Nezákonné války

Když ve svém novoročním projevu připomenul prezident Zeman politováníhodnou roli České televize v dezinformační kampani vůči vlastnímu obyvatelstvu, bylo to národem přijato jako adekvátní pojmenování schizofrenního stavu, v němž se naše mediální scéna zvláště v posledních letech ocitla. Pokud chce člověk získat objektivní zprávy o nějaké politické, vojenské či ekonomické události, pak ji v oficiálních médiích nenajde. Již drahný čas se totiž nacházíme v situaci, kdy cílem většiny novin, televizních stanic a internetových zpravodajských portálů není objektivní informování, ale ideologická propaganda, mající za cíl vštěpovat lidem lásku k tzv. evropským hodnotám, glorifikovat EU a NATO a vykreslovat Rusko jako zákeřného nepřítele, jemuž vládne válečný štváč Putin. Jistý činovník ČT to ostatně ve slabé chvilce řekl na plná ústa, když potvrdil, že tamější zpravodajství je vytvářeno „pod zorným úhlem eurounijních direktiv“. Na šokující status quo, kdy si občané formou koncesionářských poplatků financují tzv. veřejnoprávní a vyváženou televizi, která z nich na oplátku dělá hlupáky, je upozorňováno takřka permanentně, bohužel bez jakékoliv odezvy ze strany příslušných osob a institucí. Kavčí hory se zkrátka staly jakýmsi státem ve státě, srovnatelným s orwellovským Ministerstvem pravdy a žijícím si svým vlastním, od objektivní reality zcela odtrženým životem. Fakt, že k něčemu takovému dochází ve stále ještě demokratickém státě, absurditu tohoto stavu jen umocňuje.
Obyvatelstvu je ze strany establishmentu neustále předhazováno, že se nechává ovlivňovat tzv. proruskými, hackerskými či protiunijními weby, přičemž příčina toho, proč jsou alternativní média dnes tak populární, se cudně zamlčuje. Jak již bylo zmíněno, mainstream namísto relevantního zpravodajství produkuje předžvýkanou propagandistickou masáž, navíc čím dál okatější a primitivnější – žádný div tedy, že se lidé pídí po informacích takříkajíc z druhé strany. Je to smutné, ale je to tak – doba se v tomto ohledu skutečně vrátila a funkci Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy z časů komunismu dnes plní TV Prima, Parlamentní listy a Pravý prostor.
O něco lepší situaci můžeme bohudík registrovat v oblasti knižní produkce. Ať už je důvod toho, proč bdělému oku cenzorů unikají „závadné“ publikace, jakýkoliv, fakt je ten, že občas se na pultech našich knihkupectví objeví kniha, dokonale bořící mýty oficiální propagandy, týkající se migrantské krize, fungování EU, problematiky tzv. neziskových organizací, situace na Ukrajině a podobných ožehavých témat. Namátkou bych jmenoval Poslední naději civilizace od Benjamina Kurase a Proč islám nesmí do Česka Kláry Samkové.
Do kategorie právě zmíněných knih, které bychom si měli opatřit dřív, než bude pozdě, určitě patří i Nezákonné války švýcarského historika Daniele Gansera. Podtitul Jak země NATO sabotují OSN dává tušit, že se na jejích stránkách setkáme s úplně jiným obrazem „mírotvorné organizace“, jejímž členem se před časem stala i Česká republika. Jistě – dnes už se ví či alespoň tuší, že „humanitární“ akce, které USA a země NATO bez jakéhokoliv legitimního pověření prováděly v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Jemenu a jinde, byly akty brutální agrese proti svrchovaným zemím. Řada jiných, neméně závažných zločinů, je však nadále zahalena rouškou tajemství, neboť součástí jejich páchání vždy byly i masívní zastírací kampaně, které měly za cíl znemožnit odhalení pravého stavu věcí.
O knize Nezákonné války se dá říct, že je v tomto ohledu průlomová. Čtenář je v ní nejdříve seznámen s historií a proklamovanými vznešenými ideály NATO, aby se vzápětí přesvědčil o dominantní roli Spojených států, které toto údajně „obranné“ společenství využívají jako stafáž své imperiální politiky. Je mimo jiné citován bývalý prezident Jimmy Carter, který před časem přišel s tvrzením, že USA již nejsou klasickou demokracií, nýbrž oligarchií, ovládanou mocnými finančními klany. Autor se následně zaměřuje na třináct nezákonných válek, které USA vedly od skončení druhé světové války do současnosti, přičemž nelze neobdivovat jeho dokonalou obeznámenost s fakty i literární styl, díky němuž se kniha čte jako napínavý thriller.
Írán 1953, Guatemala 1954, Egypt 1956, Kuba 1961, Vietnam 1964... Nezákonné války USA pokračují takřka kontinuálně až do dnešní doby a každá z nich je na stránkách knihy prezentována úplně jinak, než jak činí hlásné trouby americké propagandy, k nimž bohužel musíme zařadit i Českou televizi. Na mě osobně udělala největší dojem brilantní analýza událostí na Ukrajině. Jak je z faktů uvedených švýcarským historikem patrné, byly tamější protivládní protesty od samého počátku v režii Spojených států, usilujících získat v této oblasti dominantní postavení na úkor Ruska. Odposlechy telefonických rozhovorů různých amerických činovníků z té doby nenechávají nikoho na pochybách, že tzv. Majdan byl z jejich strany zneužit k zosnování protistátního převratu a k odstranění legitimního prezidenta Janukoviče. K dosažení tohoto cíle se USA neštítily ani tak zvrácených prostředků, jako byla střelba do demonstrantů 20. února 2014 a následná diskreditační kampaň vůči provládní bezpečnostní jednotce Berkut. Následné vyšetřování tohoto hrůzného incidentu vyznělo do ztracena poté, co se začalo ukazovat, že stopy vedou ke gruzínským odstřelovačům, povolaných za tímto účelem do Kyjeva proamerickou loutkou Saakašvilim. Dodejme, že informace tohoto charakteru byly českými sdělovacími prostředky systematicky cenzurovány, a to včetně smutně proslulého případu z Oděsy, kde ukrajinští fašisté z tzv. Pravého sektoru 2. května 2014 bestiálně zavraždili desítky „proruských“ obyvatel, přičemž z tohoto zločinu nebyl dodnes nikdo obviněn.
Jak už jsem předeslal v úvodu, lidé v dnešní České republice musí často vynakládat značné úsilí, aby se dostali k věrohodným a necenzurovaným informacím. Kniha Nezákonné války jim poskytuje jednu z mála možností, jak si udělat nezkreslený a od ideologických klišé oproštěný obrázek o vojenských akcích USA a NATO v posledních desetiletích. V době, kdy jsou čeští vojáci vysíláni na „mírové mise“ po celém světě a antiruská hysterie dosahuje vrcholu, je určitě dobré vědět, že ty „hodné“ Spojené státy, které nás „chrání“ a jimž proto musíme být vděčni a mluvit a psát o nich jen pozitivně, jsou především zemí s vlastními zájmy, pro jejichž uskutečnění neváhají zneužívat ani armád svých „spojenců“ v NATO.