zmínkách o něm. A jeho předmluva k 900 thesím Oratio de dignitate hominis je pro mě jedním ze synonym renesance.
Skládám poklonu brilantní předmluvě (stejně rozsáhlé jako latinsko-česká bilingva) a poznámkovému aparátu, které mi umožnily porozumět tajemnému Pikovu světu chaldejských proroctví, kabaly, Arabů, antických škol a andělských kůrů. Obzvlášť zajímavá pro mě byla informace, že se Pico na Sorbonně účastnil kvodlibetních disputací a možná se inspiroval právě jimi.

Řeč začíná slavným prohlášením, že člověk je důstojnější než andělé, neboť ho bůh k ničemu nepředurčil a nezavázal. Jelikož Adama stvořil až naposledy, všechny sféry už byly obsazeny bytostmi, a tak člověk dostal na vybranou, zda se stát rostlinou, člověkem, daimoniem nebo andělem. Měl by ale usilovat o tu nejvyšší příčku: coby serafin může splynout s bohem v kontemplaci už zde na zemi. K této nejvyšší realizaci lidských možností se propracujeme pomocí přírodní a spekulativní filosofie (očištěním od vášní) a theologie.
Pikova genialita spočívá ve vizi, že všechny světové filosofie podle něj vyprávějí o tomtéž – jak se vystoupit k bohu a sjednotit se s ním. Proto čerpá moudrost ze všech škol a sekt a jejich učení slaďuje (pax philosophica): „Nechť nám filosof Empedoklés vyloží slova theologa Jóba.“
Filosofie nám tedy pomáhá ve splynutí s bohem. Proto Pico tak těžce nese, že se tato vzácná královna věd v současnosti společensky zanedbává, a především zpeněžuje – je nucena k prostituci.
These se dělí do několika kategorií: scholastikové, Arabové, peripatetici, platonici, pythagorejci, Chaldejci, hermetici, Židé a Pikovy vlastní (např. o souladu mezi Platónem a Aristotelem). Vždyť neplodnost našeho rozumu je podle autora stejně nepříjemná jako neplodnost pole či ženy. Pico se také hájí proti nařčení ze smělosti kvůli svému mládí (24 let) a počtu thesí. Každý filosof/škola má přece svůj nezaměnitelný půvab (např. Scotus „živost a jemné rozlišování“, sv. Tomáš důkladnost, Albertus Magnus „starobylou velkolepost a důstojnost“, Plótínos je dokonalý celý).
Pokouší se rehabilitovat Órigena (církev zavrhla jeho učení, ne osobu), magii (oproti čárám pouze působí na zákony vložené v přírodě) a kabalu (je vlastně křesťanská, obsahuje např. učení o sv. Trojici).

* „Magnum miraculum, Asclepiae, est homo."
* „Mohu si připsat k dobru, a v tomto ohledu se nebudu červenat studem za chválu sebe sama, že jsem nikdy nefilosofoval z jiného důvodu, než abych filosofoval, ani jsem si od svých studií a nočních bdění nesliboval a v nich nevyhledával žádný jiný zisk a výtěžek než péči o duši a poznání pravdy, po níž jsem vždy nadevše toužil. Po ní jsem vždy tolik dychtil a tolik jsem ji miloval, že jsem zanechal veškeré péče o věci osobní i veřejné a plně jsem se odevzdal nečinné kontemplaci.“
* „S čistým svědomím mohu zcela upřímně říci, že ve mně není nic velkého ani jedinečného. Byť nechci popřít, že jsem dychtivý poznání a toužím po ušlechtilé vzdělanosti, přece o sobě neprohlašuji, že jsem učený člověk, a ani si na takové označení nečiním nárok.“
* „... tento druh klání, totiž klání učenců, je zcela výjimečné v tom, že být v něm poražen je ziskem“
* „Vůbec nevytáhnout paty ze stoy nebo z Akademie, to je jistě velmi úzkoprsé.“

Útlounká knížka se čte výborně. Netušila jsem, že těžiště díla neleží v apologii lidské svobody. Nicméně to, čím Oratio opravdu je, si ponechává velkou zajímavost. Ukazuje, že renesanční myslitel jako Pico, lačnící po pravdě a studující prastaré autory v originálech, spatřoval vrchol života v kontemplaci. Jeho (pro mě poněkud pohádkový) svět orientální, antické a středověké theologie (theologia prisca) mi přišel fascinující a nový.
Viva la Reinaissance!