Není římského lidu
Jarmila Loukotková
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294/bmid_neni-rimskeho-lidu-l5z-294.png
5
803
101
Nové vydání uhrančivého historického románu z doby císaře Nerona. Hlavním hrdinou je kromě císaře samotného básník Petronius, soudce krásy na Neronově dvoře. Příběh vášní, vražd, intrik, násilí a lásky se čte jedním dechem a patří k těm skvělým dílům, které nám prostřednictvím strhujícího příběhu dokáží přiblížit dobu dávných kultur.... celý text
Přidat komentář
Mám ráda paní Loukotkovou. Knihu jsem četla snad jako školačka. Po hodně letech jsem ji otevřela znovu a nemohla jsem se odtrhnout. Velmi čtivé, doporučuji.
Když občas jedu do Říma, už se na něj vždycky dívám očima paní Jarmily Loukotkové, jedné z mých nejoblíbenějších českých spisovatelek. Člověk má při četbě tohoto jejího románu pocit, že je přítomen ději přímo na místě a společně s jejími hrdiny prožívá jejich osudy. Společně s nimi se raduje, bojí, děsí i miluje.
Knihu jsem četla poněkolikáté. Líbí se mi ta vůně rozpáleného prachu, skoro neslyšně se pohybujícího hmyzu a neustále se měnícího počasí. Při čtení úplně cítím to sílící napětí a přicházejícího zmaru, stejně jako postavy v příběhu. Ale zatímco já mohu kdykoliv přestat číst, oni jen těžko uhnou svému osudu.
Moje nejoblíbenější kniha všech dob. Otevřela jsem ji poprvé někdy ve svých dvaadvaceti letech a od té doby jsem si ji musela koupit už třikrát. První výtisk se mi opakovaným čtením už rozpadl v ruce, druhý jsem zapůjčila a dotyčná osoba ho nechtěla pustit z ruky, samým nadšením jsem jí ho proto, že taky našla "lásku svého života", zanechala, třetí výtisk jsem si zakoupila minuly rok a odmítám ho už někomu vydat. O ději je podle mě těžko hovořit, Loukotková se ve svých historických románech soustředí na to, že zlo vítězí nad dobrem, tak, jak to bývá často v reálném světě, a i tady je jasná převaha zlého Nerona nad hodným básníkem Petroniem, ačkoliv hranice mezi správnou morálkou a dobrým a zlým úmyslem Loukotková velmi umně stírá. Čtenáři představuje absolutně vrcholně barvitý a košatý jazyk a neskutečné větné vazby, pro mě strop, který dokáže dohnat jen Josef Toman a jeho Po nás potopa, jenž dějově předchází Není římského lidu. Loukotková v této knize dokázala, že jsem snad poprvé v životě pocítila "zamilovanost" do knižního hrdiny a stejně jako v jejím dalším díle "Doma lidé umírají" - z republikánského Říma - ji obdivuji nejen za styl psaní a vyprávění uhrančivého příběhu, ale i za resesanci slova "zamřelina". Prosím, ať se tento úžasný výraz vrátí i do dnešní běžné češtiny. Já už jsem s ním nakazila své nejbližší okolí a svoje poslání se snažím šířit dál :)
Pokaždé, když po této knize, už asi posté, sáhnu, tak mě donutí k slzám, ačkoliv ji znám už zpaměti. Jestli existuje něco jako knižní závislost, je to pro mě vztah s touto knihou. Dech beroucí od první věty, která uvozuje hostinu u císaře Claudia, po husí kůži během vzestupu Nerona až po závěrečný pocit prázdnoty, beznadějně a zmaru.
Literární orgasmus.
Nádherně zpracovaný příběh císaře Nera i básníka Petronia, protknutý pronásledováním prvních křesťanů. Výtečně zpracovaná starověká historie, která je velmi čtivá.
Už nikdy neuvidím Petronia jinak,než jak ho vykreslila paní Loukotková. Kdekoli jinde se s touto postavou setkám,mávnu rukou a řeknu si "ale co,to stejně není on"
V této knize miluju všechny postavy. I ty záporné..ale které jsou vlastně záporné?
Chviličku trvalo, než si mne kniha získala, na gymplu to šlo rychleji... ale určitě doporučuji, skvěle vykreslené dobové reálie a Petronius...
Ta kniha mě bavila v šestnácti a o sedmnáct let později jsem ji zhltla se stejným nadšením. Řím na pokraji zkázy, ve své surové a krvavé podstatě, plný jedu, úkladů a pletich. Moc svěřená do rukou nevyrovnaného a do sebe zahleděného člověka ohrožující všechny kolem. Nikdo si nemůže být jist svým životem. Jak poučné a jak současné. Ale stejně bych se ráda prošla v Petroniově exotické zahradě.
Vzhledem k tomu, že kniha Navzdory básník zpívá je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec, byla pro mě kniha Není římského lidu poněkud zklamáním. Mrzí mě to, protože paní Loukotková měla neskutečné nadání, ale prostě jsem se tady nedokázala začíst a nemohla jsem se ubránit neustálému srovnávání s NBZ, které jsem vždycky hltala a nemohla jsem se odtrhnout. Přiznám se, že u této knížky jsem se musela do čtení někdy i nutit a některé pasáže na mě byly tak rozvleklé a abstraktní, že jsem pak měla problém si knihu užít a přilnout k postavám a jejich osudům. Ale uznávám, že je asi problém ve mně, paní Loukotková byla jednoznačně mistryně ve svém oboru.
S antickým románem Jarmily Loukotkové jsem dlouho bojovala. Prakticky jsem se začetla až v poslední třetině knihy... Nicméně Petronia bych brala domů, charaktery autorka zachytila bravurně. Škoda jen těch zdlouhavých úvodních pasáží, které mě zdržovaly a trochu obtěžovaly.
Petronia Jarmily Loukotkové si prostě musíte zamilovat. Petronius srší vtipem, Petronius nevlastní otroky, Petronius hrdinně snáší tragický úděl samoty, Petronius je gentleman, Petronius se vrhá na pomoc spoluobčanům v hořícím Římě...
Až jsem si z toho všeho musela obstarat Satirikon.
Poprvé jsem se po střední škole (nebo možná po základní? :)) vrátila k této autorce a opět jsem se do příběhu rychle začetla. Krásná čeština, chytlavý příběh, vypracovaná psychologie postav. Co víc si přát? :)
Paní Loukotková byla bezpochyby velkou vypravěčkou a spisovatelkou s velkým S. I když se Není římského lidu řadí k jejím prvním románům, patří mezi její nejlepší - ten květnatý jazyk, ty básnické obraty, to je prostě radost číst. Na jednom poli se zde střetává zápas dobra (básník Petronius) se zlem v podobě Nera a jeho druhé ženy... Dozvíme se tedy, jak a proč císař zavraždil svého bratra, matku a první manželku, nebo co ho vedlo k tomu, aby nechal vypálit Řím...
Tahle kniha mne v mládí velice nadchla. Dodnes vím, jak se mi moc líbila. Je to skvělá knížka a pro mne vedle Spartaka to nejlepší od této spisovatelky.
Je zajímavé porovnávat román J. Loukotkové s Quo Vadis H Sienkiewicze. I když oba romány jsou o stejném historickém období a konkrétních postavách, tak jsou přece jen rozdílné, ale oba stejně poutavé a krásné.
Krásně napsaná historická kniha, kterou jsem před lety četla několikrát. Přestože postava Petronia je zde určitě značně idealizovaná, dávám nejvyšší hodnocení, neboť kniha je pro mě podstatně stravitelnější a čtivější než Quo vadis (i když ta se nejspíše víc blíží realitě).
Štítky knihy
intriky starověký Řím Nero, římský císař historické romány
Autorovy další knížky
| 1988 |  Navzdory básník zpívá |
| 1975 | Není římského lidu |
| 1999 | Medúza |
| 2000 | Spartakus: Smrtí boj nekončí |
| 1994 | Pod maskou smích |
Kniha Není římského lidu je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 238x |
| Čtenářské výzvě | 66x |
| Doporučených | 121x |
| Knihotéce | 523x |
| Chystám se číst | 277x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 10x |
Historické romány od Loukotkové se čtou jedna báseň. Vždy je schopná vytvořit velmi sympatické a zajímavé charaktery a i záporné dokáže popsat neskutečně poutavě.
Rozhodně se nejedná u brutální naturalistický styl románu, v podstatě ani příliš originální, spíš má blíže k pohádkovému vyprávění a trochu k romanci, ale i tak je to výborná kniha a dokonalá řemeslná práce.
Nero i Petronius jsou jednoduše neskutečně charismatické a zajímavé postavy, které absolutně vtáhnou do příběhu. Když k tomu připočteme krásnou atmosféru pompézního Říma na počátku letopočtu, tak není o čem váhat, doporučuji.