No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88806/bmid_no-a-ja-VWG-88806.jpg
4
696
160
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová , Romány , Pro děti a mládež
Vydáno: 2011 , Odeon
Originální název:
No et moi , 2007
více info...
Přidat komentář
Myslím, že bylo řečeno již vše. Plno témat a úvah, nad kterými můžeme přemýšlet, ovšem pokud nic neuděláme, stejně se nic nestane.
Ale, nevzdávejte to.
Asi začínám mít dalšího oblíbeného autora. Teda spíš autorku. Její knížky jsou sice útlé, ale plné tolika myšlenek k zamyšlení.
To mě baví. Od začátku až do konce. Úplně mě to pohltilo. Celý příběh a samotná otázka bezdomovectví, kterému se nikdo příliš nevěnuje. A ve spojení s hlavními aktéry - všichni jsou v podstatě ještě děti, jejíchž osudy jsou u každého jiné, ale přesto je spojuje jedno. A to je samota a víra v lepší zítřky ...
Vzhľadom na to, že ma 3 knihy od autorky veľmi zaujali, bola som z tejto dosť sklamaná. Vôbec ma to nechytilo za srdce. Ale prečítam ďalšiu. Možno to len mne nesadla téma.
No a já byla moje první kniha autorky a nečekala jsem tak čtivý a dojemný příběh. Postava mladé dívky Lou mi seděla hned od začátku a sympatie si držela až do konce. Co se týče No, tam to to bylo o dost horší.
Tenhle příběh je krátký, ale věřím, že i tak vás chytí za srdce jako mě.
Moc doporučuji. Já si od autorky určitě brzy přečtu její další knihu.
Zaokrouhlená recenze č.600: Už jen název knihy je dokladem autorčiny kreativity. Po nějaké době návrat k talentované a úžasné spisovatelce, která se nevyhýbá tomu „o čem nikdo nemluví“ a její předání daného „problému“ je prostě geniální:o)) V jednoduchém životě je prázdnota, ALE v jednoduché větě je síla.
Co mi však fakt vadí na RECENZÍCH – když jsou v nich nejen detaily k postavám, ale i k ději – copak nemáte trochu ohledu pro kouzlo knih pro jiné???
NĚKDY JE TĚŽKÉ POMÁHAT...
Lou je velice chytrá a zvídavá dívka. Má plno otázek,o všem přemýšlí.
Školní referát ji přivede na téma lidí bez domova.
Setkává se s mladou dívkou jménem No,která žije na ulici.
No je ráda, že si spolu povídají a Lou se rozhodne pomoci jí víc než jen slovy.
Vezme ji k sobě domů.
Nejsem naivní, ale stejně jsem doufala ve šťastný konec. Možná je ve mně taky kousek Lou :-).
Možná všichni potřebujeme a OBČAS můžeme, věřit, že všechno je možné :-)
Velice hezky napsaná kniha o vážném tématu.
Moje první kniha od Delphine de Vigan (původně jsem měla v plánu si přečíst Děti nade vše, ale jako první se mi nakonec do ruky dostala tato kniha).
Kniha plná emocí především třináctileté Lou, která život na jednu stranu chvílemi vidí až moc naivně. Na druhé straně Nolwenn, která je životem na svůj věk už dost otřískaná. Do toho všech vstupuje Lucas, Louin spolužák, který se spolu s ní snaží vytáhnout ze dna No.
Skvěle zpracované téma bezdomovectví a především poselství tkvící v uchování si naděje, které autorka zdůraznila na konci knihy ústy pana Marina.
„Nevzdávejte to."
Moje první Delphine de Vigan - a měla jsem šťastnou ruku, protože kniha mi perfektně sedla. Hlavní téma knihy i vedlejší dějové linie, krátké kapitoly, styl psaní, hlavní postavy, realistický závěr... Vychutnala jsem si každou stránku. Takhle za mě vypadá výborná kniha.
Přestože mám knihy de Vigan moc ráda, tohle mi nějak nesedlo. S hlavní hrdinkou jsem vůbec nedokázala najít společnou řec, a ačkoli měl příběh aktuální a zajimave tema, dělalo mi problém se do nej začít.
Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.
Útlá, úsporná, ale o to víc znepokojivá kniha. Závěr byl i nebyl překvapivý, ale všechno obsahuje naději, takže fajn. Zejména proto, že nehladí po srsti, ale ponechává prostor realitě. Celkem dobře se všechno četlo.
Přesto trvá mezi mnou a autorkou lehký diskomfort, aniž asi dokážu formulovat proč.
Nejlépe vystižená postava, a mně svým způsobem nejbližší, byla No. Nejvíc naděje a optimismu vyvolává postupné uzdravování matky Lou jako reakce na přítomnost No. To bylo něco, co bych asi daleko víc nasvítila a postrčila kupředu.
Naopak v rozpacích jsem byla z údajně třináctileté Lou Bertignakové. Respektive z některých jejích myšlenek či postojů na pokraji filozofie . Z mého pohledu nebylo nutno tlačit se do IQ 160. Stejně to vše dohromady občas působilo trochu nekompatibilně.
Asi nejblíž je mi komentář HDosoudilova, ale i KirstinTj nebo -knihomolka-.
Je to první ze čtyř 'Delphine de V', (Pouta, Vděk a Podle skutečného příběhu), které dávám za čtyři, ale jsou s dost odřenýma ušima. Nepovedlo se mi z celku vyčíst zde panující nadšení, přesto, že téma je hodně potřebné.
"Vánoce jsou lež, která seskupuje rodiny kolem mrtvého stromu nazdobeného světýlky, lež utkaná z banálního žvanění, zaplácaná kily máslového krému, lež, které nikdo nevěří.
4/3
S optimistickým heslem „nevzdávej to“ prochází mladičká hrdinka vývojem a poznáním, že…
Autorka ve svých románech často čerpá ze svých zkušeností, zde svou chytrou, ale zároveň naivní (čtenář má na rozdíl od ní brzy jasno), slušně vychovanou, předpubertální dívenku vykresluje s jejími názory, problémy a vztahy přesvědčivě, vlídně a shovívavě.
Kéž by vždy k úspěchu stačilo jen „nevzdávej to“.
85 % (zatím 576 hodnocení s průměrem 87 %).
(SPOILER)
Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-)
Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost.
Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se...
Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici?
Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby.
Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.
Kniha plná emocí, smutku, bolesti a nepochopení. Kladu si otázku: je vysoké IQ darem, nebo prokletím? 13leté děcko, které má IQ 160 se jenom velice složitě dokáže začlenit mezi své vrstevníky. Mají jiné zájmy vědomosti a baví se o úplně jiných věcech. Nelze se tedy divit, že Lou která nám tento příběh vypráví, nachází spřízněné duše teprve až u dospívající mládeže. I když myšlením se těmto přátelům vyrovná a dokonce je s přehledem převyšuje, uvnitř je stále ještě naivním a bezelstným dítětem. Kniha mě zaujala natolik, že si ji řadím na seznam doporučuji. Audiokniha je velice dobře načtená a načetla ji paní Lucie Matoušková.
Přečteno za 1 den. Nešlo to jinak. Delphine de Vigan je nesmírně talentovaná autorka, jejíž poměrně útlé knihy se do mě četbou jednoduše vsáknou. Tentokrát jsem se nechala trochu zmást názvem kniny. "No" je jméno postavy z příběhu.
Hlavní postava Lou pro mě představovala dětsky čistý možná až naivní pohled na svět, který se střetává s "dospěláckou" realitou. Co je na knihách de Vigan pro mě naprosto úžasné je to, že popisuje život takový, jaký je a ne takový, jaký si ho přejeme. Závěry knih většinou nepřinesou úlevu ani prvoplánovité povzbuzení. V knize No a já ale naděje nechybí, jen je potřeba ji objevit.
Po dočtení musíte knihu nějakou chvíli vstřebat, protože já neměla slov a musela jsem si hodně promyslet, co ke knize říct.
Autorka se snaží upozornit na téma lidí bez domova a především mladé osamocené dívky, která najde oporu u třináctileté Lou, která je až nadmíru chápavá.
Příběh plný naděje ale i zklamání a především příběh plný kruté reality.
Knihy této autorky čtu s mírným odstupem. protože je musím ještě dlouho vstřebávat. Útlé knihy s tak hlubokým obsahem a poselstvím. Zde je to vysoce inteligentní 13ti letá dívka Lou, která se svým spolužákem Lucasem se snaží pomoci osamělé dívce No.
Ač jejich věková skupina je již dávno za mnou, vždy si uvědomuji, že každý člověk na světě je vyjímečný, čímkoliv a pro kohokoliv. je jen na tom, jak nás přijímá naše okolí. Jestli se staneme tím, co z nás chtějí vytvořit nebo si jdeme za svými myšlenkami a svým životem.
Nic není nemožné, každý řeší hlavně to své a když chce pomoci, tak jen tomu, kdo o pomoc stojí.
Přečtěte si i doslov a jak je tam napsáno "Nevzdávejte to"!!!!!
(SPOILER)
Kniha No a ja ulahodila môjmu čitateľskému vkusu hlavne svojou prepracovanou psychológiou postáv.
Obidve hlavné postavy boli zaujímavé a nútia čitateľa premýšľať nielen o túžbe pomáhať, ale hlavne o schopnosti túto pomoc aj prijať, lebo iba chcieť v mnohých prípadoch nestačí.
Navyše autorka v príbehu opísala hneď niekoľko druhov pomoci smerom človeka k človekovi, a tým sa celý príbeh stáva akýmsi mementom nabadajúcim k vnímavosti svojho okolia, lebo často sa dá pomáhať iba svojou pozornosťou.
Upútala ma aj hlavná postava Lou, ktorej charakter nie je opísaný priamočiaro, ale dá sa vydedukovať i z náznakov, že okrem nadpriemernej inteligencie má aj istý druh autizmu. Táto diagnóza ju priviedla k nevšednej záľube pozorovať emócie ľudí.
Za mňa knihu hodnotím ako zaujímavú s niekoľkými posolstvami pre život nás ľudí.
Kniha, která reaguje na problém bezdomovectví, nespravedlnost dospěláckého života, osamění a dětskou naivitu. Všechno se dá změnit, ale ne vždy tak, jak bychom si přáli. Pak naším posláním je, brát to tak, jak to je...
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectví
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha No a já je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 880x |
| Čtenářské výzvě | 108x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 313x |
| Chystám se číst | 523x |
| Chci si koupit | 103x |
| dalších seznamech | 4x |
Dělat dobré skutky má smysl, i když naděje na šťastný konec je mizivá. Další krásná kniha od de Vigan.