Není přítel jako přítel: Židé v národním státě Čechů a Slováků, 1945–1948

06.12.2021

Historička Magdalena Sedlická působící na Masarykově ústavu a archivu Akademie věd ČR vydala knihu, pojednávající o přístupu k Židům v poválečném Československu. Autorka se ve své publikaci zaměřuje především na situaci v českých zemích, o něco méně rozpracovává stav na území Slovenska. Pro komparaci přístupů a událostí si vybrala popis situací v Maďarsku a v Polsku. Podrobně rozebírá, jaký rozdíl do vnímání různých skupin židovských obyvatel vnášela jejich mateřská řeč. Věnuje se tomu, jak československá společnost vnímala účast Židů v druhé světové válce, složitosti obnovování občanství, důrazu na údaje ze sčítání lidu roku 1930 a individuálnímu přístupu úředníků při vyřizování byrokratických záležitostí.

V první části publikace se dočteme o rozdílu mezi očekáváními navrátivších se Židů z války a tvrdou realitou, která je v poválečném Československu (potažmo v Polsku a v Maďarsku) čekala. Autorka zde popisuje snahy o obnovu židovské komunity, změnu v přístupu státu k menšinám oproti tendencím za první republiky. Věnuje napětí ve společnosti, přetrvávajícím antisemitským postojům a vnímání role Židů ve válečném období. Popisuje paradox stavění německy mluvících Židů na stejnou úroveň s veškerým německým obyvatelstvem. Druhá část pojednává o přístupu k integraci do majoritní společnosti, nebo naopak vysídlení Židů z Československa. O způsobu vyřizování občanství, roli židovských organizací a mezinárodního obrazu Československa, stejně jako konkrétního přístupu administrativních pracovníků na jednotlivých úřadech. Srovnává přístup k různým skupinám židovského obyvatelstva dle jejich mateřského jazyka či národní příslušnosti, ke které se hlásili při sčítání lidu v předválečném období. Třetí část navazuje rozborem problematiky židovské národnosti a snahy o úplnou asimilaci, nebo naopak vysídlení židovských občanů. V této části se autorka již více věnuje osobním svědectvím dotčených Židů a konkrétním vyjádřením zahraničního tisku. Také plánům zahraničních a mezinárodních organizací na přijímání židovských imigrantů a rozdělení státu Palestina. Vysidlování, především násilné, se týkalo také Židů původem z Podkarpatské Rusi, kterou po válce obsadil Sovětský svaz. Téma optantů, do jejichž setrvání v Československu úředníci Sovětského svazu zasahovali, rozebírá autorka ve čtvrté části publikace. Pátá a závěrečná část se věnuje vyostřené situaci v poválečném Slovensku, kde Židé čelili lživým obviněním a útokům z řad společnosti i ozbrojených složek. Je zde popisován rozdílný přístup k restitucím a nárokům na rodinný majetek mezi Slovenskem a českými zeměmi. Také chování slovenských občanů je připodobňováno k násilnostem v Polsku a v Maďarsku. Ve srovnání s přístupem obyvatel českých zemí popisuje autorka přetrvávající výrazné fašistické a antisemitské tendence ve slovenské společnosti a obavy místní židovské komunity z jejich budoucnosti. Četné útoky na Židy, rabování, protesty a vraždy, které nakonec vedly k hromadné emigraci ze Slovenska – především do nově vzniklého Státu Izrael.

Situaci Židů za druhé světové války se věnuje jak mnoho publikací literatury odborné, tak i populárně naučné a beletristické. Jedná se o oblíbené téma pro spisovatele, filmaře, dokumentaristy, a především pro čtenáře a diváky. Netoliko autorů se však věnuje poválečnému období, které pro židovské obyvatelstvo střední Evropy (a další minority) zdaleka neznamenalo úlevu a konec utrpení. Autorka si vybrala toto méně probádané téma a velmi kvalitně uchopila jeho zpracování. Umně zkombinovala historická fakta s archivovanými svědectvími, čímž nám přiblížila tíži za války nejvíce perzekuované skupiny lidí, která si ani po skončení válečného teroru nemohla oddechnout. A neočekávané komplikace, které těmto lidem překazily snahu navrátit se do „normálního života“. Jako nejvíce postižené skupiny židovských přeživších si autorka definovala „německé Židy“, židovské optanty z Podkarpatské Rusi a německy mluvící jedince hlásící se k židovské národnosti dle již zmíněného sčítání lidu z roku 1930 – výrazným kritériem pro hodnocení jednotlivců byl jimi používaný jazyk. V Československu zakořeněná nevole vůči Němcům se odrazila i ve vnímání německých Židů, kteří se tak dostali do o poznání těžší situace v poválečné době a hrozilo jim, že budou přiřazeni do vlny vysidlování Němců z Československa. Autorka tak poukazuje na paradox poválečné doby, kdy se oběti nacistické ideologie ve vnímání společnosti dostaly na úroveň jejich (i domnělých) trýznitelů. Kniha kvalitně vykresluje úzkost, která doprovázela poválečnou tragickou a často téměř bezvýchodnou situaci židovského obyvatelstva. Složitost byrokracie potřebné k vyřízení navrácení československého občanství, mnohdy nemožnost domoci se navrácení majetku a závislost na vůli individuálního rozhodnutí úředníků, kteří neměli jednotné pokyny, podle nichž by žádosti vyřizovali.

Vytknout musím autorce fakt, že se v některých částech textu opakuje, aniž by to bylo nutné a přínosné pro dané téma. Navracení se k určitým faktům, aby mohla snáze navázat další částí textu je pro pochopení kontextu jistě potřebné. Ne však, když se interpretace těchto údajů takřka slovo od slova opakují. K lepší orientaci v židovských výrazech by dopomohl slovník pojmů. Knihu doplňuje obrazová příloha, která přibližuje čtenáři témata jednotlivých kapitol. Vybrané historické dokumenty jsou příklady potřebných listin k doložení loajality Československu, články i svědectví z protižidovských událostí a jiné. Autorka otevřela téma, které by si do budoucna zasloužilo ještě větší pozornost z řad odborné i laické veřejnosti. A jak sama v závěru zdůrazňuje, především situace na Slovensku by vydala na samostatnou vědeckou práci a zasloužila by si podrobnější zpracování. Věřím, že tato kniha může být impulsem pro další historiky, aby rozpracovali téma vnímání menšin v poválečném období. Téma, které se silně prolíná do moderní doby a stále zůstává aktuální.