Neopouštěj mě

Neopouštěj mě https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg 4 891 168

Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , BB art
Originální název:

Never Let Me Go , 2005


více info...

alca-212
alca-212
01.03.2024 5 z 5

No, co napsat... dostalo mě to.
Příběh je smyšlený a z oblasti sci-fi, ale je napsaný velice uvěřitelně. Vše jsem s Kathy prožívala a v podstatě od začátku se obávala konce...
Pět hvězdiček je málo. Krásná kniha.

Neo1tex
Neo1tex
27.02.2024 1 z 5

Představte si, že žijete ten nejnudnější život na světě. Nic se v něm neděje a když s někým vedete rozhovor nebo něco děláte, je to naprosto nepodstatné, nezajímavé a zbytečné. A máte ještě dva další přátele, kteří žijí úplně stejný život, jako vy. A jednoho dne se rozhodnete životy vás tří sepsat do knihy a máznout to jedním z největších dystopických klišé, jaké znáte. A máte tuhle knížku. Utrpení a prázdnota od první do poslední strany. Kniha nemá děj, nic se v ní neodehrává mimo úplně nezajímavých momentů ze života těch tří a nekonečných rozhovorů o h.... - o ničem. Jak tohle může mít tak vysoké hodnocení, to mi zůstává naprostou záhadou.


jopp
jopp
23.01.2024 4 z 5

Tento román byl ve své podstatě podobný románu Klára a slunce od téhož autora - hlavní postava žena, která přišla na svět nepřirozeným způsobem, ale přesto působí (nebo spíš je?) velmi lidská, ale jestli je skutečným "normálním" člověkem nebo ne je jen jedna z mnoha a mnoha etických otázek, které si čtenář v průběhu četby klade.
Mně se Klára a slunce líbila víc, protože hlavní hrdinka - humanoid - ve mně vyvolávala více emocí a více myšlenek. Nicméně i tento román hodnotím velmi kladně. Autor píše v podstatě celkem jednoduchým ale velmi výstižným jazykem (nečekejte žádná květnatá souvětí, ale smysluplné a dá se říci efektivní věty) a dovede čtenáře ohromit tím, jak postupně a zdánlivně mimoděčně zmiňuje detaily, kterými ve finále dokáže velmi trefně vystihnout komplikované mezilidské vztahy a zároveň se nemůžete ubránit tomu, abyste přemýšleli o podstatě lidství.

devět
devět
14.01.2024 3 z 5

Nadchla mě první část. Povědomě mlhavá cesta zpět. Vypravěčka oslovuje čtenáře: „Nevím, jak to bylo u vás, ale my jsme byli...“, a tento kontakt působí tak důvěrně, že vyvolává vlastní vzpomínky, obrysy, hořkosladké cosi z minula. Jako bych to byla já, kdo s ní sedí u čaje. Občas, jen tak ledabyle, přiloží dílek do skládanky a povzdechne si.

Pak bez varování padáme do horké kaše. Přichází okolní svět, dospělost a jiné ošklivosti. A ačkoli je to stále poutavé, jsem malinko rozmrzelá a stýská se mi po tajuplnosti dětství.

Adele02
Adele02
17.12.2023 4 z 5

(SPOILER) Uf. Tak tohle bylo hodně silný.

Miluju momenty, kdy vám to začne docházet. Že něco neštimuje. Že tam bude něco jinak. Docela dobře znám film Ostrov, takže tady mi to bylo jasné brzy, o to zvědavější jsem byla, jak se k celkovému konceptu přistoupí. A možná proto mi tam pak pár věcí nesedělo (třeba jako nedořešení rodiče, zapojení do společnosti... je jasné, že o to tak nějak šlo, ostatně ty postavy to dávají dost najevo, jak to vnímají, ale přece jen jsem trochu doufala, že toho třeba slečna Emily práskne víc). Ale jo, ta myšlenka je děsivá a autorovi se povedlo mě do toho vtáhnout se vším všudy.

Leonora
Leonora
28.11.2023 1 z 5

(SPOILER) Mám plán. Splácám pár zcela bezvýznamných a dokonale nezajímavých storek ze svého dětství, okořením to motivem stáda ovcí jdoucího tupě na porážku, dostanu Nobelovku a budu až do smrti za vodou.
Tohle byl fakt velký přehmat. Nemá to atmosféru, nemá to příběh, nemá to gradaci, nemá to katarzi, nemá to poutavý jazyk, nemá to NIC. Obzvlášť když to srovnám s Bez šance nebo s Ostrovem, tak takhle patláž je totálně o ničem a k ničemu.

Sorrow
Sorrow
24.10.2023 4 z 5

Ishiguro mě letos naprosto ohromil svým nejnovějším románem Klára a Slunce a já jsem ihned po dočtení věděla, že se musím vrátit i k jeho ranější tvorbě. Vybrala jsem si asi nejznámější autorovo dílo - Neopouštěj mě. Opět jsem si maximálně užívala typické dystopické prvky, zpochybňování lidství i postupné odhalování fungování alternativní verze světa. Zdálo se mi, že (alespoň v porovnání s Klárou) je tady Ishiguro ještě trochu záhadnější a čtenář si po dočtení marně láme hlavu s celou řadou otázek, které text prostě nezodpovídá. Někomu to snad může lézt na nervy, já to ale naopak oceňuji, protože tento způsob výstavby děje spolu se zvolenou stylistikou naplno podněcuje moji představivost. Navíc v případě Ishigura opravdu nemám pocit, že něco tendenčně napíše, aniž by sám neměl v hlavě celý plastický obraz na rozdíl od jiných autorů . Nechci moc naklepávat, co je hlavní myšlenkou knihy, ačkoliv třeba mně přišla celá ta "záhada" jasná už poměrně brzy, ostatně v tom gró příběhu nespočívá. Já ji spatřuji spíš v excelentním popisu mezilidských vztahů a v už zmíněné otázce podstaty lidskosti. Neopouštěj mě je vrstevnatý příběh, melancholický, smutný a velmi inteligentní. Kdybych jej nečetla až po Kláře, jsem beze zbytku nadšená, takhle se ale neubráním srovnání, Klára byla přeci jen o kus lepší.

Jazzminator
Jazzminator
23.08.2023 5 z 5

V Neopouštěj mě sledujeme dospívání 3 hlavních postav, z nichž nás jedna (Kathy) příběhem provází takovým způsobem, kterým navozuje pocit, že my čtenáři dospíváme společně s těmito postavami. Kathy se však neustále vrací v čase, a to někdy poměrně zmatečně - často nakousne nějakou situaci, a než se dostane k jejímu samotnému jádru, sáhodlouze vysvětluje, co k ní vlastně vedlo. Někdy nás také s událostmi seznamuje na přeskáčku - z toho důvodu pro mě byla četba zprvopočátku méně záživná, avšak potom, co člověk věděl nebo alespoň částečně tušil, co se děje, nabyl pro mě příběh zcela jiných rozměrů. Čím víc se vyprávění Kathy oddalovalo od minulosti a přesouvalo se do její současnosti, tím víc si mě příběh získával. Poslední a nejemotivnější část vás prostě zasáhne ať chcete, nebo ne.

Mona-Lisa
Mona-Lisa
26.05.2023 5 z 5

Zatím by se knihy, které jsem od autora četla daly shrnout podtitulem: Kam nás budoucnost dovede? za jakou cenu? A jsme ji ochotni zaplatit?
Je to pro náročnějšího čtenáře a není to tak čtenářský přístupné, jako Klára a Slunce od autora.
Je to mnohovrstvá knížka, mnoho skrývá pod povrchem.
Když budeš dávat pozor, dá ti to neuvěřitelně moc. Jeho styl psaní dává čtenáři prostor na vlastní interpretace (čti přežvýkání textu).
Ta krkolomnost ze začátku se rozmělní spolu s otazníky, které začnou vyskakovat. A ty přistoupíš na autorovu hru a začneš vyzobávat aspoň ždibečky informací mezi řádky.

Celá knihy jsou takové nesourodé roztěkané zdánlivě nikam nesměřující fragmenty z dětství vypravěčky (Kathy). Život v nějakém ústavu, jehož účel a hlavně děti v něm je obestřen mlhou neznáma, která se trhá opravdu maličko. Není to opravdu pro netrpělivého čtenáře.
Sem tam zmíní Kathy účel dětí - dárcovství orgánů. Je to tak jak si myslíš? Běhá ti hlavou neustále.
A to tě právě žene neustále dopředu.
Nikdy jsem se ještě nesetkala s autorem, který píše jako Ishiguro, kterého mám takový problém přiblížit.

Náznaky jsou nejlepší co na této knize je. Ta husí kůže, když ti pomalu dochází co se děje, k jakému účelu jsou vychováváni a hlavně, jak k nim společnost přistupuje.

TaJeMa
TaJeMa
20.04.2023 5 z 5

Vůbec nevím, co mám napsat. Kniha, u níž si chvílemi říkáte, že je o ničem, příběhy dětí snad naivní, ale pozvolna se odlupují slupky a vy musíte ty slupky dál a dál oloupávat, až se dostanete k jádru. A nepřestanete, dokud knihu nedočtete. A na závěr? Slzy.
Už jsem četla knihu Klára a slunce, tohle je druhá kniha od tohoto autora a musím se opět poklonit. Je to kniha, o které budete dlouho přemýšlet a nezapomenete ani po dlouhé době, o čem byla.

dia.riedl
dia.riedl
06.04.2023 3 z 5

(SPOILER) Pořádně nevím, jak mám knihu ohodnotit. Čekala jsem od ní asi něco jiného, než nám chtěl autor dát. Musím ale říct, že doslov knihy mi to docela hezky objasnil, takže pokud dočtete s lehkým zklamáním, jako já, doporučuji dočíst i doslov o autorovi.
Celou dobu jsem totiž čekala, že mě kniha šokuje, že přijde zvrat, nečekané odhalení pravdy. A ono tam to odhalování pravdy je, jenomže postavy se v tom ohledu chovají dost apaticky a všechno přijímají tak, jak je jim to podáno, jako fakt. Tím pádem to ani čtenáře nemůže nějak emočně zasáhnout.
A pak jsem si uvědomila, že právě to je na příběhu tak zvláštní a že to důležité je právě to, jak byly děti v Hilshamu odstřižené od reality a přitom se dbalo na to, aby věděly všechno o sobě a o tom, co je čeká až dospějí.
Co mi na příběhu začalo postupně vadit, byla hlavní hrdinka Kathy. Příběh je vyprávěn chronologicky od dětství v Hilshamu po dospělost a práci v jiném zařízení a spoustu příhod mezi tím. Vypravěčka ale stále skáče od jedné události k druhé, vždy si na "něco vzpomene". Navíc má na všechno svůj názor, ale přitom je slepá k tomu, jak to vidí nebo jak se cítí ten druhý. Všechny malicherné události rozebírá do nejmenšího detailu, ale jakmile přijde na něco podstatného, co jim bylo zatajováno, nijak jí to nezasáhne.
Celou dobu se tam také mluví o dárcovství, ale nikdy vlastně není řečeno, co přesně se jim dělá a jak.

Kdybych to tedy měla shrnout, kniha má velmi zajímavý námět, ale zpracováním a celkovým dojmem mě moc nebavila a neoslovila. Určitě si ale své čtenáře najde.
A já bych chtěla určitě sáhnout ještě po jiné autorově knížce.

Pablo70
Pablo70
24.02.2023 4 z 5

Prázdnota těchto klonů je téměř dokonalá. Myšlenkové schéma ulpívá na zdánlivě nepodstatných maličkostech, tvořících jejich život. Nedávno jsem pořádal matčiny vzpomínky a četl po letech její rodinné historky, kterých znala fůru. Ano, to je ono. Jsme zařazeni do svých rodin, oni (klony) ne. Zabývají se nepodstatnými věcmi, jako je pohled z okna ke strašidelnému lesu. Nepadne žádné slovo o tom, jaké operace se na nich dějí. Klon prostě „dokoná“ a je... exploatován do mrtě. Je jeho konec.
Kde začíná člověk?
Ale i lidský pokus ulehčit klonům jejich život nikam nevede.
Žádná vzpoura se nekoná, jen pasivní přijetí svého osudu. A netečnost společnosti. Prázdno. Brrr, ještě že nejsem pouhý dárce orgánů! Maso.
Jsem člověk.

los
los
23.02.2023 2 z 5

marně přemýšlím, za co ta Nobelovka?

dystopické téma (ne)dobrovolných dárců orgánů není nové, ani zde není nějak nově pojaté, nespolehlivý vypravěč rovněž není novinka, ani žádný další jiný přesah nenalézám: chybí cliffhangry, náhlý obrat či ostrá pointa, postavy se proti systému nevzbouří, jen se dozví více a toto zpřesnění stavu pasivně přijmou;

vyprávění mě zoufale nudilo od začátku do konce - hned na prvních stránkách se najde dost indicií a klíčových slov, aby čtenář odhalil tajemství dystopického světa, a ten je nadto dost nelogicky vystaven (alespoň mně přijde třeba neekonomické investovat do vzniku a života celého klonu, když přežije třeba jen jednu nebo dvě operace odebrání orgánů; nebo celý ten nevěrohodný systém amatérských opatrovníků, kteří nejsou školení psychologové ani zdravotníci)

spiderlily
spiderlily
13.02.2023 5 z 5

Oproti filmu je kniha více promyšlená. Drobné příhody postupně skládají větší obraz charakterů a celkových pocitů jednotlivých postav. Ve srovnání s filmem to dává více smysl, lépe chápeme pocity a důvody chování, což ve filmu nebylo možné z důvodu prostoru.

R47
R47
20.01.2023 2 z 5

Normálně mě ty Ishigurovy nespolehliví vypravěči, kterým nesmíte věřit ani slovo, baví. Ať už v „evropském“ Soumraku dne nebo v „japonském“ Malíř pomíjivého světa. Na sci-fi od něj jsem se fakt těšil. Ale tohle jsem nezvládl. Nechápu, proč mám číst sérii historek holky z internátu. A ani nerozumím tomu, jak většina z nich souvisela s hlavní zápletkou. Nebavilo mě to prostě. Námět tak na delší povídku. Dočteno napřeskáčku z povinnosti. Možná kdybych nevěděl, o čem to ve skutečnosti je, bylo by to lepší.

intelektuálka
intelektuálka
05.01.2023 4 z 5

Kazuo Ishiguro dokáže vyvolat znepokojení ve svých dílech ....

Dílech veskrze melancholických a uvažujících - co je na světě dobré - a co ne ?

Po vzpomínkách na jiný svět v Vybledlé krajině s kopci či Malíři pomíjivého světa se na nás obrací se svými úvahami o budoucnosti ....

'Uvahami, které určitě stojí za povšimnutí - stejně jako tento příběh, který začíná pozvolna a postupně nám pokládá otázky .... a ne na všechny je tu odpověď....

P. S. Jediná pozitivní myšlenka zde zazní v písni Judy Bridgewater " Never Let Me Go "

Ovšem jak dalece se toto přání Kathy podaří naplnit, na to už vám odpoví kniha ....

Doporučím.

LEGACY
LEGACY
02.12.2022 4 z 5

Nejsme náhodou všichni zavřeni v Hailshamu? Toužící najít k sobě svého Tommyho, Ruth a nějaký projev kreativity, jenž naplní naše dny. Z té paralely jejich světa s tím naším až mrazí, a je to úžasný počin člověka, že je schopen nadchnout se pro život v nalajnovaných podmínkách, které jistojistě vedou ke zkáze. Je to vzkaz nám, abychom si byli vědomi toho, co nám bylo přiděleno, přijmout náš úděl, ale zároveň cenit si každého dne a zužitkovat své nejlepší kvality, než to skončí. Některé pasáže se ovšem četli hůře, to ale záleží na pozornosti čtenáře.

Matyesak
Matyesak
29.11.2022 4 z 5

Neopouštěj mě je knihou, která nastoluje více otázek, nežli dává odpovědí. Ishiguro se nespokojí s jednou narativní vrstvou, proto jich čtenáři předloží hned několik. Vším provází nespolehlivý vypravěč, který udržuje napětí. Napětí, které se ale nekoná příběhem, nýbrž formou.
Je povzbudivé číst tak mnohovýznamové dílo mezi těmi všemi po tunách vydávaných krimi/triller/horor/YA apod.
Za mě kniha, co stojí za předčení. Kdekoliv, kdykoliv.

Gazetka
Gazetka
24.11.2022 5 z 5

Decentní scifi, které je více než o budoucnosti o mezilidských vztazích, dětství, dospívání a umírání. Mozaika drobných událostí čtenáři postupně odhalí celkový obraz skutečnosti a jemně ho provede tím dobrým i tím špatným, aniž by v systému došlo k jakékoli revoluci. Velmi zajímavý a netradiční počin.

ArkAngel
ArkAngel
22.11.2022 4 z 5

Ishigurovo velmi lehké sci-fi, jehož zápletka by klidně mohla již dávno probíhat, nás přivádí ke skupině dětí, kdy sledujeme jejich dospívání, objevování lásky, světa a samotné pravdy. Nakousnuto je tu několik etických témat, které by se v podobné situaci určitě velmi řešily. Otázky lidství a duše jsou zde přítomny taktéž a jak už nám ukázaly větší sci-fi pracující s tímto tématem, jednoduchá odpověď na to není.