Nepřeháním

Autorčinu tvorbu sleduji shodou okolností řadu let, a to jak písničkářskou, tak i instagramové slovní hříčkaření, jemuž se navzdory občasné rozpačitosti nedá upřít vynalézavost a především obdivuhodná schopnost zaujmout pro tento typ jazykového humoru přes sto tisíc sledujících. Na její básnickou prvotinu jsem tedy byl velice zvědav.

A bez okolků musím přiznat, že to je spíš zklamání. Za přečtení to stojí, ale jakkoli s autorčiným záměrem představit jakési vícehlasí žen vzdorujících životním peripetiím rád ztotožním, přijde mi ta sbírka neinvenční a málo působivá. Možná bych soudil trochu jinak bez znalosti těch autorčiných slovních hříček a dalších počinů, možná kdybych nejprve nečetl anotaci, jež navozuje dojem, že půjde o něco hlubokého a drásavého, nevím...

Každopádně musím konstatovat, že to celé budí dojem, jako bych to už někde četl. A tím autorku nemíním nařknout z epigonství, chraňbůh, spíš se mi jedná o to, že je to všecko poněkud předvídatelné obsahově a až na dílčí verše či pasáže vcelku konvenční i jazykově. Opakuju ale: Přečtěte si to, nejspíš vás to i bude bavit, v tomto ohledu je to napsané a vystavěné dobře. Nicméně snad právě kdyby autorka nevolila onen svůj koncept širší, mnohohlasé, obecnější ženské perspektivy (jež čtenáře znejišťuje, co se týče míry autenticity, resp. vyspekulovanosti napsaného), mohla se v té tvorbě víc a autentičtěji zpřítomnit sama. Nevolám nutně po obnaženém sebezpytu, chrlivé zpovědi či dnes už bezmála závazné autofikci (na druhou stranu: proč by ne?), ale dát zkrátka do hry víc ze sebe (a dát to tam tak, aby to bylo poznat s patřičnou subtilností). Hned by to pak bylo zajímavější.

Neděle

otec dnes pije už od rána
a tak u oběda výjimečně nemlčíme

sedíme sami proti sobě
viděl mě včera v parku s klukama
říká s úsměvem

jsem stejná kurva jako moje matka
plácáme se do stehen

celé je to velmi zábavné
dělám mu to naschvál
přece vím že nenávidí
polévky
talíře
příbory
žvýkání

přece vím
všechno to
světlo
zvuky
pohyby

všechnu tu agónii

dělám mu to naschvál
všechno to svoje
dýchání

Ech jo. Moderna. Deprese, deprese a ještě jednou deprese. Ani špetka čehokoli pozitivního. Ale srdnatě jsem dočetla, není toho moc a je tam kratičce několikrát i próza.

Ehm, takže jsem si hned poté pro změnu vzala Rushdieho ... přemítání po pokusu o vraždu... Náhoda nebo nehoda?

...to se mi tak líbí, jak jde po ulici a komentuje ty muže...