O čem mluvím, když mluvím o běhání
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41420/bmid_o-cem-mluvim-kdyz-mluvim-o-behani-lR1-41420.jpg
4
766
114
Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto , 2007
více info...
Přidat komentář
Knížka nejen o běhu, ale i hromadě věcí kolem, ač jsem doposud Murakamiho neznal, tak tady toho o sobě práskl dost a přiblížil sám sebe nejen jako běžce, ale i jako člověka. Jelikož mě baví číst zážitky jiných z běžeckých akcí, tak jsem si některé kapitoly hodně užil, některé už méně, celkově bych knihu hodnotil, že z mého pohledu existují publikace s touto tematikou, které mě bavily víc.
Disneyovské memoáry Harukiho Murakamiho o vytrvalostním běhání a jak se to odráží v jeho životě (knihu dával dohromady cca dekádu, ale většina esejů je z let cca 2004 až 2006), kdy popisuje svoje přípravy na maratóny, jak vnímá běhání atd. Ale vlastně se z toho příliš moc nedozvíte, jen sem tam pointa, sem tam nějaká ta pravda - zaujala mě ta myšlenka, že spisovatel, autor, malíř (nechci říkat umělec), je v jádru dekadentní, kumuluje v sobě jakýsi jed a proto je potřeba tenhle jed uvnitř kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou, s tím souhlasím. První knihu od Murakamiho jsem četl nějakých šest let zpátky (Norské dřevo) a jelikož mě nijak zvlášť nezaujal, vždycky jsem okolo něj jen proplouval (vlastně jsem myslím nedávno rozposlouchal Afterdark, ale po chvíli jsem se v tom začal ztrácet a tak jsem to vypnul). Jako autor není špatný, ale myslím si, že spíše než k laurelátům Nobelovek pasuje k řemeslníkům jako Stephen King, v Murakamiho psaní jsem nezachytil absolutně nic navíc, co by jej extrémně oddělovalo. Je na mě moc lehkej. Ale i tak je tohle kniha, jejíž název mě od vydání magnetizoval a jsem rád, že jsem ji nakonec po deseti letech od vydání přečetl.
Jsem fanoušek divných knih Murakamiho. Světů, kde se courají černé kočky v noci se dvěma měsíci, světů, kde v dálce podzemí cinkají divné zvonečky a lákají sestoupit do jiných krajin, světů podivného klidu a preciznosti. Když vyšla jeho kniha o běhání, přečetla jsem si pár recenzí, a řekla si, že to není nic pro mě. Že mě ale asi přitahovala nějak podvědomě je možný. Když jsem začala psát pod hlavičkou Na co myslím, když chodím, inspirovala jsem se jejím názvem. Na doporučení kamaráda, fanouška Murakamiho, jsem se konečně k téhle útlé “obyčejné” knize dostala a okouzleně jí přečetla na cestě tam a zpět vlakem. Není to převratná kniha, ale je mile krásná. Není jen o běhání, ale i o psaní, o síle nebo slabosti. Fakt moc pěkný. Běhat asi zase nezačnu, ostatně i Murakami píše, že každý si musí najít ten svůj pohyb a pro mě se běhání nikdy nepřeklenulo do vášně, ale psát a absorbovat ty obyčejný věci - to mám chuť tedy velikou.
Kniha mi přišla tak známá, jak jen může být jinému běžci známá. Podobné slova, skoro stejné myšlenky. Snad jen jedno, musíte být běžcem, aby jste knihu přečetl jedním dechem. Doporučuji.
Pokud si dobře pamatuju, do knihy jsem se pokoušela začíst nejmíň třikrát. na první dva pokusy mi to moc nevyšlo, jelikož jsem neměla k běhání žádný vztah a do knihy se mi špatně začítalo. Avšak sama jsem se nějakým způsobem posunula a kniha mi velmi obrazně posloužila jakožto takový "úvod" doběhání. Hlavně co se překonání, přesvědčení sama sebe, že opět mám vyběhnout. Je zjevné, že běhání je součástí neodmyslitelně součástí autorova života a pokud mě, jakožto čtenářku jeho knih, zajímá i jeho život a myšlenky mimo romány, tak jsem si knihu musela dřív nebo později přečíst. Kromě běhání tu pak byly i pasáže týkající se psaní a nebo autorova života, což vždy okořenilo vyprávění.
Jako amatérská běžkyně jsem nadšená. Autor mi často mluvil z duše. Těší mě, že podobné pocity prožívají zřejmě všichni běžci na světě.
Nesmírně mě to bavilo. Netroufám si ale odhadnout, jestli kniha působí podobně na lidi během nepolíbené.
Jsem fanouškem Murakamiho a obdivuji nejenom jeho tvorbu, ale i zápal pro ultramaratony. Autorovy odkazy na oblíbenou hudbu jeho románových hrdinů jsou pro mě inspirativní. Uváděné recepty jídel jsem zatím nevyzkoušel (asi bych ani nesehnal potřebné suroviny).
O běhání mluvím často. Murakamiho zbožňuji, takže tuším, o čem mluví, když mluví o běhání. Ovšem ON to podá sofistikovaněji než já :-) Život je běh na dlouhou trať, když máme štěstí, někdo to zabalí hned po výstřelu nebo na první překážce. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě "poběží". Takže čtěme a běhejme.
Zajímavé čtení, ale spíše jen pro a) skutečně skalní Murakamiho příznivce nebo pro b) příznivce méně skalní, kteří jsou zároveň běžci. Třetí údajná cílová skupina, tj. aspirující spisovatelé, tu ve skutečnosti mnoho o psaní nenajdou - pro ty je určeno další Murakamiho výborné dílo Spisovatel jako povolání.
Stoupenci antického ideálu rovnováhy těla a duše rozhodně naleznou v Murakamim vhodný příklad: z mého pohledu bylo na knize nejzajímavější právě demonstrace, jak může každodenní běhání a s ním spjatá tělesná zdatnost a disciplína umocnit spisovatelův tvůrčí potenciál.
Překvapivě slabší byly reportáže ze závodů - z mého pohledu byly jen o něco lépe napsané, ale ne zásadně záživnější než nečetné amatérské výtvory, které lze nalézt na stránkách typu svetbehu.cz. To je ale možná tím, že jsem podobných reportů přečetl už značné množství a v této oblasti se opravdu těžko tvoří něco originálního.
Haruki Murakami není můj oblíbený spisovatel. Nikdy jsem se nedostala přes 2. stranu Norského dřeva. Tuhle knihu jsem četla, protože v ní měl údajně psát také o psaní a o práci spisovatele.
Špatná volba.
Kniha je vyloženě jen pro dva typy lidí: fanoušky autora a běžce. O psaní je tu jen pár vět, ani ne setina textu. Napadlo mě, jestli tam jsou jen proto, aby zvýšily její prodejnost. To, co tu o psaní je, spíš popisuje, jak Murakami psaní chápe, co pro něj znamená být spisovatel a je to spíš esoterický přístup. Je to talent, co se prostě náhle objeví. A teprv pak se mu musíte denně věnovat. Nesouhlasím s ním.
Ale pokud si myslíte, že být spisovatelem znamená něco tajuplného a divokého, v tomhle Murakami hezky ukazuje, že to tak vůbec být nemusí. Můžete být zdravý vytrvalý člověk a nejspíš právě proto být úspěšný. To je dobrý vzor :-)
Povídání o běhání mě nebavilo, ačkoli jsem dříve sama ráda běhala. Po textové stránce jsem také nebyla spokojená a to je už můj obvyklý problém s autorem, nebo možná s jeho překladatelem. Ty věty se mi zdají krkolomné, složité i ve své krátkosti. Slovosled je hranatý (představte si pod tím, cokoli chcete).
Příjemný pro mě byl až konec, který se věnoval také plavání. To je mi teď srdci bližší. Proto si také myslím, že kniha je vhodná pro každého, kdo se tomu sportu věnuje. Ale ne pro hledání psací inspirace.
Patřím mezi hobby běžce, takže k této knize jsem si našel cestu velice lehce. V lidech, kterým běh nic neříká, zřejmě velkou stopu nezanechá, zato milovníkům běhu se při čtení může stát, stejně jako tomu bylo v mém případě:-), že v mnoha prožitcích a běžeckých úvahách autora najdou příjemnou shodu.
Pro mě jako amatérského běžce krásná kniha, v mnohých úvahách a názorech jsem se našla. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale určitě si ji pořídím domů, protože se k ní dá stále vracet.
Sám autor v předmluvě pokorně vysvětluje své dilema ohledně tématu a způsobu psaní knihy, v epilogu pak děkuje redaktorce za 10-leté čekání na dokončení spisu. Tím dle mého názoru sám apriori reaguje na mnohé nižší recenze knihy. Ovšem bojovník Murakami to nakonec jako vždy a "svou cestou" dokončil a předložil tak tématicky ojedinělý unikát, jímž dokázal propojit zdánlivě nepropojitelné.
Ze Čtenářské výzvy na mne pořád vykukovalo Norské dřevo, ale zapátrala jsem v knihografii japonského autora a ejhle - kniha o běhání. No páni, absolutně jsem nečekala, o čem to bude. Taky běhám, tak jsem si řekla, že to vyzkouším. A nelituju, opravdu ne. Asi se mi autor tímto dílem trefil do mé krevní skupiny, protože běhání, psaní knih, plynutí času ... je to tak pravdivé. Myslím si, že každý, kdo čte hromadu knih jednou dostane nápad, že by si sám něco takového vyzkoušel. Plynutí času nezastavíme, ani kdybychom se rozkrájeli a my ten fakt přijmeme - s jakými pocity, to už je na nás. A běh? Klobouk dolů. Sama jsem běžkyně "sama pro sebe" - vyčištění hlavy od všelijakých myšlenek, zpevnění těla, ale to hlavní je ona vytrvalost, o které autor mluví. Dokázat nazout běžecké boty a udělat první krok. Maratóny a jiné akce pan Murakami popisuje z osobní zkušenosti a s takovým smyslem pro humor, až jsem žasla. Možná ne-běžci nepochopí. Ale pro běžce to může být takový průvodce, jak se nevzdávat. Čtení s otevřenou pusou zaručeno :o) Za mne palec hore.
Sakra, musím přidat... Zkusit vždycky najít ten správný rytmus, vydržet běžet až do konce, nezdary přijímat pokorně a poučit se z nich pro budoucnost. Přijmout bolest jako něco nevyhnutelného, pokud chci dosáhnout na své limity. A nevymlouvat se.
Tedy - ne že bych to nevěděla i před četbou téhle knihy. Ale pokud mi to připomene někdo takového formátu, je třeba to brát opravdu vážně.
Kniha od známého autora, který je také náruživým běžcem a ve které popisuje své pocity při sportu. Pro podobně založené jednotlivce zajímavé čtení. Mě to také bavilo, hlavně tedy kvůli tomu běhání a Bostonu.
"Ze svých nezdarů a radostí si musím vždycky odnést konkrétní - je jedno, jak nepatrné, ale konkrétní - ponaučení."
Běžím nostalgickým tichem. Nemyslím na nic. A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká kdo chce co chce.
V tom vidím prínos čitateľskej výzvy. Dostať sa ku knihám, ktoré by som obišla bez povšimnutia.
Tady ani nejde o to samotné běhání. Autor v knížce popisuje svůj životní styl, postoj k sobě samému a to, jak dosahuje stanovené cíle. Jsou tam moc pěkné myšlenky, a i když toto dílo nespadá do motivační literatury — jde spíše o memoáry — tak trochu bych tam tu motivačku přece jen očekával. Ta ale nepřichází, a to podle mě proto, protože autor píše až moc o sobě a do pozice někoho jiného se neumí zrovna vcítit. Alespoň já mám takový pocit… Když to porovnávám třeba s Kingovým O psaní, tak u tohohle díla mi svítí nápis „Já, já, já a jenom já…“ podepsán Já, Haruki Murakami. Kdežto King dává jakousi naději i samotnému čtenáři, takový náboj, který jsem u Murakamiho nepostřehl. Příznivci tohoto — bezesporu skvělého — autora, promiňte.
PS: Možná to ode mě zní jako kritika, ale jde pouze o názor, který nic nemění na tom, že knížka je opravdu moc dobrá a rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
eseje Japonsko japonská literatura běhání, běh
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 1 145x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 46x |
| Knihotéce | 301x |
| Chystám se číst | 268x |
| Chci si koupit | 60x |
| dalších seznamech | 5x |
V anotaci se píše, že tahle Murakamiho kniha je pro tři druhy čtenářů. Pro ty, kteří jsou jeho skalními fanoušky, pro ty, kteří hledají návod na to, jak se stát spisovatelem a v neposlední řadě pro běžce. Já nejsem ani jedno, a přesto mě kniha bavila.
Tohle určitě není kniha pro každého, a ten kdo by čekal typického Murakamiho, bude zklamaný. Nicméně přesto má kniha něco do sebe a mě se četla hrozně lehce a dobře, i když by někdo mohl říct, že je to kniha o ničem. Nejvíc mě bavily pasáže o běhu a měly na mě dokonce jistý motivační účinek!