Nové ostrovy: Texty o odvaze, připravenosti a odolnosti

Kniha Nové ostrovy není pouhou příručkou pro krizové situace, ale hluboce osobní reflexí o křehkosti naší civilizace, která nás nenápadně učí, že skutečná odolnost nezačíná v bunkrech, ale v kvalitě lidských vazeb. Václav Cílek spolu s Amarem Ibrahimem a kolektivem autorů splétá text jako trpělivou síť, v níž se geologický čas potkává s každodenní potřebou sousedské sounáležitosti a duchovním ukotvením. Čtení působí jako rozhovor vedený u ohně dlouho po setmění, kdy se ztiší hluk světa a vyniknou podstatné kontury života. Tato kniha je majákem, který nesvítí varovně do bouře, ale tiše ukazuje cestu k pevnině, kterou si v sobě a kolem sebe musíme sami vystavět. Po dočtení ve mně nezůstal strach z rozkladu, ale potřeba zpomalit a s pokorou opečovávat ty nejdrobnější ostrůvky důvěry, které nás mohou udržet nad hladinou, i kdyby okolní svět ztratil své pevné obrysy. Je to dílo, které v člověku otevírá prostor pro tichou odvahu být připraven, aniž by ztratil schopnost žasnout nad prostými věcmi, jako je jahodové semínko či řemeslný detail.

Jestli jsem psal u titulu Ruka noci podaná, že by to chtělo pevnějšího editora, tak tady to platí dvojnásob. Zasáhnout měl především redaktor, pokud kniha při svém vzniku někoho takového měla. Toto není knihou, ale spíš sborníkem, mnohé příspěvky jsou od tématu, místy si člověk přijde jako ve válečném cestopisu - namísto vytěžení zkušenosí z válečné zóny a zobecnění jde spíše o vyprávění. Čekal jsem ještě více praktických návodů než v Ruka noci podaná, ale tady je to naopak. Jak to má daleko k radám pana Šmikmátora...

Poté, co jsem přečetla Cílkovu knihu Ruka noci podaná, kterou bych nazvala příručkou Co je dobré vědět, jsem se pustila do této knihy kolektivu autorů.
Jsou to spíš kapitoly o zkušenostech a o příbězích ze života. Určitě zajímavé, ale žádné lehké čtení to není.

Poměrně rozsáhlá kniha bere téma dost zeširoka, někdy konkrétněji, někdy obecněji.

Některé náhledy mi přijdou poměrně kontroverzní, některé rady mi přijdou jako vtip (někdy i dost špatný). Obzvláště mne vytočilo tvrzení, že z barvy jídla je možné určit jeho vliv na organismus, což už vnímám jako pavědu, pro seriózní literaturu zcela za čárou. Polemizoval bych i s pojetím a tvrzeními v části zabývající se náboženstvím.

A přijde mi, že bylinkářské autority jsou přijímány až příliš nekriticky. Vážím si Marie Treben, ale nekriticky přebírat některé její odvážnější výroky bych si asi nedovolil.

U některých autorů mi přijde, že buďto svůj příspěvek směřují jen na sobě rovné, nebo že trpí tou proslulou chybou spousty expertů, že se nedokážou vcítit do čtenáře (žáka), který ví o tématu méně než oni, a proto nejsou schopni sdělovat své poznatky způsobem, který by dokázal snadno zpracovat.

U některých obrázků jsem nepochopil smysl jejich umístění či vůbec existence. A jakkoliv mám rád Kiplinga, ani některé jeho citáty mi nepřišly vybrané s dobrou rozvahou (to o zemi "dříve tak čisté, že se na průstřel břicha většinou ordinoval jen týdení půst od pevné stravy").

Nicméně i přes tyto výhrady vnímám knihu jako užitečnou a pro většinu čtenářů přínosnou.