Nesmrtelnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/899/bmid_nesmrtelnost-0mW-899.jpg
4
1262
143
Nesmrtelnost nejúplněji z celého dosavadního Kunderova díla ztělesňuje román jako hravý nápad, který se rozvíjí před čtenářovýma očima, a přitom strhuje do hry autorův skvělý intelekt i silnou obraznost, takže hravá poloha je kontrapunktována osudovými tématy lásky a předstírání, pravdy a lži, složitosti života a smrti.
Přidat komentář
Začátek mě docela zaujal, ale poměrně brzo jsem začala přeskakovat. Nejprve tu a tam odstavec, pak až několik stran, a to je prostě ztráta času. Objektivně je myslím tahle kniha opravdu zajímavá, ale se mnou se to prostě kompozičně míjí. Je to náročné čtení, sledovat něčí myšlenky, pocity, dojmy a flashbacky, když se do toho montuje ještě úplně jiný příběh. Líbí se mi tam psychologicky intimní náhledy podobné třeba náhledům Fulghumovým, ale u Kundery je to všechno nějak příliš přeplácané, hutné až těžkopádné.
Možná se k tomu časem vrátím a dočtu to, třeba někdy v přechodu až se budu schopná do Agnes víc vžít :-D
U Kunderova díla musíte dávat neustále pozor, protože každé slovo je důležité. A zde to platí rozhodně. Přelévání minulosti se současností je řešeno neskutečně plynule a vůbec nepůsobí rušivě. A to je uchvacující.
Obdivuju, kolik jednotlivých příběhů se tam postupně spojovalo a navazovalo na sebe skrz drobné detaily. Kunderovy myšlenky mě většinou nebaví a nesouhlasím s nimi. Přesto zvlášť ke konci knihy musím ocenit vybrané motivy (gesta, osoby, věty), které s opakováním dostávají další rozměr. Chápu, že autor má své zastánce, i když já k nim nepatřím.
Všechny dějové linky jsou precizní (osobně jsem se nejvíc kochal rozjímáním neexistujícího Goetha s ještě méně existujícím Hemingwaeym), zřejmě i mistrně pospojovány, byť také mně některé spojitosti unikly, jak moje pozornost ke konci knihy polevovala (ta v doslovu Kunderou odhalená identita jedné z postav mi nedošla ani omylem). Myšlenkově jedním slovem úchvatné.
Kniha, která vás hladí po duši svou krásou, lehkostí a čtivostí, ale zároveň se vám zařezává pod kůži svou mrazivou zprávou, kterou tak pravdivě vydává o lidstvu a jeho touhách. Ze svého prvního setkání s Kunderou jsem si odnesl nadšení, které má čtenář po přečtení knihy, která ho pobavila a obohatila; přečetl jsem knihu, která neměla ani slovo přes počet a každá věta měla svoje pevně dané místo a význam. Precizní práce.
Milan Kundera se mi přiblížil až ve zralém věku .... a úvahy o nesmrtelnosti smrtelných mne zaujaly ....
Sedm částí provázejících vyprávění autora - začínající tváří a končíc oslavou ....
Mnoho postřehů - mnoho známých jmen - mnoho odkazů a touha zanechat po sobě něco, co za nás bude promlouvat, až budeme mimo svět ....
Kundera nemoralizuje - on vypráví ....
O dvou různých ženách v různých obdobích .... a toho, co se promítá v jejich myšlení ....
Ale také sdělení mužská - o lásce, erotice a významu gest ....
" Možná, že jen ve vyjímečných chvílích si uvědomujeme svůj věk.... a že jsme většinu času bezvěcí ...."
" Filozofové nám mohou říkat, že je lhostejné, co si o nás myslí svět .... že platí jen to, co jsme ....
Pokud žijeme s lidmi, nejsme než to, za co nás lidé považují ....
A o životě :
Žít, v tom není žádné štěstí . Žít : nést svoje bolavé já světem.
Ale být, být to je štěstí .
Být : proměnit se v kašnu, kamennou nádrž, do které padá vesmír jako vlahý déšť ....
Vůbec tu necítím pseudofilosofii - pouze sdělení muže, která vyplynula z jeho cesty životem....
Toto je kniha na vícero čtení .... a se zastávkami ....
Mně je Milan Kundera blízký - je z mého města, je v mém znamení a jeho knihy vydává Atlantis - on zřejmě ví, proč se na tuto organizaci obrátil .
A ještě pěkné motto na závěr :
V algebře lásky je dítě znakem magického součtu dvou bytostí ....
A mne toto mnohovrstevnaté čtení bavilo. Snad i pro tu lehkou podobu s J. Barnesem, který propojuje realitu s fikcí (jako např. The noise of time), ale Kundera k tomu přidal ještě další příběhy. Výsledkem je čtivá kniha, vše plyne, neškobrtá, přestože je děj hrbolatý jak dlažební kostky. A tak to mám ráda.
Jak ladné i inspirativní může být gesto loučení nejen u mladé ženy nám potvrzuje Kunderův román Nesmrtelnost. Toto gesto dalo podnět k vytvoření románového příběhu. V knize se prolínají fiktivní setkání a disputace významných postav světové kultury i esejistické úvahy autorovy , prezentované v rozhovorech vypravěče s některými postavami románu. V středu zájmu je pak samotná Nesmrtelnost a jejíž podstata je u Kundery chápána jako uchování člověka /jeho díla, tím co vykonal , odkaz lidem, něco po sobě zanechat/ ve vědomí ostatních lidí. Ve svých sedmi pasážích do kterých je kniha rozdělena se mimo výše uvedený problém zabývá manipulací s jedincem , úzkosti ze světa, v němž se „ imagologie „ ukazuje být silnější než skutečnost, emocionálním traumatem, vyvolaným neschopností sladit duchovní a tělesné projevy lásky, rozpoznáním hranic mezi podstatným a nepodstatným. Kniha nutí člověka přemýšlet a dívat se na svět z různých úhlů pohledu. Dle mého názoru nejlepší Kunderovo dílo, které doporučuji k četbě.
Moje první Kunderova knížka, asi jsem měla začít něčím menším, jestli je to vůbec možné. O Žertu jsem slyšela, no tak si ho konečně přečtu. V téhle knize je mi krajně nesympatický.
Asi formálně nejsložitější (a tedy čtenářsky nejzajímavější) Kunderova kniha, složitější i než jeho „Život je jinde“. Myšlenky, city a gesta určité postavy někdy na chvíli přebere postava o dvěstě let starší a pak se děj vrátí k té současné; Goethe rozmlouvá s Hemingwayem; mezi románovými postavami občas vystoupí sám autor a s jednou mluví o tom, jak píše ty ostatní; do toho nešpatné úvahy o racionalitě a sentimentalitě, Francii a Rusku, dějinách, hudbě... A k tomu typické Kunderovy takřka rentgenové psychologické vhledy, tentokrát hlavně do napětí mezi vědomím a tělem, mezi soukromým a veřejným, mezi tím, jak se člověk vnímá sám a jak ho vnímají ostatní...
Škoda přeškoda, že Kundera žádnou z těch postav nemá rád (respektive má je rád jako hračky, s nimiž může po libosti třískat); škoda té spousty nadbytečných přechodníků a krátkých tvarů přídavných jmen jak někde u lumírovců; a škoda, že redaktorka (ne ledajaká!) nechytla všechny ty jazykové chyby („k Napoleonově stolu“, „několik lidí zívalo, ukazujíc“, „vyhrožoval jste mi nožem“ apod.), neobratnosti („není s to nás to dojmout“, „kdyby mu někdo kroutil jeho... nosem“, „to neměla udělat“, „stanou se lehké“ atd. atd.) a věcné podivnosti („tiskla každou rukou ke každému prsu jednu kytici“ apod.)
Šestou část klidně přeskočte; těch deset procent moudra nestojí za to prokousávat se těmi devadesáti procenty zbytečného sexu.
Jo a ještě: S. Richterová nazvala svůj doslov "Otázka Boha ve světě bez Boha" - to tam fakt nehledejte, nenajdete.
"Politik závisí na žurnalistovi. Na kom závisejí žurnalisté? Na imagolozích."
Imagolog je vskutku zajímavý novotvar, i když rámec Kunderova "nesmrtelného" díla zdá se nepřežil. Přitom je stále aktuálnější vzhledem k jeho obsažení systému ideálů a anti ideálů. Dnes by pojem imagolog, jehož nositel ovlivňuje názory, chování, vkus... mohl substituovat zaužívaný pojem influencer, což současníkovi asi zní srozumitelněji. Ne však poetičtěji. Jsem ráda, že jsem po nesnesitelně Nesnesitelné lehkosti bytí sáhla po dalším Kunderovi. Kundera 90. let je přemýšlivý spíše než domýšlivý, chytré postřehy umně převádí do filozofických úvah a tentokrát se až tak příliš nezaobírá výraznou sexuální posedlostí svých postav. Zde je to nejen ženská nahota a sex, ale rovněž láska, coby hnací motor všech skutků, kterou zkoumá, převrací a analyzuje ze všech stran. I když... kdo uvažuje o pravdě jako obscénní? Nebo o prekoitálním myšlení? Typický Kundera, chtělo by se říct.
K úvaze o nesmrtelnosti Kunderovi slouží nemenší veličiny jako Goethe, Beethoven, Hemingway, E. M. Rilke, Rubens, Tolstoj a jeho Anna Karenina a další, významně převedeno do milostné vztahové roviny se ženami, které samy chtěly těmito vztahy s nesmrtelnými získat nesmrtelnost. Je zřejmé, že Kundera do Nesmrtelnosti promítá vidění role své vlastní postavy (nejen v posmrtném dialogu Goetheho a Hemingwaye), to je však přirozené. Filozof nemůže potlačit sebe sama. Vždyť jeho vlastní postava je sama o sobě dost výrazná i kontroverzní. Zde se stylizuje do role dramaturga a scénáristy, který jednotlivé scény pečlivě aranžuje a sám coby vypravěč a pozorovatel stojí opodál a současně vystupuje coby hlavní účastník. Kundera uvnitř, vně i coby samotný tvůrce. Kupodivu to funguje velmi dobře. Člověk přitom ztrácí pojem o tom, zdali se ocitá v pařížské realitě nebo fikci, kde se děj prolíná s úvahami. Přes zmíněnou, opakující se monotematičnost jsem tímto Kunderovým filozofickým románem příjemně překvapená.
Kniha se mi moc líbila. Román mi přišel velmi osvěžující - oceňuji, že se Kundera nedržel předpovídatelných zákonitostí románu a prostě si to udělal po svém. Velmi originální dílo, tak jako autor sám.
Asi bych však nechtěla někomu převypravovat děj - dějová linka je slabší, ale to vůbec nevadí, protože to dle mého názoru není to, na co bychom se zde měli zaměřovat.
Nezbývá mi už nic jiného než knihu doporučit, snad se bude líbit!
Román Nesmrtelnost, je geniální literární dílo, kde vás Kundera prostě přinutí dávat při čtení pozor. Román nemá souvislou dějovou linku a různé události jsou vyvolávány z minulosti nebo budoucnosti tak, jak se to autorovi právě hodí. Máte možnost na ně nahlížet z několika různých pohledů aktérů tohoto strhujícího díla. Hemingway s Goethem v nebi jsou naprosto dokonalí...
Tohle bylo docela dobré. Můj první Kundera. Proč toužíme být nesmrtelní a jak se dá nesrmtelnosti dosáhnout? Jaký je rozdíl mezi malou a velkou nesmrtelností? Co když naopak dáváme přednost tomu, abychom byli vymazáni a nezapamatováni? Kniha o tom, jak vnímáme sami sebe, jak nás vnímají druzí, jak se druhým snažíme vnucovat a prezentovat sebe sama atd. Je těžké nějak smysluplně popsat Kunderův román. Je to takové napůl filosofování protkané volným příběhem několika osob, spousta sexu, milostné trojuhelníky, hluboká psychologie postav. Je tam dějová linka v minulosti týkající se Goetha a Betiny, která se skrze Goetha chtěla stát nesmrtelnost a chtěla kontrolovat co se o něm bude vyprávět po jeho smrti. Ústředním tématem románu je však skutečně nesmrtelnost, taková že i po své smrti žijeme ve vzpomínkách druhých
Sám pro sebe jsem si to shrnul jako že se Kunderovi podařil takový lyrický román. Jasně že má postavy, děj a další atributy epiky. Ale nejsilnější je pocit, který z toho vyvěrá.
"Nesmrtelnost" je nejspíš mojí nejoblíbenější knihou od Kundery, protože jsem si stoprocentně jistý, že až ji zase otevřu někdy v budoucnosti, najdu v ní úplně něco jiného, co zaujme moji pozornost a já příběh(y) uvidím v jiném světle. Líbí se mi hlavní postavy, jejich propletené osudy, ale především filozofický přesah, přítomnost jiných časových linií, ale i postav z historie, nemůžu opomenout na Kunderův specificky barevný a inteligentní jazyk. Tato kniha není tolik hutná tím, že by obsahovala střípky krušného historického období, ale je hutná svojí podstatou - tedy tím, že se jedná o perfektní příklad postmoderního, "mnohoperspektivního" románu, který nadnáší jednoduché příběhy na úroveň, kdy záleží na čtenáři, čemu dá pozornost, co jak pochopí a co si jak vztáhne k sobě. Ne, "Nesmrtelnost" se nečte lehko. Některé pasáže čtenář musí číst několikrát a mně se například stalo, že jsem se občas ztratil, protože jsem se více věnoval filozofii a utekl mi tak děj. Jenže přesně to mě na "Nesmrtelnosti" baví: že to je takový těžko rozlousknutelný oříšek. Určitě se ke knize vrátím - už jen proto, že náročnost tohoto díla dělá z díla román, který jen stěží převyprávíte ostatním tak, abyste řekli vše.
Budu naprosto upřímný. Z této knihy jsem dosti rozmrzelý. Myslím, že nebudu sám, když řeknu, že je mi Kundera i s tím jeho elitářským pohledem na román příjemný asi jako tříska pod nehtem. Nevím jak vy, ale osobně nepovažuji za špatné psát román jako kroniku nějakého velkého příběhu a ač neříkám, že Kunderova cesta je a priori špatná, rozhodně není jediná správná. Ale jelikož Kunderu nemám rád, byl bych přirozeně nejšťastnější, kdyby ta kniha byla špatná. A odtud pramení má rozmrzelost. Musím objektivně připustit, že Nesmrtelnost je takřka perfektní kniha. Její formální výstavba je bravurní, její myšlenková hodnota je vysoká a upřímně, ač by to třeba Kundera nerad slyšel, on je čímsi atraktivní i ten příběh nepříběh.
Aristoteles se svou Poetikou by asi zaplakal. Jednota místa? Pche. Jednota času? Pche! A jednota děje? Pche!! Jedná se o dokonalou ukázku postmoderního románu. Obsahuje snad opravdu všechno a knihu lze číst na mnoha úrovních. Lze ji číst jako relativně vtipnou odpočinkovou četbu – konec konců vtipných scén má celkem dost – lze ji ale číst také jako sbírku esejů, nebo jako fiktivní Kunderovu zpověď.
Doufal jsem, že po Nesmrtelnosti nebudu mít žádnou motivaci číst další Kunderovy knihy. Ale bohužel, už teď mám potřebu přečíst si další. Proč? Kundera prý motivy svých knih rozvádí kontinuálně, nikoliv nárazově v jednotlivých dílech. Hlavní myšlenka Nesmrtelnosti – nesmrtelnost, se mi zdá poněkud banální a ač rozhovory Goetha a Hemingwaye jsou jistě sympatické a téma nesmrtelnosti v kontextu spisovatele může být zajímavé, vlastně se mi zdá celkem neobjevné. Určitě se tedy podívám na Nesnesitelnou lehkost bytí, na Žert, i na další. Mimochodem, téma spisovatelské nesmrtelnosti mne dovedlo k otázce Kunderovy „anonymity“. Vzpomněl jsem si na seriál The New Pope, kde se hovoří o morbidní zvědavosti. To co je nám explicitně ukázáno rychle ztrácí přitažlivost, zato to, co je nám tajeno, nebo to alespoň předstírá utajení, to nás nekonečně uchvacuje. To mne staví před otázku, zda je Kundera idiot, co si toto neuvědomil, nebo se tou svou tajemností snaží vybudovat vlastní nesmrtelnost. Což se mu, nutno přiznat, jistě povedlo.
Závěrem snad jedna nedůležitá poznámka. Kdo je a není hlavní postavou románu je neřešitelné. Jiná otázka je, kdo je v románu sympatický? Trošičku mi to připomíná Na větrné hůrce od Bronteové. Ani jedna z postav nemůže být označena za úplně nesympatickou, ale za sympatickou nelze označit žádnou ani vzdáleně. Až na jednu postavu, nedůležitou, tak trochu ukrytou. Až na Christiánu. Ano, Christiánu může člověk mít rád. Ale neměl by to přiznat, že?
Tahle kniha je mimořádný zážitek. Zaujaly mě Kunderovy myšlenky, autorské postupy a architektura celého románu. To, že nehodnotím pěti hvězdami, je především můj vlastní problém - nejspíš ještě nejsem dostatečně připravený na to, že autor píše román "tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět". I když se mi to velmi líbilo, Nesmrtelnost jsem musel číst na můj vkus až příliš dlouhou dobu. Ke Kunderovi si člověk asi musí postupně nacházet cestu.
Štítky knihy
česká literatura rozhlasové zpracování filozofické romány
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Nesmrtelnost je v
| Právě čtených | 44x |
| Přečtených | 1 823x |
| Čtenářské výzvě | 110x |
| Doporučených | 172x |
| Knihotéce | 365x |
| Chystám se číst | 411x |
| Chci si koupit | 82x |
| dalších seznamech | 9x |
Velmi dobrá kniha. Zezačátku jsem měl pochybnosti o kvalitě díla, ale druhá polovina byla výborně napsána. Děj je geniálně komplexní a až na prodavačku sedící na silnici jsou postavy velmi dobře propracované.