No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88806/bmid_no-a-ja-VWG-88806.jpg
4
696
160
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
No et moi , 2007
více info...
Přidat komentář
Srovnání s S elegancí ježka je trochu povrchní a týká se jen vysoké inteligence a nízkého věku hlavní hrdinky (a jednou v textu padne slovo "domovnice"). :) Zatímco s Elegancí ježka je vycizelovaný šperk, No a já je spíš lehce načrtnutá skica. Postavy Lou a Lucase působí poněkud schematicky a ploše, občas prosvitne náznak klišé. Nevím, zda vinou překladu - některé obraty působily nepatřičně ("textíky", které píše Lucas na blog a podobně). Řekla bych pěkná, jednoduchá Young Adult knížka.
Inteligentni holčina, která se upne na mladou bezdomovkyni...Moudré poutavé čtení!
Na autorku jsem přišla díky Lucce Zelinkové, která jí má velice ráda. Autorka si vždy vezme za své nějaké tabu téma ze života a napíše o něm knihu. No a já je krátký příběh o světě drog a životě na ulici. Třináctiletá Lou jednou natrefí na mladou bezdomovkyni No a seznámí se s ní. Kniha je vyprávěním jejich příběhu. Lou přesvědčí rodiče a vezmou si No pod ochranu. Víc nebudu prozrazovat.
Příběh ocení spíš vrstevnice Lou, protože holčina řeší i klasické dívčí problémky :). Ale protože je ve svém věku nějakých skoro čtrnácti let také duševně vyspělá, hloubavá a inteligentní, chová se uvěřitelně dospělácky a uvažuje věcně a logicky - většinou :).
Čekala jsem, že to skončí jinak, hůř.
Celek překvapil. Pořád si říkám, jestli bych se zachovala jako její rodiče...
Věc (ne)důvěry. Nebo (ne)opatrnosti. Nevím.
Přečtená během několika hodin. Líbila se mi a hodně, velmi na mě zapůsobila a u několika částí jsem se málem rozbrečela. Naivní a zároveň moudré.
Lou mi svým způsobem hrozně připomínala Čiperu z Jako zabít ptáčka - obě přemýšlivé, na svůj věk neuvěřitelně rozumově vyspělé, inteligentní, ale zároveň pořád holčičky.
Čipera řešila rasismus, Lou řeší jinou sociální otázku, a to bezdomovectví.
Každá postava v románu si projde svým vlastním vývojem - Lou pozná, jak je život nespravedlivý a dobré skutky jsou po zásluze potrestány a že být dospělý není úplně ok, bezdomovkyně No dostane šanci na nový start a je jen na ní, zda-li ji využije či ne. Louina maminka se vyloupne z nekonečných depresí a s otcem konečně začne znovu reálně žít.
Ač by se mohlo jednat o dlouhý a hutný román, de Vigan dokázala na necelých 200 stranách popsat očima dítěte celou komplikovanost naprosto odlehčeným tónem.
Opravdu se jedná o krásnou věc a do budoucna si přečtu určitě i další od ní.
Hodně těžká témata - nemilované dítě počaté při hromadném znásilnění, bezdomovectví, závislosti, úmrtí dítěte a pomalý rozklad rodiny, těžké deprese, nevyřešení problematiky dospělých "dětí " opouštějících dětské domovy. Každé z témat by stačilo na samostatný příběh a tady se vše sešlo na 166 stránkách. I přes tak těžká témata se kniha velmi dobře čte. Jsem ráda že jsem tuto autorku objevila a možná s odstupem času přidám i pátou hvězdičku. Určitě doporučuji!
I na takto málo stranách dokáže jít Delphine de Vigan pořádně do hloubky. Vynikající!
Na knihy této autorky musíte mít tu správnou náladu, je to náročné čtení, ne počtem stránek, ale obsahem, sdělením, myšlenkami. Má druhá kniha od Vigan, stejný úsporný styl a stejně silný dopad jejích slov...
Příběh o mladých zraněných duších, tápání, černobílém vidění světa, idealismu i zatracení. Některé věci totiž změnit nelze, některým lidem nejde pomoci, protože na nich jsou již napáchány takové škody, které to nedovolí.....
Vigan baví. Lou mi v niečom pripomínala postavy z Elegancie ježka, ale tu to bolo také viac otočené na sociálnu stránku veci, čo sa týka bezdomovectva a riešenia tej situácie a podobne.
Chceme-li někomu "vylepšit osud", mělo by se to dít proto, že si nemůžeme pomoct...jedině tak se dá pak ustát nezdar mise. Lou Bertignaková chtěla zachránit No...ale nakonec No zachránila Lou. A vlastně i její rodiče... takže nikdy nevíš, kdo je tady vlastě Hybatel:)..?
"Myslela jsem na vedlejší účinky života, na ty, co nejsou uvedené v žádném příbalovém letáku, v žádném návodu k použití."
Že knihu ocení spíše „neposkvrněné studentky arcibiskupského gymnázia“ - viz komentář níže, si nemyslím, ačkoliv to označení mě velmi pobavilo, a uznávám, že ono se to tak trošku může nabízet :-)
I já šla do knihy s mírnou skepsí, jestli číst o 13ti leté holčině „vědátorce“ mě bude bavit. Ovšem velký omyl, protože tohle je prostě Delphine de Vigan a ta v knihách nemaluje obláčky růžovou barvou…
Výborný příběh o přátelství dívek z naprosto odlišných světů, přesto jsou k sobě přitahovány jako magnet... Nabízený happy end ani zde není jistý a u de Vigan bychom to snad ani nemohli čekat...
"Knihy mají kapitoly, aby se zřetelně oddělily jednotlivé úseky, aby se ukázalo, jak jde čas anebo jak se situace vyvíjí, a někdy mají dokonce i oddíly se slibnými názvy - Setkání, Naděje, Pád. Ale v životě není nic, žádný titulek, žádná cedule, žádné návěstí, nic, co by oznamovalo Pozor, nebezpečí anebo Hrozba deziluze. V životě je člověk úplně sám, má jen svoje oblečení, a když je celé potrhané, má smůlu."
Asi bych ocenil, kdybych si knihu přečetl jako neposkvrněná studentka arcibiskupského gymnázia.
Kdyby šlo dát 2,75281 hvězdičky tak je dám.
Zůstane pod kůží, hodně dlouho, tenhle příběh. DV je zvláštní autorka. Něčím mě provokuje... není to vždycky “sametové” čtení... ale člověk nemůže přestat...
Takhle skvělou knížku už jsem dlouho nečetla. Jsem náročný čtenář, neuspokojí mě ledajaká slátanina a málokdy hodnotím plným počtem hvězdiček. No a já si to ale zaslouží. Neuvěřitelně silný čtenářský zážitek, malá Lou popsaná tak, aby se s ní dalo lehce soucítit - no, úplně jsem se do ní vžila, brečela jsem jak malá, a to už na třicáté straně.
Vykreslené sympatické charaktery postav, elegantní jazyk, filosofické nebo snad psychologické myšlenky o smyslu života, které mě přiměly jen tiše souhlasně kývat hlavou, zatímco jsem hltala každé další slovo. Málem jsem se nechala zmást popisem knihy, ze kterého možná čpí klišé a stereotyp, ale kniha je úplně jiné sousto. Kašlete na popis i na obálku, prostě se začtěte, nebudete litovat.
Přiznám se, že díky první větě z anotace (které už raději nečtu, ale první věta prostě praští do očí) jsem kolem téhle knihy kroužila se značnou nedůvěrou a skepsí.
Jakoby se s nezletilými a současně nadprůměrně inteligentními hlavními hrdinkami roztrhla peřina - viz. Elsa z Backmanovy Babička pozdravuje a omlouvá se, a Paloma z Barberyina S elegancí ježka. S oběma jsem měla (bohužel) přímou čtenářskou zkušenost a ani v jednom případě pro mě dotyčné postavy nebyly věrohodné ani sympatické, naopak - i při letmé vzpomínce na ně se mi pořád ježí bodliny.
O to větší překvapení mi de Vigan přichystala. Lou je sice rozumově vyspělejší než její vrstevníci, nicméně zcela uvěřitelně, bez hysterických a afektovaných projevů (tak častých u Backmana i Barbery), bez zbytečné pompéznosti a namyšlenosti. Její životní peripetie jsou čtenáři předkládány beze snahy o citové vydírání, stylem úsporným, jednoduchým, a přitom precizně vystihujícím veškerý děj, pohnutky mysli, emoce...
Uznávám, že je to kniha velmi subjektivní. Spadá do toho ranečku knih, které (alespoň částečně) pracují s autobiografickými prvky a dokáží mimořádně silně oslovit právě ty duše, které to mají (nebo měly) podobně. Nejsou a nikdy nebudou "univerzálními trháky" oslovující většinu. O to je mám radši a tyto poklady si pak schraňuji ve svém imaginárním srdečním šuplíku označeném štítkem "to jsem já".
Až tak úplně nesouhlasím s mnohými názory (zde v komentářích či přímo v doslovu knihy), že jde primárně o střet dětské naivity a idealismu s dospěláckou realitou života. Částečně ano, ale tohle je dle mého příliš zjednodušené vidění světa...
Ano, také jsem se poznala v bezmezně idealistickém nadšení mladé Lou, v přesvědčení, že lze cokoliv, třeba pohnout světem, jen když se dostatečně snažíme a chceme. Také mám za sebou období, kdy jsem zachraňovala s neuvěřitelnou naivitou všechny a všechno v mé blízkosti (často proti jejich vůli). A také to posléze nabralo nečekaných (leckdy značně dramatických) obrátek.
Nicméně v tomhle příběhu vnímám ještě mnohem hlubší přesah, než "dospělácké" suché konstatování "tak to prostě je a nic to nezmění; všichni na to jednou přijdou, že to nemá smysl;, někomu prostě nelze pomoci". Tenhle příběh je i o hloubce lidské duše, o tom, že některá zranění a traumata lidských duší mají takovou sílu a takový přesah, že i když bychom se jich chtěli zbavit a nechat si pomoci (jako No), není to vždy úplně možné. Jsou to dlouhá chapadla minulosti, která znovu a znovu dorůstají, i když člověk vyvine nesmírné úsilí na jejich odřezávání; zaútočí obvykle znovu ve chvíli, kdy se vše zdá vyřešené, zahojené, uzavřené. A někdy už člověk prostě na další boj nemá sílu.
"Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné."
Je to příběh o tom, že i když už jsme dospělí a leckdy citově otupělí a cyničtí a "už konečně moudří", někdy stojí za to to znovu zkusit - podat pomocnou ruku tam, kde se to zdá už úplně zbytečné a zkušenostmi "ověřené", o tom, že i když si člověk stokrát rozbije pusu, je pořád lepší riskovat, že si ji rozbije po stoprvní, než že už nedělá raději vůbec nic.
Vyborna sonda do zivota dospivajici divky s nadprumernou inteligenci, ktera se naivne snazi zmenit beh osudu. Poznani reality zivota je logickym vyustenim teto utle knihy od vynikajici autorky.
V jedné třetině knihy definitivně odkládám, promiňte mi, ale toto nejde číst. Aby mě kniha ani po několika desítkách stran nezaujala natolik, abych těch necelých 200 stran dočetl do konce, něco tu musí být špatně. Kniha "No a já" je přeceňovaná stejně tak, jako je, z mého pohledu, přeceňovaný "Malý princ". Vyprávění geniální a zároveň naivní dívky, hlavní hrdinky tohoto příběhu, mi přišlo asi tak stejně zábavné, jako se dívat z okna na ulici, kde zrovna nikdo nejde. Nic se neděje, tempo nulové... A z oslovení "Lupínku" mi naskakovala husí kůže.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectví
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha No a já je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 881x |
| Čtenářské výzvě | 108x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 314x |
| Chystám se číst | 523x |
| Chci si koupit | 102x |
| dalších seznamech | 4x |
"... protože já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly." Moje třetí setkání s tvorbou Delphine de Vigan bylo opět velice vydařené. Její cit pro detail, jazyk, křehkou rovnováhu života mě opět nenechal v klidu. Tentokrát se jí podařilo skloubit témata bezdomovectví, dětí z neúplných nebo tragédií zasažených rodin a dospívání. Zpracováno opět skvěle. Bravo.