Nůž

Bylo to zajímavé prožívat to s autorem...

Rushdie je vynikající vypravěč. Jeho texty jsou čím dál tím míň, beletrie a čím dál tím víc filozofický pamflet, ale jsou dobře napsané. Nůž v něčem připomíná Sartrova Slova, rozhodně je ale víc nabobtnalý. Líbí se mi Salmanova otevřenost, zvlášť o se týče pocitů vykořenění a nikdy neslábnoucího strachu.

Kniha mě oslovila svou syrovostí a osobní otevřeností. Přiznám se, že samotný příběh pozadí – útok na Salmana Rushdieho a fatva, která na něj byla kdysi vyhlášena – mi dříve nějak unikl, takže jsem ke čtení přistupovala bez větší předchozí znalosti autorova osudu. O to silněji na mě působilo, jak detailně a autenticky popisuje nejen samotný útok, ale především to, co následovalo – jeho boj s bolestí, strachem, ale i snahu znovu najít smysl a sílu k životu.

Kniha je především velmi osobním vypsáním se z traumatu. Rushdie nepíše jen o fyzickém přežití, ale i o psychických jizvách, o tom, co znamená žít pod hrozbou násilí a nenávisti, a jak se člověk s takovou zkušeností učí znovu důvěřovat světu. Přestože jde o bolestné téma, text působí zároveň klidně a vyrovnaně – jako by se autor skrze psaní skutečně snažil dát celé události nový význam.

Salman Rushdie na mě zapůsobil jako velmi zajímavý člověk, a kniha mě inspirovala k tomu, abych si od něj přečetla i další díla. Je v něm totiž vidět nejen oběť násilného činu, ale především silný a přemýšlivý spisovatel, který má co sdělit.

Nejen knihy, ale i komentáře o nich, jsou někdy- v jistém smyslu - zajímavé. "Nůž", který - více než popisem jednoho šíleného činu - je velkým rozmýšlením o svobodě, její potřebě i mezích, o riziku, které přináší. A pak rozsáhlé komentáře přinášející popis absolutního nepochopení smyslu té knihy...

Mám dojem, že jakkoliv byl akt, jehož se útočník dopustil, pro Rushdieho život proměnou, byla tahle možnost vždy jaksi v pozadí jeho života (od fatvy, 1989). Vyznat se ale v komplexním a někdy extrémistickém kulturně-náboženském dění jistých skupin, je úkol nadlidský, nehledě na to, že občas někomu prostě křupne v kukuřici. Už jen fakt, že se veřejně vyslovíte k něčemu, může znamenat, že jste proti něčemu, i když to tak třeba vůbec nezamýšlíte („Lidé vědí, co dělají; často dokonce vědí, proč dělají to, co dělají; ale nevědí, co to dělá, když to dělají.“ -Foucault ) - doba je skrze sociální média a propojenost ještě o to citlivější, osobně lidi až takoví nejsou, ale pokud jste idea, nebo pokud máte odstup, najednou je mnohem snazší jednat. Nejlepší je tak být ve stínech, snažit se být lepší, ale nesnažit se o tom kázat ostatním na odiv, dělat ze sebe živý terč, nebo nedejbože snažit se zlepšovat některým život (nezávislost), upoutávat na sebe pozornost, obecně. Stejně jako mnozí osvoboditelé pak můžete skončit zlynčovaní vlastními lidmi. Zejména u některých náboženství je opravdu třeba nemachrovat, nemít potřebu někoho urážet, provokovat. Rushdie řekl, že to tak nevnímal, měl příběhy, co chtěl říct, nenapadl ho politicko-náboženský rozměr. A tak tedy teď napsat knihu o tom, jak se uskutečnil pokus o jeho vraždu, která byla ve vzduchu 33 let. Přeživ tuto situaci, tak nějak se očekávalo, že o tom známý autor napíše. A možná pro tuhle chtěnost je výsledek jakýmsi příslibem, kde čtenáři a fanoušci mají jistá očekávání. Originál má skvělou obálku, ale je to asi dvě stě stran o tom, jak Rushdie kecá a mapuje vše okolo tématu skoro až bulvárním stylem. Na nějaké hlubší meditace tu vlastně nedojde. Všechno je takové povrchové a možná i rychle sepsané (útok se udál 08/2022 a kniha byla publikováno už 04/2024). K samotnému útoku se vyjádří Rushdie vlastně celkem krátce, pak rozebírá rodinu, terapii, léčbu, soužití se vším, svou čtvrtou (a o třicet jedna let mladší) manželku Elizu, která je mu oporou (a které musí věnovat část, jak se s ní setkal a konstantně ji velebit = soap opera)... celkem nepřínosné psaní o každém nepodstatném detailu, který by se snad dal zmedializovat, ale takovým tím velmi "zhruba" stylem. Skoro to až působí, že to bylo opět na pulty tak nějak "chtě nechtě" dotlačeno, protože tomu tak být musí, musí se nějak vyjádřit. Když si člověk odečte potřebnou editorskou práci, možná ta chtěnost a politická nedočkavost měla nechat Rushdieho v klidu přemýšlet a vydat knihu až by sám organicky cítil, že je ten správný čas. Dojem z tohohle je uspěchaný, plytký, obsahově překvapivě prázdný. Za vrchol bych označil část imaginárního interview s útočníkem (a další beckettovské momenty, jako ke konci: výčet autorů, kteří dělí svoje já na dvě alter ega), ale i zde se ukazuje, že Rushdie se snaží chovat správně, neútočí na víru lidí, ale zároveň úplně nerozumí nastavení těchto věřících a to z něj vždy automaticky bude, v jeho pozici, dělat to, čím v jejich očích je. To ale byla asi jediná část, kde se Rushdie spustil tam, kde jsem tuhle knihu čekal, že bude většinu času. Let him cook. Nah. Pynchonova paranoia opět ukázala, že předběhla dobu, tu publicitu, slávu a peníze, protože kde vám jsou ty, když víte, že na vás někdo čeká za rohem s nožem? Stát se vám to může kdykoliv i tak, ale s odměnou a hlavně nábožensky orientovanou motivací víte, že pravděpodobnost je daleko větší, o to víc je fascinující, že se Rushdie sám podílel na aktivní podpoře věřících, ale nakonec vždycky končíte tím, že vás svrhnou právě vlastní lidi, kteří do hlavy dostanou nějakou implantovanou ideu. Občas mě ale, nebudu lhát, historky zaujaly (ač opravdu spíše sporadicky), jelikož Rushdie spadá přeci jen do spisovatelské a-ligy a tak jak zmiňoval a nebo citoval nedávno zemřelé, Hitchens, Kundera, Havel, Auster (nemocný s rakovinou a bez vlasů, s tím, že mu nedávno zemřela desetiměsičné vnučka a pak syn na předávkování - neméně bizární byla nedávno i smrt Gena Hackmana s jeho manželkou a psem - člověk si opět řekne, jak dlouho to trvá, než někdo "čekne a zjistí", když jste solo v domě, asi to nejde tak rychle cítit jako v bytě.) Samuel Beckett, který byl taky v mládí bodnut pařížským pasákem do hrudi a poté se sám útočníka zeptal, proč to udělal, přičemž mu pasák řekl: “Je ne sais pas, monsieur. Je m'excuse." Třešničkou na dortu je pak Rushdieho snaha o to najít nějakou zlatou střední cestu mezi tím, že osoba má právo na osobní volbu náboženství, dokud se náboženství nepoužívá jako politická zbraň, ale přijde mi, že často tihle "rozumoví ateisté" jsou jako postava ve hře, které dáte všechny body do IQ, ale jaksi postrádají intuici, spiritualitu, jsou to lidi, co se ohání jen vědou a jen tím co je "správně" na papíře, bez potřebného kontextu reálné „špíny světa“, ohání se fyzikou, jsou to lidi, co znají život skrze wikipedii, skrze vše, co sami nechápou o nic víc, než ideu Boha a všechno berou a chápají doslovně. A najednou se objeví Rushdie a po staletích teologického vývoje nám řekne, jak to je. Tohle mě nebaví, to "najednou mám vyřešený". Přijde mi, že se tu opět ke slovu hlásí takový to liberální ignorantství ateismu. Poslední dobou mi argumenty takových lidí připadají právě jako každej proslov liberálních demokratů a stejně jako Rushdieho neustálé nedůležité zmínky jiných autorů a děl aby ukázal, jak je správně, jak je dobře, popsal každý detail, takový ten nekonečný proslov, odnikud nikam. Dala se z toho v klidu udělat krátká esej, kde by se šlo přímo k věci, ale to by se pak tak dobře neprodávalo. Ale s tím vším, samozřejmě, vstupujeme do nové éry, ve které je třeba volit si stranu a zatímco někteří pořád cestují s tím, že nebezpečí je od nás daleko, nebo se děje tam a onam, já vím, že nebezpečí je (potenciálně) na každém rohu, ať na vás nůž vytáhne extrémista na přednášce v NY pro to, že se vaše psaní někomu znelíbilo, nebo tady, kde čekám, že ho na mě vytasí týpek vyjetej na perníku, aby měl na další géčko.

Vypsat se z traumatu a ostatním přiblížit události, fyzické a psychické rány a hojení.

Autor je konzistentní ve svých postojích a tato kniha důstojně navazuje na knihu Joseph Anton: Vzpomínky. Z té jsem byl před lety úplně vedle. Ano, je dobré znát Rushdiho romány a jeho životní osudy, ale i jako beletrie tato kniha obstojí. Mnohokrát jsem si při čtení uvědomil, že tu jde sakra o ty nejzákladnější věci...

Těžce nesdílím místní adoraci Rushdieho Nože. Nutno akcentovat, že jako průměr nehodnotím jeho boj, útlak a samotný násilný akt, ale knihu jako takovou. Plně respektuju autorův záměr, že se z toho všeho potřebuje vypsat, mě to ale jako jeho čtenáře nijak nenadchlo. Vnímám to jako takovou bulvární jednohubku, prostě jako bychom si mohli se Salmanem dojít na kafe a nechat si od něj vyprávět, co že se to kolem něj dělo a děje. Zároveň nerozporuju, že intimní, byť stylizovaná, zpověď může některým fanouškům jeho tvorby vyhovovat, rozhodně se to ale dle mého ani vzdáleně nerovná (a asi přiznaně ani nechce rovnat) jeho ostatním knihám. Zcela jistě bych to nedoporučila někomu, kdo ho nemá dostatečně načteného. Kniha nesporně má několik silných momentů, především v úvodní a závěrečné části, kdy se stávala obecnější, političtější, filosofičtější; nicméně jsem v tomto ohledu od ní čekala více.

Nádherná kniha. A už vím, že si musím přečíst i další od tohoto sympaťáka.

Přečetl jsem "jedním dechem".
Rushdie je jako vždy vynikající, strhující i v tak pro něj citlivé, osobní výpovědi.
"Nůž" může být i odrazovým můstkem pro čtenáře, kteří od něj doposud nic nečetli k jeho magickým románům.
Naopak od jiného komentáře se mi jeho fiktivní rozhovor s útočníkem A. zdá jako jeden z vrcholů knihy. Vžijme se do situace, jak to pro Rushdieho bylo citlivé. Debata o víře, nevíře, lásce, nenávisti.
V knize je pro mě řada zajímavých přátelských setkání i se současnými světovými spisovateli (Martin Amis, Hanif Kureishi, Paul Auster, Margaret Atwoodová ad.). Jen ukázka významu a postavení Rushdieho ve světové literatuře.
A zmínka o chystaném románu, ke kterému si podrobně pročítá Mannův Kouzelný vrch a Kafkův zámek.
Rushdie je bez patosu symbolem svobodného psaní, které si drží statečně celý svůj život, a proto bychom ho měli číst! Jeho romány si to svou kvalitou plně zaslouží.