Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
896
170
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go , 2005
více info...
Přidat komentář
Post orwelovská existenciální soda. Neplést si s tematicky vzdáleně příbuznými young adult braky, toto je dospělý literární skvost. Japonská uměřenost se zde setkává s jemností britského nadhledu v posmutnělé úvaze nad občanstvím druhé kategorie. Vřele doporučuji. Výtečná je i filmová adaptace románu.
(SPOILER)
Můj text může obsahovat spoilery.
Tuto knihu jsem sháněla pár let, takže mě pochopitelně velmi potěšilo, že nedávno vyšla znovu. To čekání mělo ale bohužel vliv na celkový dojem. Zkrátka jsem měla velká očekávání, která kniha neměla šanci splnit.
Děj je především o vztazích hlavních hrdinů a celkového problému daného světa se dotýká jen okrajově, nedává čtenáři odpovědi na otázky, které musí nutně přicházet. Již od začátku je vše nalinkované, vše je řečeno (až na pár „záhad“, které prakticky žádnými záhadami nejsou, ačkoli se tak tváří) a čtenář čeká nějaké zvraty, které ale nepřichází. Je to tak jak to je, tečka.
Srovnat se se smířeností těch lidí/studentů/dárců s jejich osudem bylo velmi těžké, vlastně se mi to asi ani nepodařilo. Je pro mě stále nepochopitelné, že chodili jako ovce na porážku a nesnažili se nic změnit.
Pokud jde o styl psaní autora, odskakování od jednoho k druhému a vracení se zpět ve stylu „jo a vlastně ještě tohle se tenkrát stalo“, mi příliš nevyhovovalo.
Námět si budu pamatovat, ale vzhledem k tomu, že je podobný filmu „The Island“, který jsem viděla dříve, nejednalo se pro mě o nic originálního.
Behem cteni nic traskaveho, pritom tak moc k zamysleni. Zdanlive spolecensky roman, malem bych cekala, kdy konecne “kdo s kym”. Jenze za tim vsim normalnem je desiva hloubka.
Z téhle knihy mi lezl mráz po zádech. Z obyčejných vzpomínek na školu, kamarády a dospívání pomalu vylézá děsivá budoucnost. Jenomže taky obyčejně. Nekoná se žádné odhalení, prozření ani drama. Od začátku je vlastně jasné o co jde a jak to dopadne, ale... To ale je v tom nejděsivější. Ale stejně tihle Dárci doufají. Stejně žijí, dýchají, tvoří, myslí a cítí a při tom tápou v prázdnotě. Společnost odsouvá nepříjemné věci na okraj. Občas to někdo neunese. Ale to je všechno. Zbytek je pohodlí, konzum, povrchnost, odvrácený pohled, ne-lidskost. A celé je to až moc opravdové. Sci-fi? Nezdálo se mi.
Tohleto lejno jsem dočetl již před týdnem, ale stále jsem se neměl k tomu, věnovat tomuto dílu další čas. Ale co bych pro Pečiho literární vrata neudělal.
Takže - Nobelova cenu za literaturu 2017. Je mi 33 a lecčemu už jsem se přestal divit. Dospělí lidé na koloběžkách, koprovka s bramborem a to hovado Okramura mě i tak spolehlivě dokážou nadzvednout z pohodlného křesla pro seniory. Podobně i knihy, které si nobelovku nezaslouží - a Ishigurovo Neopuštěj mě je jednou z nich.
Neopoustěj mě je vzpomínkou na dospívání a na život jedné bývalé studentky internátu. Jen tak mimochodem - Internát není slovensky internet! Vím, je to velmi matoucí. Ale to by se jinak špenát do češtiny překládal jako špenet a to tak přeci taky není. Takže dále - hrdinka popisuje svůj život na izolovaném internatě, kde se dějí lehce divné věci jako velmi extenzivní výtvarná výchova studentů. Crazy shit! Následně jsou jejich díla odnášena někam, neznámo kam. Pane bože!! Studenti nemaj vsechny informace o životě venku a co bude následovat až jej opustí. Čtenář tak neví k čemu internat slouží a proc se tam dějou tyto věci.
A tohle všechno mě vlastně po celou dobu vůbec nezajímalo. Rozuzlení přijde na posledních stranách, kdy dospělá studentka na všechno přijde a moje nadšení bylo stejné jako když zjistím jak hrál Zlín s Jabloncem. 2/10.
Tímto bych rad uzavřel peciho literární vrata a doufejme, že další kniha už nebude utrpení mladého Pecháčka.
Kniha se mi líbila, ikdyž po přečtení hodnocení jsem čekala více.. Více napětí více emocí, ale líbil se mi autorův popis vnitřních duševních pochodů..
Kdysi dávno jsem viděla film a rozhodla jsem si přečíst knihu původně do loňské výzvy, když Ishiguro vyhrál Nobelovku. Nejsem si jistá, jestli se mi tento román vlastně líbil, asi ne, ale rozhodně to bylo zajímavé. Svým způsobem to vlastně bylo docela nudné vyprávění, ale zároveň také syrové a napínavé. Štvalo mě, jak Kathy vypráví, tak naivně, jako by jí bylo 12 a ne 30. Ale hádám, že to patří k tomu, co je zač. Ruth je příšerně protivná postava. Celou dobu jsem byla během čtení totálně bez emocí, ale konec mě přece jen rozplakal.
Musím priznať, že sa mi kniha ťažko hodnotí. Na jednu stranu zaujímavá myšlienka, napätie z postupného odhaľovania pravdy (aj keď pravdu povediac, ako stálu čitateľku sci-fi mi základná zápletka napadla asi na strane tri, vďaka opakujúcemu sa slovu dárce), a tiež je jasné, že Kazuo Ishiguro vie písať. Na druhej strane... tento román vo mne nezanechal žiadne emócie. Viem, že to, o čom písal, bolo hrozné, že je to určitá alegória súčasnej spoločnosti, ktorá tiež odsúva veci, ktoré jej nevyhovujú, na okraj, kde ich nie je vidieť, a radšej sa nad nimi príliš nezamýšľa. Ale všetko si to uvedomujem rozumom, pocity sa nedostavili. Možno je to tým odťažitým sposobom rozprávania, kto vie. Asi dám Ishigurovi ešte šancu, ale práve Neopouštěj mě vo mne zanechal trošku zmiešané pocity.
Tematicky mi to přípomínalo Blade Runnera či Příběh služebnice.Kdybych to měl hodně zjednodušit ,představte si,že jste králík chovaný na maso a máte lidskou duši se vším všudy.A myslíte si že když budete skládat básně ,že Vám chovatel dá odklad.A on nedá.Po přečtení jsem se musel opít jako ruský mužik
Píšu komentář při čtení The Handmaid's Tale od Margaret Atwoodové. Na tuto knihu od Ishigura jsem si vzpomněl hned po přečtení první stránky. I po letech se mi připomněl beznadějný úděl člověka v současné vyprázdněné civilizaci. Zmatené bloudění životem v dospívání, pár lásek, sex, prázdnota a konec - v Ishigurově knize sice jen po pár letech, ale o kolik se liší naše životy od těch popsaných v knize? Asi jedna z nejlepších knih vyjadřujících étos konzumního dneška a tragiku lidské existence.
Nez jsem knihu zacala cist, schvalne jsem necetla o cem je...vubec jsem tedy netusila, ze jde o sci-fi, a kdyz jsem se k tomu docetla, tak jsem byla nejdriv trochu zklamana, ne proto ze bych nemela rada sci-fi, to mam, ale protoze jsem to proste necekala. Ale pak jsem se do toho zacetla a urcite me zaujal neobvykly namet.
Byla jsem zvědavá na čerstvého držitele Nobelovy ceny, ale tato kniha asi nebyla úplně vhodným začátkem. Tématika je rozhodně zajímavá, ale skoro polovina knihy mě víceméně nebavila hlavně svým stylem dívčího románku. Sice se velmi pozvolna objevovaly náznaky něčeho temného, tragického, ale skutečný posun nastal až v samotném závěru, který je působivý a nutí k zamyšlení.
Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat k téhle knize komentář. Nějak se mi nedařilo posbírat myšlenky, slova, která by vyjádřila, co jsem po jejím přečtení cítila. A pak mi to došlo. Necítila jsem totiž nic. Měla jsem pocit absolutního prázdna, totální absence jakýchkoli emocí. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Hrůznost téhle knihy spočívá v tom, jak obyčejně je napsaná, jak je v ní všechno vlastně úplně normální. Nikomu to, co se děje, nepřijde zrůdné. Je to prostě normální. Hrdinové jsou zcela smířeni se svým osudem a vůbec je nenapadne, že by něco bylo špatně, že by se třeba mohli svému osudu vzepřít. Jako by byli skutečně do jisté míry zbaveni části duše, části emocí, schopnosti uvědomit si cenu své osobnosti, cenu svého života. Berou to, co je čeká, jako své poslání. Připomíná mi to sebevražedné atentátníky a jiné fanatiky s vymytým mozkem, kteří také ztrátu vlastního života považují za něco zcela normálního, s čím se dopředu počítá a nemá smysl o tom diskutovat. To je asi to, co mi na té knize přišlo tak mrazivé, ta totální poslušnost. Hrdinové jsou vcelku sympatičtí, ale mají tak dokonale vymyté mozky tím, jak je jim od dětství opakováno, k čemu jsou stvořeni, že se vůbec nepokusí svůj osud změnit. A vy dočtete a je ve vás úplné prázdno, stejné jako v nich.
Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.
Kniha sa čítala sama, ako sa hovorí, mala atmosféru, ktorá sa do mňa zažrala hneď na začiatku a už nepustila. Avšak hoci román ako taký je vystavaný a napísaný určite dobre, po jeho prečítaní mi stále niečo chýbalo. Kathy si proste len tak spomína na mimoriadne znepokojivé veci, a vy si s tým robte, čo chcete... Nenájdete tu ani štipku nádeje, že by sa niečo v tom príšernom systéme mohlo zmeniť. O tých ľahostajných tam nebolo takmer nič, a ostatní boli viac-menej zmierení. A keď sa aj niečo nádejné objavilo, akoby nemali dosť síl bojovať a dotiahnuť veci do konca. Vo mne román zanechal hlboký pocit beznádeje a pointa mi uniká...
Dříve jsem viděla film než četla knihu, takže můj dojem z knihy byl trochu ochuzen, protože jsem věděla, jak celý děj dopadne. Ale i tak knihu považuji za velmi dobrou. Čtivé, nejasné, vícevrstevné.
Výborný text s podobným námětem jako (rovněž skvělá) kniha Bez šance, ale s úplně jiným a velmi poutavým způsobem vyprávění. Jsme zvyklí, že autor a vypravěč mívají nad čtenářem často navrch a v průběhu četby ho mohou mnohdy svádět na falešnou stopu a pak nemile překvapovat.
Kniha "Neopouštěj mě" mě uhranula především tím, jakým způsobem její autor (resp. vypravěč) ukazuje, že ani hrdinové toho moc nevědí, že jsou nuceni postupně a velmi pomalu odkrývat a odhalovat smysl svého "tady a teď".
Tento příběh mě chytl a nepustil. Autor je mistr vyprávění- podobně jako u Soumraku dne jsem měla pocit, ze sedím s hlavní postavou na terase a rozprávíme... A příběh je děsivý a dojemný zároveň. Víc prozrazovat nechci, líbilo se mi na čtení knihy nechat se unášet dějem a příliš nespekulovat, co je účelem internátu a kdo jsou dárci. V komentářích níže je toho bohužel odhaleno až příliš.
Bavilo mě, jak v první půlce knihy má člověk stále pocit, že je něco špatně. A pak když zjistí co, tak je i tak napjatý jak to vlastně dopadne. Zvláštní příběh a skvěle napsáno.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Neopouštěj mě je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 160x |
| Čtenářské výzvě | 242x |
| Doporučených | 88x |
| Knihotéce | 288x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 10x |
Na první pohled jednoduchý román o lásce, dospívání. Na ten druhý pohled - pokud vezmeme v potaz, že je to vlastně sci-fi společenského charakteru, vyvstává mnoho otázek o tom, co klidně může jednou přijít a co se může stát skutečností. Klonování? Vztahy? Emoce klonovaných? Možnost nebo nemožnost výběru a rozhodování o svém životě? A hned nastává propojování s přítomností - do jaké míry rozhodujeme my sami o našem životě? Retrospektivní pohled mi vyhovoval, vzpomínání hlavní hrdinky bylo živé. Líbilo se mi také autorovo vykreslení pocitů, prostředí...