Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/371957/bmid_neopoustej-me-5qZ-371957.jpg
4
896
170
Kathy je odmala spolu s kamarády Ruth a Tommym vychovávána na uzavřené venkovské škole Hailsham. Studenti jsou zde odříznuti od světa a je jim neustále zdůrazňováno, že jsou výjimeční a že o sebe musí ze zdravotního hlediska mimořádně pečovat. Postupně se v náznacích dozvídají, že se připravují na budoucnost dárců, jako dospívající děti si však neuvědomují, co je opravdu čeká. Napínavý a hluboce procítěný dystopický román Kazua Ishigura, nositele Nobelovy ceny za rok 2017, zaujme především detailním líčením adolescentní psychologie a pečlivě promyšleným alternativním světem. Román byl roku 2010 úspěšně zfilmován Markem Romankem podle scénáře Alexe Garlanda (Ex Machina, Anihilace).... celý text
Přidat komentář
Z této knihy mám poněkud rozporuplné pocity. Když se mi knížka líbí už po prvních pár stránkách, většinou se ukáže, že bude dobrá celá. Nicméně zde první cca polovina byla zajímavá, dobře napsaná, všechny ty cliffhangery a kapátkem podávané informace, co že jsou ti dárci, proč a jak se to celé má. Super.
Nicméně časem to vše omrzelo, stále dokola a dokola se opaovaly rozhovory, které vedly odnikud nikam, nakonec stejně jako celá knížka. Děje pomálu, pořád jen někdo něco s někým řešil. Druhou půli jsem vyloženě přetrpěl, ale holt nejsem zvyklý nedočítat, co jsem načal.
Každopádně celý příběh hodně naivní, zejména nechápu, proč všichni ve fázi opatrovníků prostě někam neutečou.
Hrozně zajímavá kniha, téměř neuchopitelna. Dej vypadá, ze klouze jen tak po povrchu, nic moc se neděje, ale pod povrchem ma neuvěřitelnou hloubku. Při čtení jsem mela husi kůži a celkové vyznění pro me bylo hodne smutné a beznadějně. Štvala mě pasivita postav, jejich naivita, detinskost a stadove chování. Mela jsem každou chvíli chuť je proplesknout, aby se vzpamatovaly a začaly jednat. O tom ale kniha být neměla. Přináší zamyšlení o tom, co je lidsky život. Cteno diky literární vyzve.
Zajímavý námět, podivné literární zpracování. Vyprávění formou takového nějakého "vrstevnatého vzpomínání" bylo zpočátku pestré, ale později už únavné a navozovalo mi pocit frustrace z toho, že se nedozvím hned, co bylo autorem naťuknuto. Postavy mi přišly nevýrazné, nudné a jejich rozhovory neskutečně užvaněné. Svět téměř nepopsán, spousta věcí nevysvětlena, zůstává (aspoň pro mě) víc otázek než odpovědí. Škoda, prostředí internátu mám jinak čtenářsky moc ráda!
Prvních pár desítek stránek jsem měla myšlenku, že buď bude námět naprostá blbost, anebo dokonale promyšlený příběh. Jsem ráda, že to byla druhá možnost.
Líbilo se mi, jak autor dopodrobna rozebíral psychiku postav - prostřednictvím Kathy, která po letech tak trochu odhadovala tehdejší myšlenky svých přátel, ale vlastně si jimi byla poměrně jistá.
Trochu mi vadilo časové skákání. Kathino vyprávění šlo do minulosti, pak se najednou vynořila vzpomínka na pozdější období, pak se vrátila zpátky do minulosti a pokračovala do ještě vzdálenější minulosti a nakonec vložila poznámku ze současnosti... Na orientaci to nebylo složité, ale na mě to v knize působilo rušivě. Na druhou stranu si uvědomuji propracovanost tohoto způsobu vyprávění - autor nám díky němu postupně odhaloval souvislosti a spojitosti.
Také je mi líto, že se postavy charakterově nevyvíjely a jednaly stejně v dospělosti jako v dětství. Kdyby Kath neustále nepřipomínala, na kterou etapu života vzpomíná, řekla bych, že se děj odehrává v rámci 2 let.
Velmi mě zaujala myšlenka střetu světa lidí a světa dětí z Hailshamu (přístup lidí k takovýmto dětem odsuzujete, ale pak se zamyslíte a zjistíte, že byste reagovali hodně podobně, a to jen kvůli negativní propagandě).
Znepokojivá pro mě byla poslední zhruba třetina knihy, kdy jsem zažívala pocity smutku, naprosté beznaděje nad postavami.
Já osobně si z knihy odnáším silnou myšlenku - naléhavou důležitost šťastných vzpomínek, ke kterým se vracíte v těžkých chvílích svého života.
Pro mé první setkání s Ishigurem jsem si myslím nemohla vybrat lepší knihu (i když na rozdíl od většiny jeho ostatních děl se tento příběh neodehrává v autorově rodném Japonsku, nýbrž v Anglii, kde od svých šesti let žije). Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že jde o společenský román, je kniha spíše dystopií, odehrávající se v dnešním světě. Je to příběh o tom, kam by se společnost mohla vyvinout, kdyby se věděcké pokusy ze 70. let odehrály trochu jinak, kdyby byly dovedené k "dokonalosti".
Příběh se zprvu odehrává v internátní škole Hailsham, kde je umístěno několik studentů, kteří chodí klasicky na výuku, mimo jiné ale musí vytvářet umělecká díla, z nichž ta nejlepší si následně vyzvedává tajemná Madam, která je odváží do své Galerie. O jakou galerii ale jde a proč jsou studenti k tvorbě nuceni, jim ale zprvu není vůbec jasné. Postupem času se dozvídáme, že jsou studenti jen uměle vytvořenými bytostmi, tzv. klony, jejichž jediným účelem je darování orgánů pro stárnoucí a nemocné lidi, kteří žijí normálním životem tam venku, za zdmi školy. Po několika letech se poté přesouvají do Chaloupek, kde se naopak připravují na předcházející roli Opatrovníka, starajícího se o Dárce, kteří si procházejí samotným darováním orgánů. Poté se mohou Dárci stát i oni sami, až přijde jejich čas.
Samotná idea uměle vytvořených lidí, co jsou vlastně jen zásobárnou orgánů, je dost drastická. A ačkoli je to studentům v průběhu let vychovateli postupně sdělováno, oni jako by si ale realitu nedokázali nebo spíš neuměli představit. Dá se z tohoto bludného kruhu nějak utéct nebo jde jen o tvrdou neútěšnou realitu, se kterou nezbývá nic jiného, než se smířit?
Člověk má pocit, že se během čtení vlastně nic moc neděje, postupně ale zjišťuje, že se spousta věcí odehrává tak nějak pod povrchem a vy máte ve finále z knihy silný zážitek. Ishiguro umí navíc skvěle vykreslit postavy i prostředí, ve kterém se příběh odehrává, takže za mě velká paráda.
Hodně autorů své knihy zařazuje do určitého období, děj se odehrává v totožné lokalitě, jejich hrdinové jsou si podobní, některé prvky děje se v různých knihách propojují. Tohle všechno však neplatí pro Ishigura. Co kniha, to originál - časově, prostorově, dějově..... Jediné, co je jeho románům společné je poklidně plynoucí děj. Poklidný, ale přesto vyvolávající emoce, neklid, etické otázky. V tomto případě jde autor zřejmě nejdál - otázku, která je dnes aktuální, tj. má člověk právě provádět eutanazii otáčí opačným způsobem ...kde je hranice, kterou by neměla věda překročit při záchraně lidského života? Kde jsou hranice klonování, pěstování kmenových buněk, transplantací? Tyto otázky je možno si po přečtení knihy klást, nebo ji brát jako mistrovskou práci s jazykem a tématem. V obou případech stojí za přečtení.
Pro mě pomalá a nudná smrt... Čekala jsem na nějakou pointu, která se vůbec nekonala...nebo aspoň pro mě ne. Dost popisný části knihy, která mě vůbec nezaujala. Dvě hvězdy jen k úctě Nobelovy ceny...
Kniha se mi tezko hodnoti. Na jednu stranu nemuzu rict, ze bych si cteni ve vsech pasazich knihy uzival - vedla me spise zvedavost a jista lehkost Ishigurova stylu. Na stranu druhou, po docteni knihy, doslovu a rozlezeni v hlave, musim rict - neco ve me kniha zanechala. Ishiguro je bezpochyby umelec, ktery nechava ctenari obrovsky prostor. Neopoustej me toho ve sve pararele k lidskemu tapani nabizi k zamysleni opravdu spoustu a prece pro kazdeho jinak. Necini zavery, neni ctenarovi nazorovou autoritou, jen jemne navadi. Kath cely zivot smeruje k cili, ktery ji urcila spolecnost, nikoliv ona sama. Presto k nemu, spolu s davem, odevzdane smeruje a nepta se proc. Spolecnost se problemy tech ubozatek, ktere sama vyprodukovala, zabyvat nechce a stiti se jich. Jedna z tragedii lidske spolecnosti v kostce. Presto, ve svych nuancich, na urovni postav, lidsky optimisticka.
Na týhle knížce je asi nejgeniálnější ta jednoduchost - vyprávění někoho, kdo vlastně v životě nic nezažil a ani nezažije, protože jeho úloha je předurčena od samýho dětství - a přesto vás to něčím baví. Po chvíli zjistíte, že jste tam, s nimi, prožíváte tu vlezlou vlhkost a užíváte si ty maličkosti jako třeba... jako třeba loďku zaseklou mezi větvovím v mokřinách. Krásný, dokonalý, jednoduchý opus Cathy, Ruth a Tommyho, kteří kdysi kdesi byli, vyrostli, dospěli a stali se.
PS: Ani nevíš Ruth, jak moc jsem ti tu prosklenou kancelář přál....
Za mě velice zvláštní kniha. Přesto, že jsem brzy uhodla, o co v příběhu půjde, a přesto, že Kathy na své dětství vzpomínala tak nějak "naivně" a bez větších zvratů a překvapení, stejně jsem se od knihy prostě nedokázala odtrhnout...
Slabší SPOILER: Čekala jsem, že na konci přijde nějaké extra odhalení nebo prostě nějaká nečekaná pointa, což se pro mě nestalo - ale i tak mě to dostalo (a dojalo) a příběh ve mně "cosi" zanechal... Snad to bylo kvůli tomu pocitu bezmoci, jak už tu někdo psal - hrdinové mohli mít ještě celý život před sebou, ale byli "vychovaní" a "vymytí" takovým způsobem, že je to ani nenapadlo... A možná se pak do mě na chvíli vlila ta lítost, co v nich ke konci pořád hlodala: "Fajn, jsme spolu, a jsem rád, že to tak je, ale je hrozná škoda, že jsme to nechali až na takhle pozdě".
Výborný dystopický příběh. Ta jemnost a smysl pro detail. Hluboce procítěný silný román. Derailní líčení afolescentní psychologie. Nic se neděje a přesto je přítomna velká dávka napětí. Kathy, Ruth a Tommy jsou dárci orgánů.
Ishiguro je mistr detailu. Veliké se odehrává přes malé....
Fascinuje mě, s jakou lehkostí píše autor o pártě "studentů", kteří vyrůstají na internátě a vy přitom celou dobu víte, že to tak idylické nebude. Nepochopitelné pro mě bylo, že se nepokusili o útěk, ale možná právě v tom bylo kouzlo celé knihy.
Jen tak mi nevyblednou vzpomínky na „studenty“, snažící se odhalit, jaké chyby udělali, a přitom odkryjí něco mnohem horšího. Dojemná kniha, z níž nikomu nebude příliš veselo, přesto stojí za to. I kdyby jen pro zamyšlení, jaké jsou hranice lidství, nebo na tím, co vše bychom v Norfolku hledali my...
Pro mě to byla opravdu zvláštní kniha a úplně nevím, co si o tom mám myslet. Samotný nápad s dárcemi mi přijde nezajímavý, probraný dopodrobna a líp v mnoha jiných dílech (to samé platí i o myšlence knihy) a upřímně bych podle téhle knihy asi neuhodla, že spisovatel získal Nobelovu cenu, protože dějově ani myšlenkově nijak nepředčil ostatní spisovatele. Co bylo ale od něj velmi chytré a originální je nápad na něco jako deník ženy, která ho píše lidem, kteří ví o čem je řeč, ale čtenář to samozřejmě neví, protože to v sobě skrývá kouzlo postupného odhalování. Postavy, jejich problémy v pubertě, jejich rozhovory a vzájemné vztahy jsou úžasně autentické a přijde mi to neuvěřitelné, že dokázal tak skvěke popsat všechny pocity puberťačky i přesto, že je muž. I tak mám z obsahu spíšené pocity. Občas jsem byla dojatá, občas znechucená, jak moc to prostředí dospívajících bylo autentické, ale tak to chodí.
Chvíli mi trvalo, než jsem přepnul na autorovu formu psaní, ale potom mi docela vadilo, že jsem viděl film "Ostrov". Po sdělení slova "dárce", jsem pochopil, že půjde o něco v tomto formátu a kniha nebyla už takovým překvapením. Na druhou stranu to byla jen má chyba, protože i "Ostrov" mohl být inspirován touto knihou. V knize oceňuji mistrně napsané vyprávění lidí vychovaných k jednomu účelu a takzvaně pod pokličkou.Napadlo mě, jestli v dnešních světě(reklam, nadnárodních společností, sociálních sítí) jsme schopní si svůj svět, své názory bránit a okolní svět brát takový, jaký je. Podle mě jsou to tisíce odříkání, hledání alternativ a způsobů. Výsledkem může být lepší, hodnotnější život, ale za předpokladu smíření se se zpětným proudem, než vám někdo sdělí, že jste se zasekli a kde to vlastně žijete. Jenže se vás ptají špatně, otázka zní, né "Jak žijete?", ale "Jak přemýšlíte?". Až potom lze pochopit odmítaní současných trendů a hříček současnosti. A tato myšlenka by měla oslovit každého. Jak ti lidé v tom příběhu přemýšleli?... a jací jsme my? Jaký je člověk, který čte noviny na tramvajové zastávce? A jaké jsou kvanta lidí s mobilem v ruce zběsile loudících v příspěvcích na sociální síti? Já děkuji Ishigurovi za nezapomenutelnou myšlenku.
Wow.
Jako když z nebe padá pírko - pozvolna a kolébá se ze strany na stranu... tak přesně plyne příběh. Pomalu, jednou je tam, po druhé jinde. Vzpomínky a mnoho bezstarostnosti v nevědomosti krutého světa. Postavy jsou skvěle vykreslené, nádherně popsané povahy - najednou byli mými kamarády, najednou jsem byla v Hailshamu, v Chaloupkách a všechno to prožívala s nimi. Během čtení mi běhal mráz po zádech, chtěla jsem plakat i se usmívat. Miluju dystopie a i když je tato kniha dystopií jen v lehkém náznaku, řadí se mezi nejoblíbenější. Děkuju Ishigurovi za tento skvělý zážitek.
Kdysi dávno jsem viděla film, přitom jsem ani nevěděla, že byl natočen podle knihy. Když jsem pak tenhle kousek našla v knihkupectví a navíc dostala informaci, že autor je nobelista, tak jsem si to hned musela koupit. Film jsem si vybavovala jen matně, spíše jsem si vzpomněla na jeho ponurou atmosféru - a to já mám ráda. Musím ale říct, že v tomhle byl film důraznější.
Mám ráda příběhy, které jsou pro nás dnes nepředstavitelné, v případě zde vykresleného systému dárcovství to je možná dokonce více než jen nepředstavitelné. Jde určitě o typický příklad toho, že účel rozhodně ne vždy světí prostředky, především pak tehdy, když je nehumánní a brutální. Přesto nedokážu pochopit, že Kathy ani žádní jiní hrdinové knihy vůbec jako možnost nezvažovali útěk - pro mě by to asi byla jedna z prvních možností.
Kompozici knihy hodnotím (na rozdíl od jiných) jako velmi dobrou, protože ukazuje na určitou přirozenost vyprávění. Úžasná je i rozpolcenost hrdinů ve vnímání vlastního předem jinými daného osudu, stejně jako různost přístupu okolí. Naprosto úžasně je tu pak vykreslen (byť vlastně jen okrajově) přístup veřejnosti vůči dárcům - určitý odpor k nim, když už ne ten, pak minimálně přehlížení. Přitom právě veřejnosti měli sloužit... Jak typické pro moderní společnost!
Kazuo mě opravdu oslovil a už se těším, až si od něj přečtu další knihu. =)
Tohle je jedna z knih, ke které se určitě vracet nehodlám. Ishiguro používá stejný vzorec u všech svých knih. Na první pohled se zdá, že parta dětí tráví čas v internátní škole na anglickém venkově, šijí lumpárny na vychovatelé a žijí bezstarostný život. No, kéž by. Naivní, zmatené postavy, které kladou společenské a existenciální otázky. Myšlenka dárcovství - co to celé vlastně znamená? A co se skrývá "tam venku" v tom "normálním" světě?? Pointa je drsná, nehumánní a vlastně bez šťastného konce.
Postava Kathy H. slouží jako vševědoucí vypravěč vyprávějící retrospektivně. Pro mě asi nejhorší byla právě kompozice. Kathy prakticky vzpomíná na svůj život v minulém čase, nemá to hlavu ani patu, skáče od tématu k tématu (.."vzpomínám si, jak mi bylo pět,...ale o tom teď mluvit nechci...když nám bylo třináct.") - čtenář se ztrácí. Autor nepoužívá ani celá jména (Kathy H., Tommy D,..), což značí jistou anonymitu a nedůležitost postav jako takových, stejně jako u Kafky. To už jim rovnou mohl přiradit čísla jako robotům!
Tematicky kniha odpovídá filmu Ostrov (totální naivita a klonové na náhradní orgány) a kastovaná společnost (dárci, opatrovníci, potenciálové) zase připomíná Příběh služebnice (Margaret Atwood).
I když čtenář potkává postavy nejdříve v dětství, později v dospělosti, postavy se svým způsobem nevyvíjejí. Přijde mi, že jednají stejně v osmi, v šestnácti a ve třiceti - důkaz toho, že slouží pouze jako loutky systému, který pro čtenáře zůstává neznámým, a žádné světlo na konci tunelu nikoho nečeká.
Kniha na mě působila strašně depresivně, kompozičně dost zmatečné, bez akce a jakýchkoliv zvratů. Za mě 50%
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Neopouštěj mě je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 160x |
| Čtenářské výzvě | 242x |
| Doporučených | 88x |
| Knihotéce | 288x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 10x |
Kniha, která mi zlomila srdce...