Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441472/bmid_normalni-lidi-rxI-441472.jpg
4
840
158
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.... celý text
Přidat komentář
Budu patřit k těm několika čtenářům, kterých se kniha dotkla, chytla, zasáhla, nechtěla pustit dlouho po dočtení. Marně totiž budu v paměti lovit, kdy jsem četla něco podobného. I když už věkem nebudu cílová skupina, nikdo mi nevymluví, že něco podobného, jako zažívali hlavní hrdinové, prožil v různé míře a podobě tak trochu každý z nás. Nejistota, nedůvěra v sebe, hledání, problémy v rodině, mezi vrstevníky a vztahy, první vztahy. Souhlasím s tím, že potenciálu má text na rozdávání, dalo by se prohloubit to i tamto, dalo by se text ještě natáhnout. Užila jsem si ten trýznivý vhled do života dvou osob do posledního. Ten pocit, kdy jste s někým jako dva magnety, si totiž dokážu živě vybavit. Magnety, které se jednou stranou přitahují, bezmezně k sobě patří, jsou jeden celek; magnety, které ale když otočíte, odtahují se, nepatří k sobě, každý je jen sám. U některých scén, kdy se Connelovi a Marianne nedařilo promluvit, vyslovit, říct, mi bylo až úzko tím, jak tohle vlastně taky znám. To občasné nepochopení, neštěstí, neschopnost mě až fyzicky bolely. Autorce tleskám, dlouho už jsem nečetla něco tak intenzivního, byť bez výrazného děje a bez složité zápletky.
Nedočteno.
Nezaujal mě příběh ( nedala jsem tomu moc prostoru, to je pravda), ale hlavně mi hodně vadil styl vyprávění. Chyběly mi tam uvozovky u přímé řeči, která mi splývala s popisem. Dost mě to rušilo, nedokázala jsem se soustředit na obsah.
Velmi oddychový příběh o životě dvou mladých lidí, kteří si nemohou pomoct a neustále se k sobě vracejí. Řekla bych, že nic nevystihuje tuto knihu lépe, než písnička This Love od Taylor Swift. 4,5*
Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.
Po tomto světovém bestselleru jsem pokukovala už strašně dlouho a konečně ho mám také přečtený. Myslím, že tohle je přesně kniha, která má jasně danou cílovou skupinu čtenářů a já si vlastně ani netroufám říct, zda do ní patřím…
Normální lidi je kniha o normálních, přesto komplikovaných lidech. Konkrétně o studentech Connellovi a Marianne. Milují se, jen o tom nikdo neví. Zpočátku ani oni. Když to zjistí, nikdy to nedávají najevo. A přesto je jejich vztah silný, chvílemi až obdivuhodný. I když se několik měsíců nevidí, nic se mezi nimi nemění. Opravdu obdivuhodný.
Věřím, že spousta čtenářů si v knize najde hlubší myšlenku, skrytý podtext, poznání. Mně se kniha moc líbila, neurazila, potěšila, i přes absenci uvozovek jsem se v textu skvěle orientovala.
Seriál jsem po prvním dílu vypnula. Jsem hrozně ráda, že jsem nejdříve přečetla knihu, protože kdyby to bylo naopak a já nejprve pustila seriál, knihu ani neotevřu. I když… možná mu dám ještě někdy šanci :))
„To už se smál na celé kolo. Marianno, řekl, víš, že v boha nevěřím, ale někdy si říkám, že tě stvořil jen pro mě.“
Nejdříve jsem viděla seriál a poté četla knihu. Nějak mi hlavní postavy nesedly, neustále utrápené od začátku až dokonce a celý svět je jednou velké prohnilé místo, kde nelze být spokojen jak sám se sebou, tak i v celkové společnosti.
Nějak jsem se nedokázala do příběhu vžít. Asi jsem nikdy neměla potřebu se babrat ve svých citech a hnát vztahy do krajností.
Marienne je nejistá, zraněná a vlastně zlomená bytost, která se v destruktivní spirále řítí do propasti. Connell je naproti tomu posedlý touhou po normálnosti a ůspěhu. Má v sobě maloměstskou touhu se všem zavděčit a být oblíbený.
Tihle dva se pořád motají v patologicky destruktivním vztahu, který je pomalu, ale jistě stahuje na dno.
Opravdu si nepamatuju, že by některá kniha vystihla líp moje pocity ve věku hrdinů.
Myslím, že tv série skvěle nahradila jejich vnitřní hlasy/osvětlení jejich emocionálních pochodů fyzickou přitažlivostí, - ta pro mně tehdy byla určitě stejně důležitou.
Skvělý.
Nejsem seriálový sledovač, ale po přečtění knížky nejspíš nejméně nakouknu. Knížka se četla pěkně, psáno bez přímé řeči, vybrala jsem si ji, že není americká ani anglická..., před ní zjsem zkusila rakouskou, francouzskou, švédskou...
Sally nás nechává nahlédnout do života mladé irské generace, citlivě podaný příběh dvou mladých lidí, kteří nemohou být bez sebe, ale možná ani spolu. Navzdory tomu, jak spolu skvěle komunikovali, vše si říkali, svěřovali se, naslouchali jeden druhému, to několikrát kikslo na nepochopení, špatém vyložení si i chování i reakcí i odpovědí i náznaků. A na druhou stranu jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Nejvíce jsem si oblíbila Lorraine.
Jedna hvězdička dolů, děj plynul, čas běžel.... a nic... žádný větší ústřední příběh, zápletka, zádrhel a byl konec, jakoby odvyprávěný časový úsek života dvou mlaldých lidí. Na mládí autorky povedená kniha, udržela moji pozornost, ale nehltala jsem ji.
Moje druhá kniha od této autorky. První byla Rozhovory s přáteli, která mě velmi nadchla a čekala jsem podobné nadšení i u této knihy. Bohužel jsem byla zklamaná. Vyprávění samo o sobě není špatné, kniha je čtivá a občas na zamyšlení, ale chybí mi nějaká hlubší zápletka nebo nějaké vyvrcholení děje.
Rozhodně neočekávejte epický příběh, je to spíš takový náhled do života 2 lidí. Charaktery zajímavé a určitě vás kniha dovede k zamyšlení nad svými vztahy, když ji necháte. Konec se mi ale moc nelíbil - chápu jak to autorka zamýšlela, ale něco tomu prostě chybělo.
Autorka se mi jeví jako dobrá, přesná a poměrně "intelektuálská" pozorovatelka života a složitých mezilidských vztahů. Její popis je docela odtažitý, chladný, "neženský", ale přesto pod povrchem citlivý. Nebude to sedět každé čtenářce (muži o knihu asi zavadí jen výjimečně), ale pro mě je lepší 221 poctivých stránek než stovky stran iritujících plytkostí. (Seriál je značně rozvláčný, však má bezmála šest hodin, ale hlavní hrdinka je slušná herečka, o které doufám ještě uslyšíme. Stejně jako o Sally Rooney.)
Normální lidi u mě v srdci mají zvláštní místo. Možná je to tím, že jsem nejdřív viděla seriál, a ten mi pomohl knihu pochopit a zároveň i uchopit. Možná je to i tím, že když v knize něco hledáte, najdete to. A já zřejmě hledala. Hledala jsem postavy, které jsou zranitelné, realistické a svým způsobem normální. Hledala jsem příběh, který mi v srdci zůstane ještě hodně dlouho. A to vše jsem v Normálních lidech našla.
Musím souhlasit s většinou, kniha není pro každého. Je napsána velice zvláštním stylem - bez uvozovek. Na což si člověk ale po pár stránkách zvykne. Obsahuje spoustu časových mezer, které vás najednou přenáší o pár měsíců dopředu a vy se až takzvaně za pochodu dozvídáte, co že se to vlastně dělo. A i na tohle si člověk zvykne a vlastně už s nějakým vysvětlením dané situace, před kterou vás autorka postaví, počítá.
Postavy samotné jsem si moc zamilovala. Hlavně Connella, který není typickým alfasamcem, pro kterého není nic problém, ale zranitelným člověkem, který je velice citlivý. Marianne mi někdy až neskutečně připomínala mě samotnou, což mi ve spojení se vším ostatním do sebe prostě tak nějak zapadlo.
"Normální lidi" jsou pro mě rozhodně zvláštní knihou, to se nedá popřít. Všude, kde jsem se pohybovala – na internetu, v knihkupectvích, po recenzích – jsem se setkávala jen se samou chválou a nekonečným opěvováním. Není pak divu, že jsem ji považovala za absolutní nutnost a s koupí ani na chvilku nezaváhala – něco takovýho přece musí zdobit mojí skromnou knihovničku! No… ale co dál? Co pak? Co z toho vlastně?
Popravdě… nic. Protože všechna ta sláva, ten hype, ty pozitivní ohlasy... kvůli čemu že to bylo? Připomeňte mi to, prosím. Jo, je pravda, že se to hezky četlo, což přikládám hlavně jednoduchým větám a nijak složitému formátu a podání, ale to, že se kniha dobře čte, ještě automaticky neznamená, že se jedná o dobrou knihu. After nebo Padesát odstínů se v rámci svýho žánru čtou taky celkem fajn, ale o nějakejch geniálních, přelomovejch románech se tady nemůžeme vůbec bavit. (A to radši ani ze srandy.)
"Normální lidi" jsou obdobnej případ – možná líp napsaný, možná o něco chytřejší, možná nedělaný pro takový masy, možná víc hipster, možná víc umělecký… ale ve svý podstatě se jedná pořád o tu stejnou pohádku, s těma samýma problémama. Chtěla jsem pochopit, co je na týhle knížce tak speciálního, a proto si pustila i seriál z roku 2020, kterej je podle ní natočenej. Doufala jsem, že mi to celkovej pocit z čtení trochu přibarví – a říkám to fakt nerada, ale tohle je pro mě jedna z mála výjimek, kdy je filmový zpracování o poznání lepší než samotná předloha. (Pravděpodobně hlavně díky představitelům Marianne a Connella v podání Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala – ty jsou oba fakt famózní.) Ten seriál má zvláštní hutnou atmosféru, která se přetransformovává v jemnost a cit, a i když jsou tam některý momenty vyloženě nervy drásající, má to zvláštní, nezapomenutelnej šarm. V knize jsem něco takovýho nacházela jen těžko. A když nad tím víc přemýšlím, vím přesně, co mě na tom mrzelo.
Zaprvý: Délka. Podle mě tomu hrozně uškodila ta délka. "Normální lidi" jsou politováníhodně krátký – výtisk, kterej mám já, čítá jen asi 220 stran. A to je na témata, který se na tak malym rozsahu autorka snažila rozvést, strašně málo. Byla bych spokojenější, kdyby byla knížka delší, nevadilo by mi třeba i 100 stránek navíc, protože problémy, který se v ní vyskytujou (neschopnost komunikace, úzkosti, domácí násilí) by určitě stály za to prozkoumat víc do hloubky, odkrýt víc dopodrobna.
Zadruhý: Přeskoky v čase. Knížka dělá jednu zvláštní věc – přeskočí v čase dopředu, kde se stane něco zásadního, a v následující kapitole, když se pohled změní z jednoho protagonisty na druhýho, zpětně dovysvětlí, co se během toho dělo, co si ten konkrétní člověk myslel, co za tím vším vězelo. Fajn, zezačátku to bylo možná docela zajímavý, ale po nějaký době mě to spíš mátlo a nudilo, a vzhledem k tomu, že jsou jednotlivý "zvraty" z větší části jen tahaný, zbytečný, lehce zapomenutelný konflikty, se v tom začnete tak trochu (nebo i tak trochu víc) ztrácet.
No… a zatřetí: Postavy. Ach jo, ty postavy. Někde jsem četla, že psychologie postav v týhle knížce je přímo perfektně vykreslená. A tak se ptám... kde? Pro mě bylo vážně hrozně těžký vyznat se v jejich myšlenkovejch pochodech a hlavních motivacích. Možná měla autorka zvolit styl vyprávění v ich-formě místo v er-formě, bylo by to o poznání lepší. Ale takhle jsem měla vážně hodně velkej problém se s postavama sžít a pochopit jejich jednání. Například: Proč se na střední Marianne chovala tak odtažitě? Proč jí spolužáci neměli rádi? Proč Connellovi tolik záleželo na tom, aby nikdo nezjistil, že s Marianne spí? Proč se Marianne na vysoký tak rychle „otrkala“? Proč naopak Connell neměl na vysoký žádný přátele? Proč vlastně Mariannin bratr Mariannu tolik nenáviděl? Proč jí chtěl za každou cenu ublížit? Jeho jediná motivace byla fakt jen ta, že je "ten zlej" a Marianne je "ta divná"? I téma zármutku po ztrátě kamaráda, který vyústí až v depresi, je tu naznačený dost ledabyle a nedbale. A přitom zrovna to by byl dost zajímavej bod na přezkoumání… Nevím. Potenciál tahle kniha měla obrovskej, protože z ní přímo čpí takovej zvláštní melancholicko-nostalgickej podtón, kterej vás nutí zalézt někam do rohu pokoje, přikrejt se huňatou dekou a upíjet teplej čas, zatímco venku prší, ale zkrátka… tomu něco chybělo. A bohužel to "něco" nebylo tak malý, aby se to dalo přehlídnout nebo ignorovat.
Sečteno a podtrženo – rozmyslím se, jestli se mi bude chtít pustit do nějaký další knihy od Sally Rooney, protože "Normální lidi" mě, bohužel, opravdu zklamaly.
Není to kniha pro každého a styl psaní je neobvyklý. Usoudila jsem, že nechci ztrácet čas a tak jsem nedočetla nehodnotila.
Zajímavá a intenzivní kniha popisující komplikovaný vztah dvou mladých lidí. Příběh je uvěřitelný, postavy jsou "jako živé", přirozené. Kniha v druhé polovině trochu ztrácí tempo, na závěr se ale opět rozjede. Stojí za přečtení.
Dlouho sem premyslela, jestli se mi vlastně kniha líbí a nebo ne. Ale člověk se na to musí dívat jako na příběh mladých skoro dospelaku a podle toho i případně hodnotit. Ve výsledku hodnotim velmi kladně a to především kvůli příběhu a opět přiblížení toho, jak nás prostředí, ve kterém vyrustame, formuje a ovlivňuje naše budoucí vztahy. Velmi zajímavé čtení, při kterém mate chuť hlavní hrdiny někdy obejmout a někdy jim dat facku :).
Tato kniha je sice o mladých, ale není pro mladé. Četla jsem ji současně se svou dvacetiletou dcerou, která ji v půlce odložila s tím, že větší nudu už dlouho nečetla. A já byla unešená. :o) Je to opravdu zvláštní kniha. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že je vlastně o ničem, bez příběhu. Přesto má v sobě určité kouzlo, kterým mě úplně polapila. Netřeba příběh. Stačí atmosféra. Nejspíš musí mít člověk už něco odžito. Pak pocítí jistý nádech nostalgie... Protože si vzpomene na vlastní mládí, které bylo vlastně taky tak trochu o ničem. Velké příběhy se stávají málokomu. :o) A kdo měl život jen sluncem zalitý a nic z popisovaného nikdy nezažil, ten je opravdu šťastný člověk.
Pozoruhodná vztahová a niterná próza v pravém slova smyslu, čtivá a z hlediska kontextuálního ukotvení na irské maloměsto a dublinské univerzity pro mě nová a obohacující. Tematicky obsahuje celou řadu silných motivů a momentů: obrazy vnitřní změti, mladistvého hledání sebe sama, tíživého potácení se světem zvratů, deprese a určitá nesmělá katarze. Jen má člověk zvláštní - a při jediném a vcelku rychlém přečtení (a až zpětném sepisování tohoto hodnocení) těžko argumentovatelný - pocit, že autorka nejde při popisu vztahů a pocitů postav dostatečně do hloubky, na dřeň. Nemusí to nutně být chyba a nedostatek knihy, která je snad díky tomu dynamičtější, snáze se čte a udržuje pozornost, ale stopu na čtenáři zanechává mělčí, krátkodobější, mlhavější. Jako by klouzala, prokluzovala v náznacích, které však v sobě inherentně nenesou takovou tíži, jako to znám od jiných autorů (jimž je, ač třeba píšou prózu, vlastní básničtější prožívání světa).
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Normální lidiKniha Normální lidi je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 1 128x |
| Čtenářské výzvě | 136x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 275x |
| Chystám se číst | 452x |
| Chci si koupit | 101x |
| dalších seznamech | 7x |
Dalsi z knih, o kterych nevim, co si myslet. Pribeh dvou mladych, kteri se sice miluji, ale rozchazi se kvuli kravinam, aby se pak zase dali dohromady... nejak si nejsem jista, ze v realnem svete skutecne existuji, protoze ani jeden z nich normalni nebyl a o jejich vztahu ani nemluve...