Hordubal
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12655/bmid_hordubal-WWN-12655.png
4
1008
134
Noetická trilogie série
< 1. díl >
Čapek se ve svém psychologickém díle Hordubal inspiroval skutečným příběhem. Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů, ale žena se k němu nemá a dcerka ho nepoznává. Následně se od svých kamarádů dozvídá, že ho žena podváděla s čeledínem. Milostný trojúhelník končí tragédii...
Přidat komentář
Tady platí přísloví "Líná huba holé neštěstí". Pořád jsem měla totiž pocit, že kdyby přece jen řekl něco z toho, co se mu honilo hlavou... Ale v tomhle případě by to bylo stejně asi marný. Psychologický romány nejsou nic pro mě, ale tady zaúřadovala čapkovina a asi i to, že jsem stejný střevo jako Juraj, takže jsem mu hodně rozuměla a v jeho mudrování si libovala. Navíc jsem si zároveň promítala v hlavě film pro pamětníky, kde Jaroslav Vojta jako Hordubal byla naprosto přesná volba. Doporučuju shlídnout. Ponurá atmosféra by se dala krájet stejně jako v knize.
Suverénně to nejslabší, co jsem od Karla Čapka četl. Příšerný pseudolidový "československý" jazyk, vyprávění, slepené ze dvou nesourodých částí, kdy si v první připadáte jako v psychedelickém pastorále a ve druhém najednou mezi případy Povídek z jedné a druhé kapsy. A didaktický patos. Prostě ne.
(SPOILER)
V této knize Čapek neřeší žádné velké civilizační problémy jako ve svých nejznámějších dílech. Ba naopak, věnuje se zde obyčejnému člověku, obyčejnému životu.
Ač si příběh pan Čapek vypůjčil ze skutečné události, převyprávěl ho skvěle. Genialita této knihy spočívá zejména v jejím multiperspektivním vyprávění. Tedy v tom, že můžete sledovat události a postavy z různých úhlů pohledu. Nejdříve se s celým příběhem seznámíte očima hlavního hrdiny. Potom pohledem dvou četníků, kteří se sami v mnohém neshodnou, a nakonec ještě pohledem soudu a sousedů z vesnice. Autor si tak se čtenářem hraje a zcela podle svých filosofických postojů noetického skepticismu mu zabraňuje poznat jednu pravdu. Je Polana skutečně tak krásná, jak ji vylíčil na začátku Hordubal? Četníci a později i sousedky o ní hovoří jako o ošklivé, vychrtlé, staré (no 30 letá). Je tak snadné podlehnout vypravěči. Nakonec si vlastně sami můžete zapřemýšlet, co bylo skutečným motivem vraždy.
Jak moc věrný byl Čapek při líčení Podkarpatské Rusi a života na vesnici v tehdejší době posoudit nedokáži, ale rozhodně to bylo napsáno tak, že to ve vás zanechá velmi silný dojem.
A nakonec nesmím vynechat ani v tomto díle Čapkův jazyk. Obdiv k tak krásné práci s českým jazykem. Snad nikdo jiný nedokáže ukázat, jak bohatý jazyk máme, tak prostě, tak jednoduše, abychom k tomu musely brát do rukou slovníky a všelijaké jazykové příručky. I když tady se možná někomu ten slovník hodit bude, ale spíše cizojazyčný. Juraj si z Ameriky kromě peněz přivezl také nějaké anglicismy a samozřejmě se v Podkarpatské Rusi setkáme se slovenskými výrazy, o dialektu ani nemluvě.
Přečíst tedy rozhodně doporučuji. Sami uvidíte, jak snadno se kniha čte. Ať už to bude příběh, co vás vtáhne, nebo myšlenky o hledání pravdy, určitě nebudete zklamaní. Tato kniha se dá číst vlastně víckrát. Když si mezi jednotlivými přečteními necháte dostatečný odstup, může se vám stát, že knihu budete vnímat zcela odlišně.
(SPOILER)
Po dvou letech znovu a musím přiznat, že mám úplně jiné dojmy. Hordubal je pasivní a naivní snílek. Pořád jen čeká a nic neřeší. Následně volí zoufalé kroky (zásnuby), odvolává slíbené a pořád dokola. Až ho zoufalá situace udolá.
Tentokrát mě líčení krajiny neoslovilo. Filmový Hordubal z roku 1937 byl přesvědčivější.
Mně to tedy nepřišlo tak dobré. Karel Čapek je genius intelektuál a novinář. Ale když popisuje psychologii vztahů, tak tomu nějak nevěřím... Tady vzal skutečný příběh, který se stal, a bylo to o manželské nevěře a vraždě. Ale Čapek si vytvořil vlastního Hordubala, přeplnil ho vnitřními monology, ale výsledná osobnost hlavního hrdiny, tak jak byla vytvořena, mi nepřišla důvěryhodná, spíš taková spisovatelská hříčka o kladném a dobráckém člověku.
V knihobudce na mě čekalo tohle čtivé Čapkovo dílo ... Hordubal - Povětroň - Obyčejný život , slupla jsem jej jedním dechem , možná mě první dvě povídky nechytly tak jak poslední - Obyčejný život , ale určitě stojí za přečtení a já s radostí dávám 3*
Hordubal byla první knížka od Čapka, kterou jsem četla, kromě pohádek. Stal se z něj můj oblíbený autor. V Hordubalovi se mi líbilo prostředí a hlavně jazyk. A kniha samozřejmě obsahuje nějakou nadčasovou Čapkovu myšlenku.
Útlá novela o dvou částech. Nejprve vidíme Hordubalovýma očima - muž se vrací k ženě z práce v Americe, jde jako by šel z války, těší se moc, ale žena není ráda a dcerka ho už nezná. Navíc je ve stavení čeledín Štěpán. Hordubal z toho všeho onemocní. Ve druhé části už čteme že "zabili mrtvého" a my sledujeme s lehkostí popsané, jakkoli těžkopádné - konání úřadů ve věci vraždy na vsi. Jak se mi to líbilo? První část je krásně napsaná, moc smutná, poutavá. Plyne pozvolna, je myslím třeba si text pomalu vychutnávat - i s tou hořkou příchutí žalu, melancholie a marné naděje. Druhá část je zas svižná, trochu i humorná - ale celkem se mi nelíbila. Takový moritát. V součtu tři hvězdičky.
Už tu někdo vyzdvihoval tu Čapkovu obrovskou znalost života na venkově ?! Odkud to má? Buď se neuvěřitelně nadrtil, nebo má skvělou pamět. Myslím ale, že spíš to první, jeho otec jako lékař asi moc "gazdovat" nemusel.
Skvěle napsaná kniha, kterou ale rozhodně není lehko čísti. Minimálně z první poloviny doslova sálá smutek a volání opuštěného člověka po lásce bližního. Vnitřní myšlenky Juraje Hordubala ve Vás vyvolají potřebu mít po boku někoho blízkého, někoho, kdo Vás obejme, a zaplní pocit prázdnoty, který četba dozajista vyvolá.
Druhá polovina je obžalobou, obžalobou lidské chamtivosti a sobeckosti. S každým písmenem voláte po odsouzení a trestu. Doslova se stáváte účastníkem procesu, hltáte každé slovo žalobce, odmítáte argumenty obhajoby.
Velice silná kniha, její síla je především ve schopnosti vyvolat emoci, emoci, pro kterou se nestáváte pouze čtenáře, ale účastníkem příběhu. Účastníkem, který trpí s Jurajem, účastníkem, který vyšetřuje a soudí, účastníkem, který přeje a nenávidí.
Závěrem jedna věta z textu, která obzvláště v tyto časy aktuální: Žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě..
Trochu jiný Čapek, než na kterého jsem byla doposud zvyklá. Takže další rozšíření jeho obsáhlé tvorby. Každopádně skvěle napsané, strašně mě bavily ty Hordubalovy vnitřní myšlenky, hlavně to, jak nad spoustou věcí uvažuje, ale nakonec k nim nenalezne odvahu. Jak v reálném životě, holt prostě se ukazuje, že Čapek rozuměl lidem a jejich motivům a chování. Konec vnímám dost otevřeně a nejednoznačně a možná trochu uspěchaně, ale proč ne. Jinak se to čte samo.
Poměrně krátká kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Asi se nebude líbit každému, ale já jsem byla spokojená.
Pri čítaní Hordubala som si spomenula na moju starú mamu, ktorá mi rozprávala o veľmi podobnom skutočnom príbehu približne z doby, kedy bola napísaná aj táto novela. Jediný rozdiel bol, že príbeh starej mamy neskončil vraždou, ale prirodzenou smrťou navrátileho Amerikána, ktorej predchádzalo podlomené zdravie v dôsledku ťažkej lopoty a určite mu neprospela ani nevera, či odcudzenia vlastnej ženy.
Karel Čapek rovnako napísal túto psychologickú drámu na základe skutočnej udalosti, kde hlavný hrdina v jeho podaní vyznieva, ako slaboch s dobrým srdcom, ktorý navzdory skutočnosti v sebe potláča krutú pravdu o nevere svojej ženy.
Diléma o morálke a manželskej (ne)vernosti s vystížnou charakteristikou obyvateľov malej dediny, napísaná hlavne zo začiatku baladickým spôsobom, mi pripomenula starú dobrú a hlavne kvalitnú klasiku.
Leonardo da Vinci údajně řekl, že existují jen tři druhy lidí: ti, kteří vidí, ti, kteří vidí, když se jim něco ukáže, a ti, kteří nevidí. Asi nebude problém se shodnout, do které skupiny Juraj Hordubal patří – pravdu o sobě má před sebou jak na dlani, přesto vidět odmítá. Státní zástupce říká za nás to, co se zdá být nepřehlédnutelné: je to slaboch, dobrák, člověk prostinký, snad dokonce mdlého rozumu. A tak můžeme s Hordubalem soucítit (když jsme empatičtí), pohrdat jím nebo se mu vysmívat (když jsme, ehm, méně empatičtí) a trochu se mu cítit nadřazeni, protože nám by se nic takového přece nestalo, my bychom se takhle za nos tahat nenechali.
Jenže ... je to opravdu takhle jednoduché? Platí úměra mezi naší chytrostí a neschopností vidět zjevné? Není to spíš tak, že lidé inteligentnější si jen staví své konstrukce vlastního sebeklamu rafinovaněji? Obávám se, že pohled do historie minulého století ukazuje mnoho případů, kdy dokonce nadstandardně vzdělaní intelektuálové zastávali naprosto nelogické argumenty jen proto, aby nemuseli přiznat (sobě nebo druhým), že svojí autoritou podpořili mylný názor. V Hordubalovi je to naznačeno právě v postavě státního zástupce: nejsilněji projevuje své odsouzení Polany tehdy, když je jeho názor zpochybněn. Logické by bylo, kdyby nová informace o důvěře Juraje v Polanu (vyjádřena Jurajovou závětí) vedla k reflexi, k možnosti přehodnocení dosavadního postoje. Ale je to přesně naopak – státní zástupce pochybnosti nezpracovává, on se je pokouší (v sobě?) překřičet.
Hordubal je cenný v tom, že nás varuje před unáhlenými soudy, ukazuje nám, že věci nejsou takové, jak mohou na první pohled vypadat. A že stojí za to se dívat na stejnou událost z více pohledů, pokud opravdu hledáme pravdu. Tohle mám na Čapkovi rád.
Čtenářsky to bylo pro mě komplikovanější, jako u Karla Čapka často, měl jsem opět pocit, že sdělované poselství z románu nějak až příliš trčí. Že je to všechno takové moc polopatické. Taky ve vyšetřovací části jsem se moc nenašel, Gelnajova rozšafnost byla jako z Četnických humoresek a rozbíjela emoční naléhavost příběhu.
Ale dost věcí se mi líbilo – třeba baladicky laděná první část a kontrast mezi živým vnitřním Jurajovým světem a jeho vnějškovou pasivitou. A poslední část se soudním přelíčením byla silná – bez ohledu na míru Polaniny (nesporné!) viny bylo děsivé zase jednou sledovat, jak se skupina lidí s gustem obrací proti jednotlivci, jak se nenávist lidí ve skupině násobí, jak se z lidí stává anonymní dav lačnící po krvi.
Čapek umí udělat krásné tajemno jen tím, že vás tím úplným klidem napíná, protože vám je jasné, že se něco musí stát... samozřejmě že se stane, mezitím se to ještě desetkrát zamíchá a pak s vámi míchá až do konce a netušíte, k jakému závěru vlastně dojdete. Stejně tak se mi líbí příběhy s jasným koncem a tady naštěstí ten konec (podle mě!) (někdo může mít jiný názor) byl podle mého gusta, takže odkládám knihu smuten, ale spokojen.
Na druhou stranu je to jen taková víceméně delší soudnička, případně delší povídka z nějaké té další kapsy, ale právě tím, že ji rozvedl do větší hloubky, nastínil více možností vnímání, perspektivu více postav a až do úplného závěru ji nechával nejasnou, tím je Čapkovo mistrovství.
Hordubal byl pro mě pozitivní hrdina. Přílišná důvěra manželce byla pro mě jeho jedinou nedokonalostí a také znak lidskosti. Kdo z nás by se nezachoval jako on a nechtěl by věřit a udržovat se v naději? Chápu, že nechtěl špinit čest své manželky nepodloženými řečmi. Věřil, že je stále tak svědomitá, pracovitá a poctivá, jako když ji opouštěl. Ale po několikátém varování už měl mít pochyby a popřípadě rázně zakročit.
Nemyslím si, že byl hloupý. Pouze si za 8 let v Americe vytvořil a živil utopickou představu své manželky (v té době pravděpodobně podnítěně minulostí) a po návratu pokaždé jen omlouval její chování. Ale chvílemi (na konci) už i jemu samému bylo jasné, jak to je. Pravdu si jen nechtěl přiznat.
Příběh plný strhujících okamžiků. Člověku se podaří začíst už na začátku knihy.
Tak Jurajův příběh mě dobře sebral, moc pěkně napsané. Chudák Juraj a vlastně i jeho ženy je mi líto.
Začátek se jevil slibně, ale mě osobně pak nebavily poměrně květnaté popisy všeho, co Hordubal vidí, kudy jde. Jen samá představa, co by řekl a udělal, ale k žádnému činu se nemá (a to především směrem ke své ženě). Do ruky se mi navíc dostala kniha s filmovým přebalem a ta tvář mě bude děsit o něco déle, než by mi bylo milo. Hordubala si představuji příjemnějšího vzezření.
Štítky knihy
vraždy venkov Amerika psychologické romány první republika, 1918-1938 vystěhovalci, emigranti Podkarpatská Rus rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 podle skutečných událostí klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Kniha Hordubal je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 1 666x |
| Čtenářské výzvě | 145x |
| Doporučených | 50x |
| Knihotéce | 240x |
| Chystám se číst | 182x |
| Chci si koupit | 22x |
| dalších seznamech | 5x |
Vůbec jsem nevěděl, že Čapek něco takového napsal (trochu ostuda). Náhodou jsem ji objevil v nové čtečce a zhltnul jsem i na jeden zátah. Mám rád hlavně Čapkovu češtinu a to jak pracuje s jazykem.