No a já

No a já https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88806/bmid_no-a-ja-VWG-88806.jpg 4 694 159

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány , Pro děti a mládež

Vydáno: , Odeon
Originální název:

No et moi , 2007


více info...

Šárka_D
Šárka_D
29.08.2021 4 z 5

Moje první de Vigan dopadla nad očekávání a přesvědčila mě, že rozhodně má co nabídnout, a to i přesto, že knihy s tématem bezdomovectví příliš nevyhledávám. Tahle ale byla drsná a přesto svým způsobem něžná, s nesmírně sympatickou a skvěle vykreslenou hlavní hrdinkou, která to taky nemá lehké, přesto (a nebo právě proto) neváhá a snaží se ze všech sil pomáhat mladé bezdomovkyni najít lepší život. Oproti dospělým má výhodu nezkaleného pohledu na svět a nepřipouští si, že je něco nad její síly. Autorka píše čtivě, ale ne podbízivě ani jednoduše. Nebojí se kritizovat věci, které ve Francii nefungují, ale neobviňuje, neukazuje prstem, a hlavně nepůsobí mravokárně, což by mohlo čtenáře odradit.

Adell-ka
Adell-ka
27.08.2021 5 z 5

Autorka mě poprvé zaujala knihou Ani později, ani jinde a tahle se mi taky moc líbila, i když to není zrovna oddechovka. Autorka se zabývá problematickým tématem bezdomovectví a podává jeho obraz, přestože kniha není primárně o tomto. Autorce se podařilo dokonale vystihnout pocity a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Lou. V některých situacích jsem jí úplně rozuměla a přišly mi až úsměvné některé pasáže se sledem zdánlivě nesmyslných slovních spojení, které ale naprosto vystihly konkrétní myšlenkový a emocionální proces hlavní hrdinky. A myslím si, že tohle je ten typ knihy, kterou si člověk rád přečtete znovu.


Audrina
Audrina
19.08.2021 5 z 5

Skvělé, ale smutné čtení. Ukázka toho, před čím vším v tichosti zavíráme oči, protože se nás to netýká.

Morelia.viridis
Morelia.viridis
10.08.2021 4 z 5

Knihu jsem cetla dlouho, hlavne kvuli nedostatku casu a taky proto, ze mne zase tak ctiva nepripadala, takze jsem ve volnych chvilich dala prednost jinym cinnostem. Pritom docist jsem ji chtela A po docteni zjistuju, ze si na ni obcas vzpomenu a premyslim o ni. Je to kniha, kde se na strankach v podstate zas tak moc nedeje, ale pod povrchem se toho deje moc. Ty pocity, co to v cloveku vyvolava! Nadeje, radost, litost, zklamani, beznadej… ufff! Casem urcite zkusim i dalsi knihy autorky.

Ophelie
Ophelie
07.08.2021 3 z 5

Hezká knížka na jedno odpoledne. Stejně jako se mi líbila kniha Vděk je i tato kniha plná hlubokých a zajímavých myšlenek, což autorka bravurně umí, na pár stranách toho čtenáři sdělit opravdu mnoho. Ještě poněkud naivní, dětinská, ač velice inteligentní Lou díky nové kamarádce No objevuje krutou realitu života a dospívání. Kniha se čte opravdu dobře, doporučuji.

veriszv
veriszv
28.06.2021 4 z 5

Delphine de Vigan je minimalistka. Každé slovo v jejích příbězích má své místo, důvod a autorka s nimi rozhodně neplýtvá. Přitom se ale jako čtenář necítíte ochuzeně. O co je příběh kratší, o to je silnější a rozhodně nad ním budete chvíli přemýšlet.

Téma vyčlenění, osamělosti a touhy někam patřit se nese celým příběhem a rovněž propojuje nadprůměrně nadané dítě a dívku, která nemá své doma. Na životě Lou je ale navíc vidět, že i doma se nemusíme cítit úplně doma.

Je to silné, dojemné, lidské a hluboké. Na druhou stranu mi to, obzvláště po zmínění Malého prince, přišlo možná v některých bodech až trochu moc naivní a pohádkové. Nicméně určitě nelituju, že jsem se do knihy pustila a můžu ji doporučit dál.

VéjaTarabová
VéjaTarabová
26.06.2021 5 z 5

Já osobně naprosto miluji každou knihu od Delphine de Vigan. Pro mě má tato autorka svůj jedinečný styl psaní, který hltám řádek po řádku. Píše v podstatě převážně myšlenkové proudy jednotlivých postav, což nám umožňuje se do nich doopravdy vžít a pochopit jejich osobnost. Sto sedmdesát stránek zde uteklo až nechtěně rychle. Krátké kapitoly se však čtou prostě samy. Téma v knize je opět obtížné na zpracovaní. Moc se mi líbilo, jak se zde vyskytuje problém s „overthinking“, aniž by se na to jakkoli poukazovalo. Spisovatelka také často ve své tvorbě naráží na nefungující rodinu. Konečně nám někdo přináší realitu, která často nesměřuje ke šťastnému konci. Lou je dívka, jejíž způsob přemýšlení z nás dříve každý trochu měl. I když byla obdařena vysokou inteligencí, stále nevinně nechápe, proč ten svět funguje tak složitě a klade si těžko vysvětlitelné otázky. Proto se zdá být nemožné, pokládat její činy za pošetilé. Překvapilo mě, že i jméno No v sobě ukrývá význam. Vyjadřuje totiž prý ztrátu identity neboli sama sebe, což se sem skvěle hodí. Delphine dokonce dokázala věrně vystihnout komplexní jazyk třináctileté Lou, který bývá velmi kultivovaný, místy se však mění na slangové výrazy vlivem přátelství s No a Lucasem. Opravdu povedené dílo na vysoké úrovni. Do budoucna bych chtěla posoudit i filmové zpracování.

„Pod stolem si zarývám nehty do dlaní, co nejhlouběji, abych přenesla tu bolest jinam, aby se přelila na místo, kde zanechá viditelnou stopu, jizvu, která se může zahojit.“

cornetka
cornetka
06.06.2021 5 z 5

Moje druhá přečtená kniha od této autorky a opět říkám skvělá záležitost. Třináctiletá Lou se seznámí s bezdomovkyní No, díky které se Lou změní život. Lou jí chce pomoct a zachránit a je pro to schopna udělat cokoliv, ne vždy se to ale setká s pochopením. Krásný příběh a skvělé vyprávění, prostě super!

stesti.s.knihou
stesti.s.knihou
20.05.2021 5 z 5

Krásný příběh, který mě přiměl ke koupi dalších tří knih od Delphine de Vigan. To už asi trochu svědčí o tom, jak se mi kniha líbila :)
Hlavní hrdinkou je třináctiletá Lou s nadprůměrným IQ. Jak už to u takových lidí bývá, Lou je lehce asociální, vše si v hlavě analyzuje, má problém najít si kamarády a doma to taky nemá zrovna jednoduché. Vše se začne měnit ve chvíli, kdy se Lou seznámí s osmnáctiletou dívkou No, která žije na ulici. Lou si s No začne díky školnímu projektu budovat velice křehký a citlivý vztah.
Moc se mi líbí kontrast nadprůměrně inteligentní Lou, jejích dětských, čistých a nezkažených ideálů a následný střet s realitou, ke kterému zákonitě musí dojít.
Knihu si rozhodně přečtěte, je to krásné a melancholické pohlazení na duši. A zde bych si ještě dovolila vypíchnout jeden citát z knihy: “Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, uložit do mikroskopického čipu miliardy dat. Dokážou nechat lidi umřít na ulici.”

Jorgito
Jorgito
16.05.2021 5 z 5

De Vigan je za mě totální a globální superstar literatury na úrovni, No a já jsem četl až nyní ve druhém vydání..přestě ne stylu Pouta a Vděk...krátké kapitoly, nedlouhá kniha...sociální problematika dívky/ženy na ulici v příběhu z pohledu nikoli dětinské ale za to geniální třináctileté IQ nadprůměrné Francouzky ze střední třídy...čtyři hodiny a přečteno....opět opakuji, Vigan je nejlepší úlovek Odeonu

m_pastorka
m_pastorka
16.05.2021 5 z 5

Delphine de Vigan je proste skvělá. Jen člověk nemůže očekávat, ze to skončí tak, jak by si přál. Vzhledem k tomu, ze je to již moje třetí kniha od autorky, tak se člověk má už se svými očekáváním na pozoru. Určitě doporučuji.

Peyka
Peyka
05.05.2021 4 z 5

Velmi úsporný román, ale s velmi aktuální a důležitou myšlenkou. Autorčino noblesní psaní vytváří čtenářům úsměv, slzičky v očích i nechápavé výrazy v obličeji. Český překlad Alexandry Pfimpflové zachoval tu nonšalantnost a francouzskou náturu, kterou román má.

Řekla bych, že se jedná o "roman d'apprentissage" (společenský vývojový román). Sledujeme Lou, které je sice třináct, ale neustále si klade otázky týkající se okolního světa dospěláků. Pak narazí na bezdomovkyni No a spolu navážou velmi nepochopené a téměř nereální přátelství. Připojí se k nim i Louin spolužák Lucas, který je tak trochu rebelem a třídním flákačem. A to je právě to, co nám chtěla autorka sdělit. V životě potkáme nespočet lidí, ve škole, na táboře, v práci, na stáži, a vytvoříme si určitou skupinku, kterou nazýváme přátele. Většina z nich nevydrží celý život, ale zajisté nám předají kousek sebe, a tím nám pomohou vyspět, i když je známe třeba jen krátkou chvíli.

Téma bezdomovectví na mě působí jako symbol vyhoštění, neporozumění a samoty. Sice ani Lou ani Lucas nejsou fyzicky bez domova, jsou ale sami, jejich rodiny jsou polorozpadlé - proto si navzájem pomáhají, podporují a dokáží No porozumět. Žádný z tří protagonistů nikam nezapadá, jsou si odsouzeni sobě navzájem, aby se v životě posunuli. Ne nadarmo se říká, že v přátelích máme druhou rodinu.

Tahle kniha je jak tikající bomba. Víme, že něco vybouchne, bohužel nevíme kdy a kde. Autorka si čtenáře pěkně vychutnává i na tak málo stránkách.

Pro mě první autorčina kniha, ale rozhodně nebude poslední. 85%

kleozpatra
kleozpatra
28.04.2021 3 z 5

Být mi třináct, jsem z toho hotová ... to období smutnění, nikdo mě nemá rád, nikdo mi nerozumí, hladovím po spřízněné duši ... je to skvěle napsané, ale když se pořád ptám sama sebe, proč to vlastně čtu, a jediná odpověď je, že je to od autorky Ani později, ani jinde, což se mi tak líbilo, tak ....

Terezaazeret
Terezaazeret
27.04.2021 odpad!

Už podle anotace jsem si pomyslela, že mě kniha bavit nebude a nespletla jsem se. Ano, hlavní hrdinka je sice vyjimecna nebo alespon castecne, kniha ovsem nikoliv. Jde o plejadu nudnych postav zasazenou do nic nerikajiciho prostredi a rozehranou za pomoci nudneho scenare, behem nehoz se nic nestane. Nenalette na pochvalne recenze, jak znamo, kvalita reklamu nepotrebuje. :-)

BlackJeffy
BlackJeffy
19.04.2021 5 z 5

Strašně dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, co k téhle knize napsat. Je to téměř půl roku, co jsem ji přečetla v průběhu jednoho večera, což nereflektuje pouze délku příběhu, ale i jeho čtivost. Půl roku od dočtení a já sama sebe občas přistihnu, jak o příběhu mladičké Lou a její podivné kamarádky přemýšlím.
Delphine de Vigan je má krevní skupina už jenom proto, že nevnímá svět jako rozkvetlou japonskou zahradu. Zároveň ho však nevnímá ani černobíle. Její knihy jsou povětšinou velmi ponuré, zasahují bolavá místa, nebo v člověku vyvolávají podivný, tíživý pocit. Tato kniha je tomu naprosto zřejmým důkazem.
No a já je famózní a pro svůj příběh velmi těžká četba, která si zaslouží daleko víc pozornosti.

lena.o.knihach
lena.o.knihach
14.04.2021 4 z 5

Moje první přečtená odeonka nemohla být lepší. Tenoučká knížka No a já toho obsahuje mnohem víc než jen bezdomovectví. Po tomhle nemůžu jinak a musím si přečíst i další autorčiny knihy.

Pett
Pett
14.04.2021 4 z 5

Miluju ten její dar ryzí člověčiny, která se ovine kolem mojí duše a dá mi možnost vnímat puls světa zase z trochu jiné perspektivy... a to všechno bez zbytečně nabubřelých vozembouchů... prostě jen tak, jak ten život plyne... o to silnější a naléhavější tohle vyprávění je... je totiž o nás lidech... a každá záložka by si tak nějak to zadumání nad dnešní společností zasloužila... ať už s tématem bezdomovectví souzníte či nikoli.

Luccinda
Luccinda
06.04.2021 5 z 5

Ačkoliv No a já nemá ani 200 stran, jedná se o kvalitní a silný příběh plný důležitých témat, nad kterými jsem přemýšlela i po dočtení. Styl psaní Delphine de Vigan je minimalistický a v knize nenajdete jediné slovo navíc. Za to má autorka můj obdiv a je důkazem toho, že není třeba zbytečně plýtvat slovy, a že i relativně krátký příběh dokáže ve čtenáři dlouho rezonovat.

Vyprávění z pohledu Lou bylo zvláštní, v některých chvílích se chovala téměř dospěle, ale stále to byla jen třináctiletá holka, která se snaží porozumět tomu, jak to ve světě funguje. Do toho se dostává do puberty a začíná řešit svůj vzhled a také kluky. Tyto dvě osobnosti se v Lou skvěle prolínaly.

Kniha se četla příjemně a přestože řeší dost náročná témata, byla opravdu čtivá! I díky krátkým kapitolám jsem měla neustále potřebu číst dál a zjistit, jak bude příběh pokračovat. Z toho důvodu bych No a já doporučila i těm z vás, kdo se světovou beletrií teprve začínáte, a nebo chcete váš oblíbený žánr proložit nějakou vážnější četbou.

Barussat
Barussat
03.04.2021 5 z 5

Delphine de Vigan je geniální autorka a každá její kniha mě o tom opět přesvědčí. No a já je toho jasným důkazem. Líbí se mi, že autorka nechodí okolo horké kaše a jde rovnou k tématu. A i když je hlavní hrdince Lou třináct, nemáte vůbec pocit, že čtete knížku o malé holce, právě naopak. Téma bezdomovců, ale i určité naděje a víry, která je s tím spojená. Příběh je velmi čtivý, ale také emočně náročný, občas jsem musela knížku odložit a vydýchat se. I to ukazuje, že kniha nemusí mít 500 stran, aby něco předala a obsáhla důležité téma. Rozhodně to nebyla poslední kniha od autorky, právě naopak, Delphine de Vigan si u mě opět získala své místo.

katasokolov
katasokolov
30.03.2021 4 z 5

Příběh to byl vskutku zajímavý a autorka píše opravdu poutavě, to ale nic nemění na tom, že ke konci jsem hlavní hrdinky Lou a No nemohla ani cítit :D. Jediná postava, která si udržela moje sympatie po celou dobu byl Lucas. Kniha pojednává o otázkách bezdomovectví, odcizení, pocitu osamělosti, bezpráví, nespravedlnosti světa, nevšímavosti, netečnosti většiny, jinakosti, přátelství a rodině. Autorka propojila tři různé lidi, kteří pocházejí z jiných prostředí, jiných sociálních vrstev, a kteří mají i naprosto odlišné povahy, jediné, co je pojí je pocit osamělosti a jakéhosi vyčlenění, přestože u každého se to projevuje jinak. Konec ukrývá jakousi naději v beznaději, kdy autorka všechny, skrze postavy, vyzývá, aby se nevzdávali.
“Jednou mi otec řekl, že ho z toho jímá děs, že se to nemá hrát, že člověk má umět sklopit oči a uchovat si dětský pohled. Jenže já je nedokážu zavřít , jsou otevřené do široka , jen někdy si je zakryju rukama, abych neviděla. “

“A naše mlčení nese tíhu veškeré bezmocnosti světa, naše mlčení je jako návrat k prapůvodu věcí, k jejich pravé podobě .”

Kniha je zajímavá a na malém prostoru najdeme spoustu různorodých pocitů, ale rozhodně se najdou lepší odeonky.