Nepřetržitá něha

12.10.2019

Měla jsem v hlavě, co chci k této básnické sbírce říci, pak jsem zalistovala Databází knih a zjistila jsem, že skoro nachlup to stejné jsem vyjádřila už u knihy Řemeslo žít před dvěma lety. A také při vyhledání autora jsem zjistila, že Petr Skarlant letos zemřel. Kdybych nehledala, nejspíš bych to ani nevěděla. Možná trochu smutné... Každopádně na kráse jeho poezie to neubírá (a samozřejmě ani nepřidává). Jen tak chci věnovat polohlasnou vzpomínku na člověka, o kterém toho nevím zbla, ale jehož některé básně mi vězí v paměti už dlouhé roky. Myslím, že to bude již nějakých 12 - 13 let, kdy jsem od Skarlanta poprvé četla (některou) sbírku básní a tam objevila právě tu mou nej. Báseň Čtyřicetiletý. Kdyby nic jiného, tohle bych doporučila přečíst každému, kdo jen trochu souzní s poezií a touhou psát. Báseň jsem četla, než mi bylo 20 a říkala jsem si, jaké to asi bude a JESTLI to tak také bude, čekat na svou Múzu, nejspíš věčně, na nádraží života. Teď sice do čtyřicítky ještě daleko, na druhou stranu moc dobře vím, jak ta cesta do půlky uběhla a jak ta druhá část také uteče. Leckdo by namítl, proč tedy pořád čekat? Nejít radši naproti? Nebo radši prostě nežít? Ale každý, kdo je paralyzován vlastní touhou po psaní a samotnou touhou po touze, ví, že nelze než čekat. Přijde?