Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477744/bmid_neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-X45-477744.png
5
362
84
Severní Korea tak, jak ji neznáte. Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, kde by šlo naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, kde byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét prezidenta? Novinářka Barbara Demicková ve své knize odhaluje nevídaná fakta o zemi, o nichž toho zbytek světa mnoho neví.... celý text
Literatura faktu , Příběhy , Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2021 , Kniha Zlín
Originální název:
Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea , 2009
více info...
Přidat komentář
K této knize jsem se dostala kvůli Čtenářské výzvě. Jinak bych jí minula a to by byla velká škoda. Je to jedna z nejzajímavějších knih, co jsem kdy četla. Moc se mi líbil novinářský styl, ze kterého se člověk dozvěděl hodně z historie a současnosti života v Severní Koreji a zároveň to vše bylo doplněno o konkrétní postavy a jejich příběhy. Lidé žijící v Severní Koreji mají můj obdiv a současně je hodně lituji. Měli by dostat šanci žít jako my.
Působivý, drsný i dojemný dokument psaný v několika skutečných těžko uvěřitelných příbězích až se tají dech. V mnoha případech mě to připomíná bývalé Československo. Knihu by si měli přečíst ti, co neustále tvrdí „ Zlatí komunisti" Takhle jsme mohli dopadnout. Když tak toužíte po komunismu, proč nezdrhnete do Severní Koreje?
Moje druhá kniha o KLDR, kterou jsem četl. Ta první byla neméně dobrá Útěk z Tábora 14. Jako malý kluk si vzpomínám velice mlhavě na konec komunismu u nás a na jisté paralely s knihou tam vidět lze, ač ne tak kruté jak je zde popsáno. Kdo ví, co by se stalo, kdyby u nás revoluce neproběhla a v okolních státech ano. Byli bychom taky tak ekonomicky izolováni jak KLDR?
Ten, kdo si nejméně přeje pád KLDR je samotná Jižní Korea. Když si představí, že se jim tam po pádu režimu nahrne přes 20 mega hladových krků, kteří jsou v tržní ekonomice nepoužitelní, tak jim musí běhat mráz po zádech. A mně z toho taky.
Přátelé, až budeme zase jednou lamentovat, že jede pozdě autobus nebo, že se jídlo v závodce nedá jíst tak si uvědomme, že jsme mohli dopadnout i takto. Nakročeno jsme měli.
Otázka: Čo sa stane až režim padne? Aký to bude mať vplyv na Severokórejcov? Dokážu sa prisposobiť novému životu? Podľa dostupných štatistík až 15 % Severokórejcov, ktorí úspešne emigrovali, spáchali samovraždu. Nedokázali sa zžiť s novou ekonomikou, s novým sposobom života, nemohli pomocť svojim rodinným príslušníkom. Nie je im uznané vzdelanie získané v KLDR, nemajú veľa možností ako pracovať. Všetko je iné, všetko je pre nich nové. Pre sociológov poriadne sústo.
Kniha u které jsem ani nedýchal! Jsem rád, že se Demick nedržela jen faktů a strohých popisů, které si vyslechla, ale celé povídání zabalilo do několika příběhů ze kterých se tají dech. Vůbec nejsilnější postavy pro mě byly paní Songová a doktorka Kimová. To, jak se dá z naprosto oddané služebnice, která věří všemu, co režim hlásá stát samostatná bytost a lékařka, která chtěla zachraňovat životy, aby pak zjiístila, že jen o pár kilometrů dál v Číně má lepší jídlo i pes, je naprosto děsivé a strhující. Hladomor, naprostá oddanost a nesvoboda. Naposled jsem byl takto silně zasažen u knihy Oheň pod sněhem.
P.S. Před pár dny jsem viděl rozhovor s mladou koreanistkou (Špitálníkovou), která v KLDR nedávno byla na studijním pobytu a povídala, jak již hladomor vymizel a země se trošku posunuje tím, že třeba režim povoluje ženám podnikání a jak se i staví, ale to nic nemění na tom, jak zločinný klan to tam vede a jaké podmínky tam i přesto stále panují.
Líbilo se mi, že kniha byla vlastně popisem života v Severní Koreji pomocí skutečných příběhů několika lidí doplněný souvisejícími fakty. Hodně oceňuji, že autorka se snažila výpovědi uprchlíků ověřit a že si celkově o tématu zjistila hodně informací tak, aby kniha byla co nepřesnější a nejpravdivější. Ačkoli jsem o tomto tématu nic nevěděla, tak kniha byla přehledná a čtivá a získala jsem ucelenou informaci o tom, jak život v KLDR vypadá.
Novinářka Barbara Demick napsala působivou knihu o životě "obyčejných" lidí v Severní Koreji. Byla to první kniha, kterou jsem o této zemi přečetl a stále patří k těm nejlepším. Obzvláště pro moji generaci, která vyrůstala již v demokratickém režimu s tržním hospodářství, je svět, který Demicková popsala neobyčejně živě a vnímavě, nepředstavitelný. I když to zní jako klišé, je důležité podobným knihám věnovat pozornost.
Netřeba o tom, co zná celý svět, psát.
Stačí zkouknout reportáže těch, kterým se podařilo uprchnout a lidstvo by zjistilo velmi zajímavou věc, které by ale těžko uvěřili.
Že je tam vše nucené a krvavé dobře víme,.,., ale svět už neví to, že oni už jinak žít neumí a že řád vlastně potřebují.
Kniha, která velmi dobře prolíná vyprávění obyčejných Korejců s faktografickým výčtem. Člověk si díky vyprávění obyčejných lidí a následné konfrontaci faktografickými daty, udělá skvělý obrázek o tom, jak to chodí v nejšílenější totalitě světa. Mnohdy jej napadne, že román George Orwela 1984 byl naplněn v této zemi S ještě větší hrůzou si člověk uvědomí, že česká KSČM jim posílá kondolence.
Americká novinářka Demicková na 353 stranách zachycuje osudy šesti uprchlíků, se kterými se setkávala v průběhu několika let. Nad šálkem kávy tito - dnes již Jihokorejští - občané odhalovali své strastiplné příběhy a popisovali obtížnou cestu za vytouženou svobodou. Autorka vykresluje životy obyčejných lidí z „druhé strany“ hranic – pravověrnou komunistku a matku rodiny paní Songovou se svou rebelující dceru. Pár milenců, kteří se díky odlišnosti společenského statusu nemohou setkávat jinak, než tajně. Chlapce Kim Hjoka, který se jako dítě bez domova protlouká městem, v němž řádí hladomor…Vše se odehrává na pozadí společensko politckých událostí, které jsou čtenářům velmi detailně objasněny.
Příběhy, z nichž každý by vydal na alespoň jeden samostatný román, jsou zde předloženy velmi neokázalým způsobem a dohromady vytvářejí mikrosvět, ilustrující tamější poměry: města, kde po setmění vládne absolutní tma. „Obchody“ v nichž se lidé staví do front na špatně chránící kusy oblečení. Systém, který přikazuje chodit do práce vždy včas, i když zaměstnanci vědí, že odvedenou tvrdou práci neuvidí ani won. Svět, v němž ženy i muži chodí ostříhaní podle předlohy nejvyššího státníka a jiných předepsaných účesů. Dětem ve školkách a školách sice chybí strava, ale dostávají bohaté příděly paradoxně znějících propagandistických mouder:
Žijeme po svém/Uděláme co nám strana řekne/ Není světu co závidět
Totalita. Hranice. Represe.
Slova, která nám jsou - i přes desetitisíce kilometrů, jinou kulturu, odlišné zvyky a politický vývoj – tak blízké. Překlenovací slovíčko „post“ oddělující totalitu od reality nám stejně v mnohém nepomohlo otevřít oči. Pocit svobody a krátkodobé euforie nám dal zapomenout na to, že nejsme jediní lidé na téhle planetě. Že pro někoho úleva stále nepřichází.
V tomto ohledu kniha zcela příznačně překračuje hranice. Nenabízí jen poutavý „exkurz“ do míst, která jsou cizincům nepřístupná. Může se stát zároveň společnou meditací nad tématem svobody a vybídnout k osobnímu aktivismu. Být příručkou k útěku z vlastní zaslepenosti.
Struktura textu je formálně jednoduchá, občas snad přespříliš odbočující k historicko - politckým souvislostem. Hlavním způsobem, kterým se zpřítomňují události je popis s minimálním využitím přímé řeči. Vše ve snaze o objektivitu a souvislosti s tím, že kniha vznikala ze série článků napsaných původně pro Los Angeles Times. Její žánrové uchopení je tedy vzdálené fikční literatuře.
Cenné je především již zmíněné téma, kterým se Demickové podaří dotknout nejen světa zdánlivě tak vzdáleného, ale především světa někde uvnitř nás. Světa, ve kterém by hranice neměly mít místo.
Děsivé, deprimující, místy až těžko uvěřitelné, s trochou amerického žurnalistického patosu, díky kterému se vsak do příběhů severokorejských uprchlíků o to horlivěji začtete.
Velmi cenný dokument. Osobně by se mi víc líbilo, kdyby autorka sledovala osudy jednotlivých akterů od jednoho k dalšímu. Občas jsem se tak musela znovu zorientovat, kdo je kdo. To ale nemá na hodnocení vliv. Velmi dobrý je i doslov, reflektující současný stav. Kniha je velmi aktuální. Zajímavý je fakt, kterého si autorka všimla, že sjednocení, pokud k němu dojde bude velmi náročné a řada Jihokorejců o něm mluví jen ze zdvořilosti a tradice.
Při četbě této knihy jsem se neustále v myšlenkách vracel k Orwellovu roku 1984. To, co bylo z Orwellova pera psáno jako sci-fi, se stalo skutečností a já se nestačil divit, co vše si zkusí rodiny nebo jednotlivci žijící v děsivé a temné zemi s názvem Severní Korea. Vynikající kniha, opravdu čtivá.
Opravdu se dozvíme příjemnou vyprávěcí formou věci, které bychom se o této zemi nikdy nedověděli, a že pěkně koukáme... připadá mi to jako vymyšlený příběh, je hrozné, že je to realita
Ještě kousek před koncem jsem si myslel, že dám knize jen 4 hvězdy. Autorka sleduje životní příběhy několika severokorejských uprchlíků, kombinuje leckdy až beletristickou formu s faktografickými údaji, staví proti sobě autentické ústní výpovědi a oficiální propagandu země. Někde dává do kontrastu fakta a emoce tak, že už mi to připadalo jako zbytečná eskalace už tak velmi dramatických událostí. Nejde ani tak o fakta samotná, nikdy bych si netroufl říci, že je autorka záměrně zkresluje, spíše o americký smysl pro dramatičnost a intenzitu příběhu, lehce, i když pravděpodobně jen podvědomě vystylizované poskládání útržků informací. V některých pasážím mi přišlo, že překlad malinko ujel, ale to chci ješt ověřit srovnáním s originálem. O pěti hvězdách mě nakonec přesvědčil závěr knihy. Předkládá poznámkový aparát s odkazy na další zdroje informací k tématům jednotlivých kapitol - netušil jsem, že je k problematice tolik dostupné literatury. Tady bych jen ocenil uvedení názvů děl také v originále, kvůli snazší dohledatelnosti (drobounká výtka překladateli), ale najdu si je v anglické verzi. Na začátku knihy mi chybí upozornění (možná jsem ho ale přehlédl), že se vzadu poznámkový aparát nachází, asi by mi tyto informace více pomohly postupně, po dočtení jednotlivých kapitol. Skvělé jsou ovšem také dva autorčiny doslovy, doplňující akutální dění, a český komentář překladatele, který má sám s KLDR bohaté osobní i profesní zkušenosti. Troufnu si tvrdit, že by mohl pomoci doplnit obraz i samotné autorce. I když je titul napsán z pohledu Američanky, kterou očividně šokuje i dost „méně závažných“ fakt, které nás, díky blízkým zkušenostem z doby před sametovou revolucí často nechají takřka chladnými, tento dojem po několika kapitolách velice rychle zmizí. Otřesné události a do současnosti přetrvávající alarmující sociální situace v nás vyvolávají mnoho znepokojivých otázek. A to je u knihy s takovým tématem velice důležité.
Skutečně skvělá kniha, díky které můžeme nahlédnout do nejuzavřenější země světa. Šokující a mnohdy nepochopitelné. O obyčejných lidech, kteří se zoufale snaží přežít během hladomoru, o šílené propagandě a vymývání mozků už od školky, o lidech, kteří vybírají zrnka rýže z prachu čest a vaří trávu a kůru stromů, o lékařích, kteří musí sbírat byliny, aby mohli léčit, o lidech, kteří jsou popravováni za to, že se jen snažili přežít...
To se nedá vyprávět, to se musí přečíst.
Jedním z největších zločinů proti lidské svobodě je upírání možnosti volby a práva na informace. O severokorejském režimu člověk ví, ledasco tuší a každému je jasné, že žít v něm není jednoduché. Ale právě touto čtivou, nepřikrášlovanou formou popsané životy obyčejných lidí jsou to, co nám nejvíce otevírá oči. Je potřeba o těchto věcech psát, mluvit, šířit se o nich, ne proto, že by řeči nebo naše obecné povědomí něco zlepšily, ale proto, že pokud se uvnitř těchto zemí najdou lidé, kteří navzdory propagandě, cenzuře a všem možným nařízením a restrikcím, navzdory tomu, v čem žijí a co považují za normální, stejně dokáží začít pochybovat a ptát se a najdou odvahu riskovat život, aby zjistili, co je "za zdí", pokud my budeme nahlodávat hranice zvenčí a tyto uprchlíky nezavrhneme, potom se tyto hranice ztenčí a padnou. Žádný nepřirozený režim není donekonečna udržitelný a netvrdím, že je nutné každému vnutit demokracii tak, jak ji známe my, nebo nedejbože někam vtrhnout a "udělat tam pořádek", ale každý by měl mít právo si vybrat.
Ano, není co závidět..... ale bohužel s tím podstatným rozdílem, že oni nezávidí, protože nevědí, a my nezávidíme, protože víme...
Není světu co závidět - posledný verš propagandistickej pesničky, ktorú pozná každý severokórejský škôlkar. A skutočne nie je čo závidieť, najmä nie tým severokórejským škôlkarom. Autorka našla skvelý spôsob, ako sa pohybovať po tenkom ľade. Ako napísať knihu faktov na tému, ku ktorej fakty nie sú dostupné. Informácie získava od viacerých zdrojov, navyše, ako uvádza na záver, dôsledne ich overuje. Tým táto kniha získava na dôverihodnosti.
Není co závidět je vyskladaná ako mozaika životov šiestich utečencov, ktorí pred útekom zaujímali v severokórejskej spoločnosti rôzne postavenie. Od chlapca-bezdomovca žijúceho na stanici až po privilegovaného študenta, kanditáta na vstup do Strany práce, čím kniha získava na pestrosti a komplexnosti.
Životné príbehy svojich respondentov zaznamenáva autorka chronologicky. Zo spomienok starších z nich, vytvára obraz Severnej Kóreje, aká bola od svojho vzniku. No ťažiskom rozprávania je obdobie 90.tych rokov minulého storočia plus prvej dekády tohto. Na záver nasleduje doslov a komentáre k vývoju v KĽDR až po rok 2013, čo robí knihu vysoko aktuálnou.
Každodenné problémy, s ktorými sa museli vyrovnávať hrdinovia knihy sú zasadené do kontextu s faktografickými informáciami o politickom a ekonomickom vývoji v krajine. Není co závidět je teda nie len veľmi príjemná na čítanie, ale poskytuje aj veľmi plastický obraz o živote a situácií v Severnej Kórei. Z môjho pohľadu ide o najlepšie dielo, ktoré bolo na túto tému u nás dosiaľ vydané.
Štítky knihy
útěk Severní Korea komunismus osudy lidí totalitní režimy oběti komunismu podle skutečných událostí
Kniha Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 485x |
| Čtenářské výzvě | 69x |
| Doporučených | 64x |
| Knihotéce | 155x |
| Chystám se číst | 504x |
| Chci si koupit | 121x |
| dalších seznamech | 11x |
Poměrně čtivá kniha přináší skutečné životní příběhy uprchlíků z KLDR. Je to opravdu neuvěřitelně kruté svědectví, ani se skoro nedá věřit, že i v dnešní době je to možné. Čtenáři je líto, jak trpí prostí lidé, ale je na to nějaké řešení? Pomohlo by svrhnout vůdce? A má o to někdo zájem? A bylo by to správné, vměšovat se? Navíc - nepřineslo by to chaos? Takové a mnohé další otázky mohou čtenáře napadat. Zajímavé je i to, že dle autorky byla zpočátku po roce 1953 až snad někdy do 60. let nebo i později zaostalejší Jižní Korea. Jak se stalo, že se z ní stala taková ekonomicky silná velmoc? Bylo to způsobeno podporou ze Západu? A pokud ano, co z toho získal Západ? A nešlo by to stejně i s KLDR?
Kniha je doplněna několika čb fotografiemi. Cenné jsou i dva doslovy, kterými Demicková doplnila stav v zemi až do roku 2013 a také doslov pana Pucka, který mnohé zažil na vlastní oči. Unikátní dílo si zaslouží maximum hvězdiček, dávám 90%, 22.3.2016.