No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461937/bmid_no-a-ja-CcR-461937.jpg
4
696
160
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová , Romány , Pro děti a mládež
Vydáno: 2021 , Odeon
Originální název:
No et moi , 2007
více info...
Přidat komentář
Delphine de Vigan za mě patří mezi jedny z nejlepších francouzských spisovatelek současnosti, což předvedla i v knize No a já.
Je fascinující sledovat svět očima neobyčejné třináctileté dívky, která má hlavu plnou otázek a dychtivě na ně hledá odpověď. Nazírání Lou na její okolí je skvělou syntézou mezi dětskou nevinností a nevšední inteligencí. Lou je prostě postava, kterou si musíte zamilovat.
Celý příběh je napsán velmi čtivě a příjemně, i když je emočně náročnější a dokáže se vám zavrtat pod kůži.
No a já je přesně z těch knih, které miluju. Krátká, výstižná a sednete si z ní na zadek. Tohle je něco, co na mě vždy zapůsobí.
Delphine de Vigan je uznávanou francouzskou spisovatelkou, od které jsem zatím přečetla jen Vděk, který se stal jednou z nejlepších knih roku 2019. Co vy, četli jste od ní něco? A jak se vám to případně líbilo? :)
Delphine je známá tím, že nepíše dlouhé romány, sází tak trochu na minimalismus kterým ale zasáhne na správném místě. No a já tedy není výjimkou. Příběh dívky Lou, která má vysoké IQ, zároveň se dostává do puberty, kdy by měla spolu se svými vrstevníky začít poznávat samu sebe. Jenže kvůli její inteligenci přeskočila několik ročníků a ocitá se jako dítě mezi mládeží. Do toho nemá bezproblémovou rodinu. A příběh která vás zasáhne je na světě.
No a já je skvělá kniha, která se zabývá několika závažnými tématy od bezdomovectví přes dysfunkčností vztahů. Vypravěčkou příběhu je Lou, ale ačkoliv má poměrně nízký věk její vyprávění je poutavé a dospělé. Příběh o problematice vztahů, ztrátě zázemí a osamělosti. Knihy Delphine de Vigan vám mohu jedině doporučit.
Knihy spisovatelky Delphine de Vigan mám rád. Tato kniha je opět neskutečně silná a vše v ní je vylíčeno skvělým, jednoduchým jazykem, který je pro tuto autorku typickým. Přesto mi přijde, že příběhu něco chybělo a mohl by být o chlup lepší.
tohle bylo moje první setkání s autorkou a určitě ne poslední. knížku jsem přečetla za dva večery, příběh se mi moc líbil a psaní autorky taky. knížka je nemá sice ani 200 stránek, ale je toho v ní tak moc, že se člověk nestačí divit. byla to hodně silná a krásná knížka.
První kniha od této autorky a musím říct, že rozhodně nebude poslední. Knihu jsem přečetla během dvou dní. Je tak krátká a zároveň tak silná. Je v ní toho tolik.
Připomnělo mi to něco, co jsem osobně zažila.
Silná kniha. Můžu jedině doporučit.
Příběh Lou, které je 13 let, její IQ je 160 a ona tak přeskočila dva ročníky. Doma to nemá úplně ideální, její matka si žije ve svém světě a o dceru se v podstatě vůbec nezajímá. Ve škole se Lou rozhodne pro referát o bezdomovcích a díky němu se seznamuje s mladou dívkou No, která žije na ulici. Lou tak poznává realitu běžného života, kterou by však ráda změnila.
Tak toto byla moje čtvrtá kniha od Delpihne de Vigan a jako u každé, i nyní jsem byla nadšená. Autorka opět upozorňuje na problémy ve společnosti, na odcizení, osamělost a upadnutí na okraj společnosti.
Touto knihou nás sice provází třináctiletá slečna, ale díky tomu, že je rozumově vyspělá, nedíváme se na ten krutý svět pohledem dítěte, ale plnohodnotnou společnicí.
Knížka je plná citů, emocí, myšlenek, které na nás Delphine valí a vy je sotva stíháte pochytat. Už teď vím, že si knížku potřebuji přečíst znovu a vychutnat si tak všechny její myšlenky a slovní obraty, které jsem si opravdu maximálně užívala.
Opět kniha útlá rozměrem, ale velká svým obsahem. Kniha ze života a o životě. Kniha, kterou Vám rozhodně chci doporučit. Kniha, která se velice dobře čte a zároveň, která Vám něco předá.
Mé první setkání s autorkou, do kterého jsem šla s nepatrným očekáváním. Nejsem slepá, vidím na ig, že je autorka oblíbená a že si ji plno čtenářek chválí. Ale přiznám se, že jak současnou světovku příliš nečtu, byla jsem celkem skeptická. Zbytečně.
.
.
Autorčin styl psaní na mě ihned zapůsobil. Velký klobouk dolů i překladatelce, díky které jsem se do slov zamilovala. Příběh obsahuje krásné a hluboké myšlenky, nad kterými je dobré se pozastavit a popřemýšlet.
.
.
Příběh vypráví o 13 leté dívce Lou, která má IQ 160. Na předmět ZSV mají napsat referát a Lou si zvolí téma “bezdomovci”. Vyhledá mladou dívku bez domova - No - kterou pozve na něco teplého a vyzvídá o jejím životě na ulici. Mezi dívkami se vytvoří pouto a brzy se spřátelí.
.
.
Kniha nevypráví jen o lidech žijících na ulici, ale také o velmi silném přátelství mezi osobami, které jsou velmi rozdílné. Na jedné straně stojí velmi chytrá a nadaná dívka, která je však nespolečenská. Na druhé straně je dívka, kterou matka opustila. Dívka, která dospívá na ulici a musí se o sebe postarat sama. A mezi nimi stojí chlapec, jehož rodina se rozpadla a který už podruhé opakuje ročník. Všichni tři jsou na okraji společnosti, jsou vyvrhelové, nikam nepatří. Velký důraz je kladen i na rodinu, která není ani v jednom případě dokonalá.
.
.
Na příběh hledíme třináctiletýma očima, ale styl vyprávění není vůbec dětinský. Lou je velmi inteligentní a zamýšlí se nad neobvyklými věcmi. Vytváří si v hlavě různé teorie a představuje si funkce, které by se jí v daném okamžiku hodily.
.
.
Je to krásné a zároveň velice smutné čtení. I když má kniha jen 170 stran, do příběhu jsem se ponořila a něco ve mně zanechal. Je velmi autentický.
.
.
Po dočtení jsem si musela objednat všechny zbývající autorčiny knihy.
Asi nejlepší knížka, kterou jsem od mnohými obdivované de Vigan četla (zatím jsem přečetla Pouta, Vděk a Ani později, ani jinde). Příběh vypráví Lou, nadprůměrně inteligentní třináctiletá dívka, která se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No a chce jí pomoct. Rodiče svolí, že se k nim No může nastěhovat, a ačkoli to nějaký čas klape (No dokonce dokáže Louinu matku vytáhnout z několikaleté apatie, do níž upadla po smrti mladší dcery), už od začátku tušíte, že úplně snadné to nebude...
V téhle knížce jsem konečně dokázala hodně souznít s postavami a rozuměla jsem jejich jednání (to se mi v těch předchozích knížkách moc nedařilo), rovněž mi tady vyhovovalo, že příběh byl líčen košatěji (u těch předchozích mi častokrát vadila jejich stručnost, nejednou jsem měla pocit, že není řečeno vše, co by řečeno být mohlo či mělo).
Jestli máte rádi knížky, které jsou hlubší, ne tak úplně oddechové a řeší se v nich závažnější témata, tahle by vás mohla zaujmout.
Styl psaní Delphine de Vigan je dechberoucí. Stejně jako to, že autorka dokázala do příběhu zakomponovat tolik pocitů, myšlenek a problémů, i když má kniha jen 170 stran.
Delphine de Vigan je moje srdeční záležitost - současná autorka, od které se mi líbí úplně všechno. Chci v dnešní době číst a kupovat nejvíc české autory, ale když jsem zjistila, že knižní klub nabízí 2.vydání knihy No a já (kterou jsem již delší dobu sháněla), hned byla moje. Opět nezklamala a vůbec nevím, co napsat.
Silné téma, vybroušený styl, obrovské množství citu, smysl pro detail. Úžasný příběh, který čtenáře nenechá klidným, je to náročné čtení svým sdělením, svými myšlenkami, ale krása, jsem nadšená. A musím pochválit překlad a poděkovat za něj.
Velmi dojemné a krásné vyprávění o dospívání, naivitě a nevzdávání se.Je o tom,že něco napravit lze a něco zkrátka ne a když to zjistíme,tak dospějeme,ale přesto to nemusíme vzdát.
Velmi silný a smutný příběh, který zachycuje nadprůměrně chytrou dívku uvězněnou ve vlastní hlavě, pohnuté vztahy v rodině a touho zachránit někoho, kdo vlastně nechce či dokonce nedokáže být zachráněn.
Vynikající! Jak já se ráda nořím do příběhů Delphine de Vigan... Mám nachystanou ke čtení další její knihu a tu si šetřím, ačkoliv se na ni moc těším :-).
V jedné odborné recenzi jsem se dočetla, že tento příběh je plochý se spoustou klišé, moralizování, patosu a jako vážné upozornění na vybraný problém nemůže fungovat. Možná je napsaný líbivě, ale já ten pocit nemám, za mě je naopak dokonalý. U mě toto zpracování zabodovalo, není povrchní, dotklo se mě a to je důležité.
Obě hlavní postavy jsou výborně a uvěřitelně ztvárněné, jak nadprůměrně inteligentní Lou se svojí mimořádnou schopností vnímat a chápat svět, tak mladá bezdomovkyně No. Dívky pochází ze dvou naprosto jiných světů, ale přesto mají něco společného - obě jsou svým způsobem mimo a obě řeší nespravedlnost světa, jen každá podle svých možností.
Tato kniha se silným námětem je napsaná vybroušeným stylem, je to těžká i citlivá četba, působivá a velmi poutavá.
Příběh, který uvězní jako pavučina.
Smutný a přitom logický a tak moc věrohodný.
Vykreslený do emocionálních detailů zákoutí člověka. Vyprávění, které je psané lehkým perem, nenudí a zaujme, i když v něm absentuje napětí a tlak na překvapivý závěr.
Troufnu si napsat, že děj je odhadnutelný, ale stylem jakým je podán, poráží spoustu thrillerů na lopatky.
Miluji de Vigan a vnímám ji jako jednu z nejpřednějších evropských autorek současnosti.
Silné téma, osobitý styl a inteligentní pojetí prózy.
Jen si dovolím drobnou kritiku, která s titulem nesouvisí.
Kateřina Vávrová (?) po dočtení posledních slov přichází s doslovem. Nečetl jsem jej. Nenalézám pro takový počin odpovídající odvahu. Subjektivně vzato, nepotřebuji být poučován, i když vím, že spoustu věcí neznám. Jen si chci vychutnat příběh. A sebelepší doslov může takovou chvíli jen pokazit...
"Nevzdávejte to." (str. 164) Chtělo by se říct se starým profesorem panem Marinem. Lou Bertignaková je jedním z těch snílků, kteří chtějí změnit svět. Pak zestárnou, stanou se dospělými ... Co bude dál?
Ovšem vzpomínku na ten svůj čin si v sobě ponese No celý život. A konec konců pomohl i její matce.
(SPOILER)
Lou to pálí a Lou nezapomíná. Je mimo. A tak by asi mimo měla zůstat, říkáte si, a respektovat pravidlo „jsou věci, které se nemíchají“. Stačilo by nám možná usmívat se nad jejími neotřelými postřehy a kochat se cestami uvažování, které by nás nenapadly – IQ 160, kdo z nás ho má?
Ale ona ty věci, které se nemíchají, zamíchá.
Kéž by.
Kéž by všechno v životě dopadlo tak, že dobrota jednoho člověka změní něco k lepšímu. Co na tom, že to dobro uhnulo trochu jinam, ale svou cestu si našlo a cíl zasáhlo.
Třeba to tak bývá. Jen nám to možná dochází až po čase.
Moc milé a působivé čtení s hrdinkou, která si mě okamžitě získala.
Třináctiletá Lou díky svému vysokému IQ není obyčejnou dospívající dívkou. Setkává se s osmnáctiletou bezdomovkyní No, které má snahu podat pomocnou ruku. Kniha nejen o ztrátě iluzí a realitě kolem nás... Výborně napsané, od autorky má první čtená kniha a rozhodně ne poslední.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectví
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha No a já je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 880x |
| Čtenářské výzvě | 108x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 313x |
| Chystám se číst | 523x |
| Chci si koupit | 103x |
| dalších seznamech | 4x |
Příběh to byl vskutku zajímavý a autorka píše opravdu poutavě, to ale nic nemění na tom, že ke konci jsem hlavní hrdinky Lou a No nemohla ani cítit :D. Jediná postava, která si udržela moje sympatie po celou dobu byl Lucas. Kniha pojednává o otázkách bezdomovectví, odcizení, pocitu osamělosti, bezpráví, nespravedlnosti světa, nevšímavosti, netečnosti většiny, jinakosti, přátelství a rodině. Autorka propojila tři různé lidi, kteří pocházejí z jiných prostředí, jiných sociálních vrstev, a kteří mají i naprosto odlišné povahy, jediné, co je pojí je pocit osamělosti a jakéhosi vyčlenění, přestože u každého se to projevuje jinak. Konec ukrývá jakousi naději v beznaději, kdy autorka všechny, skrze postavy, vyzývá, aby se nevzdávali.
“Jednou mi otec řekl, že ho z toho jímá děs, že se to nemá hrát, že člověk má umět sklopit oči a uchovat si dětský pohled. Jenže já je nedokážu zavřít , jsou otevřené do široka , jen někdy si je zakryju rukama, abych neviděla. “
“A naše mlčení nese tíhu veškeré bezmocnosti světa, naše mlčení je jako návrat k prapůvodu věcí, k jejich pravé podobě .”
Kniha je zajímavá a na malém prostoru najdeme spoustu různorodých pocitů, ale rozhodně se najdou lepší odeonky.