Nežiju – hořím

11.01.2017

Moje první setkání s bulharskou poezií (a bulharskou literaturou celkově). Ne, že by to bylo špatné, ale na rozdíl od takového Áprilyho mi při prvním čtení u Javorova (Kračolova) nic neuvízlo v paměti. Čekala jsem, že básník z přelomu 19. a 20. století mě osloví víc. Snad jsem jen nebyla ve vhodném rozpoložení, nebo výběr básní či jejich překlad není až tak dobrý. Na ukázku vybírám do komentáře dvě básně, které se mi líbily nejvíce.

Volání (1907)

Neslyšně přízrak smrti obchází,
rubášem popřikrývá každý kousek hlíny --
za nocí ledových dech námrazy
list uschlý honí přes závěje, přes roviny.

Na tebe myslím, matko, že jsi tam,
v mrazivém stisku na kost zmrzlé země:
mně je tak smutno ze sebe, jsem sám
na cestě zaváté... A žádné světlo ve mně.

Obchází přízrak smrti shrbený
a v modré dálce navršuje hroby,
noc bdí a v spikleneckém mlčení
je němá jako věčnost ze záhrobí.

Myslím si, matko: je ti zima tam,
kde svíráš v náručí jen chladnou, tupou hlínu?
Mně je tak těžko, matko, a jsem sám,
v bezesných nocích piju hořké doušky blínu.

Kam se to přízrak smrti naklání?
Na nebi měsíc do mlhy se skrývá,
nocí se nese mocné volání,
tma houstne -- i mne zahalit chce, mlčenlivá.

***

Nirvána (1909)

Bezbřehé, bezedné jsou vody mrtvě dřímající,
dvojníka nenajde v nich nikdy půlnoc hvězdná...
Táhneme beze snů nad hloubkou spící
a hrůzou trneme nad prázdnem bez dna.

Bezedné, bezbřehé jsou vody věčně věků němé,
nad ně se nenaklání nikde obzor siný...
Odpověď u nich nikdy nenajdeme,
když bez víry hledíme do hlubiny.

Odvěké, pravěké jsou vody, věčně nepohnuté,
bezedné vlny bezbřehé chlad vábně vějí...
A přec z nich nechcem upít v žízni kruté,
v bezesné, bezútěšné beznaději.