Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192610/bmid_neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-N8m-192610.png
5
362
84
Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte? Tohle je ale opravdové místo – Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie. Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje. Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy.... celý text
Literatura faktu , Příběhy , Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2014 , Kniha Zlín
Originální název:
Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea , 2009
více info...
Přidat komentář
Perfektně zpracovaná čtivá kniha o zemi, jejíž existence uprostřed civilizovaného ( i když v poslední době trochu na hlavu postaveného ) světa je pro mě naprosto nepochopitelná. Až směšně trapná mi najednou přišla vzpomínka na rozhořčení mých rodičů nad zamítnutou cestovní doložkou do západního Německa .
„Na zemi uviděla malou kovovou misku s jídlem – byla tam bílá rýže s kousky masa. (…) Až do té doby ještě kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. (…) Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před sebou – i čínský pes měl lepší stravu než severokorejský doktor. “
Důkladný popis patrně nejhoršího totalitního systému v moderních dějinách. Novinářka sleduje osudy šestice lidí, kteří nejprve věří v totalitní režim z důvodu naprosté nevědomosti o okolním lepším světě a totální izolace od jakýchkoli informací o něm. U některých dochází k prozření a podaří se jim uprchnout v lepším případě do Jižní Koreje nebo alespoň do sousední Číny.
Ocenila jsem i stručné shrnutí severokorejské politiky až do roku 2013 a sovětsko-americkou historii rozdělení korejského poloostrova na dva naprosto rozdílné státy.
Moje zatím poslední kniha o KLDR název přesně vystihuje situaci snad v poslední totální zemi na světě. Neskutečné, co se ještě může, dít v 21.století..
Moje první kniha na téma KLDR. Vše, kolem života a celkové situaci v KLDR mě zajímá už dlouho. Myslela jsem si, že o tom vím dost. Co jsem se ale kolikrát dočetla tady mě naprosto šokovalo. Tolik informací, kolik ta kniha skrývá! Dokonale odvedená práce autorky. Moc se mi líbilo, že z jednotlivých útržků z vyprávění v knize poskládala celý příběh každého z nich. Bylo zajímavé číst o tom, jak se jejich životy postupně mění.
„Po práci musela strávit několik hodin v tovární posluchárně na ideologickém školení. Jedna přednáška byla třeba o boji proti americkému imperialismu, jiná o smělých činech, které Kim-Ir-sen podnikal za druhé světové války v boji proti Japoncům.“
Rozum zůstává stát nad tím, jak to všechno mohou Severokorejci vydržet, jak je možné, že drží hubu a krok i za časů hladomoru. Jenže ono se není čemu divit, protože už v jednom roce věku jdou děti do mateřské školky a začíná indoktrinace. Učitelky jim vyprávějí příběhy velkých vůdců. Oni neví, jaká je skutečnost. Na příběhu několika uprchlíků se dozvídáme o životě v Severní Korei, a co mi přišlo hodně zajímavé, i o tom jak probíhá integrace uprchlíků v Jižní Korei.
Máme se hodně dobře.
Velice zajímavá kniha. Opravdu dobře se mi četla. Po dlouhé době jsem hltala knihu. Dozvěděla jsem se opravdu spoustu informací o KLDR a jejich občanech. Zajímavý mi přišel i pohled severokorejského uprchlíka, který se snažil přivyknout životu na svobodě.
Velice vzácné a cenné informace o hrůzách v Severní Koreji. Velice čtivě jsou zde popsány příběhy lidí, kterým se podařilo z toho zoufalství uprchnout. Nenásilně je kniha proložena historickými událostmi v zemi. Je až neuvěřitelné, čím vším si tento národ musel a stále musí procházet. Velice trefné je přirovnání o žabách ve studni, většina obyvatel ani netuší, že to může jít a jde to jinak. Ti lidé pro neustálé shánění potravy k přežití, nemají sílu bouřit se a chtít něco měnit.
Zajimava kniha, jejiz cetba da mnohe. Zivotni osudy nekolika severokorejcu asi nejlepe ilustruji zrudnost rezimu, bez potreby prikraslovat pribehy do romanoveho ladeni, a jsou nosnou oporou vykladu strohych historickych dat. Prectete si, pokud si potrebujete uvedomit, ze muze byt i hur..
Z obsahového hľadiska nemám čo vytknúť, lenže pokiaľ ide o formu…
Nedávno som prečítala Modlitbu za Černobyl od Alexijevičovej. Po chvíli čítania som úplne zabudla, že to vlastne niekto napísal, akoby medzi mnou a jednotlivými svedkami nikto nestál, akoby to rozprávali priamo mne, Alexijevičová sama seba takmer úplne potlačila. Naproti tomu mi pri čítaní tejto knihy Demicková nielenže celý čas nazerala cez rameno a dýchala na krk, ona mi tú knihu v podstate vytrhla a keby to bolo možné, tak by mi ju istotne aj sama predčítala. Na mňa príliš veľa pátosu, tlačenia na city a omieľania toho istého.
A tak kniha, ktorá mala potenciál hlboko ma zasiahnuť, zostáva „len” zaujímavosťou s dokonale výstižným názvom. Naozaj nie je čo závidieť. Ani ľuďom v Severnej Kórei, ani americkému štýlu písania Demickovej.
Must-read pokud vás zajímá Severní Korea. A možná i pokud vás zatím nezajímala.
Autorka, novinářka, mezi lety 2001 a 2008 devětkrát navštívila Severní Koreu a v Jižní Koreji mezitím vedla rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Příběhy šesti uprchlíků pak popisuje tato knížka, přičemž je vše doplněno i reáliemi a popisem tamní situace i z dalších zdrojů.
-----------
Vydržet hladovění se stalo vlasteneckou povinností. V Pchjongjangu se objevily nové billboardy se sloganem ,,Budeme jíst dvě jídla denně". Severokorejská televize odvysílala dokument o muži, kterému praskl žaludek, protože prý snědl mnoho rýže. Nedostatek jídla měl být každopádně přechodný; noviny citovaly zemědělské úředníky, kteří ohlašovali, že příští sklizeň přinese rýže opravdovou hojnost.
Jídlo v menze bylo ještě horší. V Severní Koreji zrovna začínala kampaň ,,Jezme dvakrát denně", ale škola už byla o krok napřed a nabízela jen jediné jídlo - řídkou slanou vodu, v níž plavaly sušené listy tuřínu. Někdy do ,,polévky" přidali rýži nebo kukuřici, důkladně rozvařenou, aby se zrnka nafoukla. Dívky začínaly mít zdravotní potíže. Jedna z Mi-raniných spolubydlících byla tak podvyživená, že se jí začala loupat kůže. Studium musela přerušit a brzy ji následovaly další.
Tenhle zabiják [hladomor] je bezdůvodně krutý ještě jiným způsobem: cílí na nevinné, na lidi, co by nikdy neukradli jídlo, nelhali, nepodváděli, neporušili zákon nebo nepodvedli přítele. Stejnou skutečnost popsal italský autor Primo Levi po návratu z koncentračního tábora v Osvětimi, když uvedl, že ani on, ani nikdo z dalších přeživších neměli velkou touhu se po válce setkat, protože každý z nich udělal něco, zač měl důvod se stydět.
Severokorejci mají mnoho slov pro vězení, podobně jako Inuité mají mnoho různých výrazů pro sníh.
Když se začalo nedostávat jídla, v mnoha severokorejských rodinách krmili mladé na úkor starších - aby měly děti dostatek jídla, utrhovali rodiče od úst sobě a někdy i prarodičům. V důsledku této strategie nezvykle stoupl počet sirotků, jelikož všichni dospělí v rodině zemřeli a děti zůstaly samy.
V posledních letech vydala strana práce řadu absurdních vyhlášek, které nemají zjevně jiný účel než zaškrtit přirozený chod svobodného trhu. Pouliční prodej byl zakázán všem s výjimkou žen starších čtyřiceti let. Ostatní se musí hlásit na svých pracovištích ve státních továrnách, ačkoli jim není vyplácena žádná mzda. Narůstají omezení toho, co je dovoleno prodávat a co kupovat. Vedle rýže a kukuřice se na seznam dostala také sója - s absurdním zdůvodněním, že by mohla být vyvezena do Číny a prodána nepřátelům v Jižní Koreji.
Země se brzy dostala do smrtelné spirály. Bez levných paliv a surovin nemohly fungovat továrny, což znamenalo, že nebylo co vyvážet. Bez vývozu nebyla tvrdá měna, a bez tvrdé měny bylo možné dovézt ještě méně ještě méně paliv, a tak se přestala vyrábět elektrická energie. Uhelné doly nemohly bez elektřiny fungovat, protože používaly elektrické pumpy k odčerpávání vody. Nedostatek uhlí znovu zhoršil dodávky elektřiny, což vedlo ke snížení zemědělské produkce.[...]
,,Náš otče, není světu co závidět.
Náš domov je v náruči strany práce.
Jsme všichni bratři a sestry.
I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát.
Náš otec je zde.
Není co závidět."
Ač jsem čistokrevný ateista, mám pocit, že ti chudáci Severokorejci jsou prokletí. Napřed dehumanizace od Japonců, potom válka a teď peklo na zemi pod taktovkou Kimů. Přečetla jsem všechny dostupné knihy na toto téma a všechny spojuje represe, bída, hlad a totálně zničená důvěra mezi lidmi. Kdy a kdo je konečně osvobodí??!!
Barvitě popsané příběhy lidí, u jejichž čtení si člověk přeje, aby to byla "pouze" smyšlená beletrie. Tomu tak ovšem není a z knihy přímo mrazí. Pro mě naprosto nepochopitelné, že diktatura jednoho muže ve 21. století může vůbec existovat, a to za přihlížení ostatních "demokratických" států. Autorka rozhovory s lidmi velmi dobře zpracovala a knihu obohatila o faktické údaje. Doporučuji knihu přečíst, člověk si tak uvědomí, jaké má vlastně štěstí, v jakých podmínkách žijeme my tady.
Hodnotné čtení. Zarazilo mě, když autorka popisuje první setkání s Mi-ran ("Dokonalost jejího vzhledu trošku kazilo akné na bradě a malé bříško, byla ve třetím měsíci těhotenství.") - popsat takhle její těhotenství poté, co přežila hladomor..Ale jinak samá pozitiva, zajímavé příběhy, zasazené do historicko-politického kontextu, postavy obyčejných lidí nejsou černobílé. Překvapil mě popis překonávání hranic, představovala jsem si, že kdo s nazasením života uprchne, už se zpět nevrátí, proto mě zaujalo, kolik lidí si tam chodí tam a zpět. Co mi přijde hrozné, je kolik žen opustilo navždy svoje děti a také to, že někdo vůbec může zvolit útěk do Jižní Korei za cenu toho, že jeho sourozenci (a k tomu matky dětí!) skončí na doživotí ve vězení - viz. příběh Mi-ran.
Skvělá kniha, stojí určitě za přečtení. Pro mě je to docela neuvěřitelné, protože když srovnám, co bylo v 1997 u nás a co v severní Koreji, jaké osudy ti lidé prožili, tak si opět můžu říct, že se máme na tom světě přece jen dobře.
Naprosto geniálně zpracovaná kniha. Skvělé prolínání historických faktů a téměř románových příběhů (ne)obyčejných korejských občanů. O tomto tématu se asi netřeba rozepisovat. Tato kniha byla nejlepší, jakou jsem kdy o KLDR četla. Bavila mě a děsila zároveň. Doporučuji každému, budete si zase o něco víc vážit toho, kde žijete..
Fantastická kniha plná faktů dobře literárně zpracovaných. Každá stránka velmi zajímavá.
Z doslovu překladatele, který se mi rovněž velmi libil :
"Jednou předností knihy Barbary Demickové spatřuji v tom, že barvitě a čtivě zpracované memoáry utečenců jsou prokládány četnými fundovaně pojatými pasážemi, jež uvádějí doplňující data o historických událostech, analýzy politiky strany práce, postoj Jižní Koreje i jiných zemí a zahraničních humanitárních institucí k severokorejské politice."
Hvězda severu, předchozí kniha, kterou jsem o Severní Koreji četla, se nedá s touto srovnat ani zdaleka, i když má pro mě překvapivě take hodně vysoké hodnocení. Je to slátanina, nevěrohodné dobrodružství. To zajímavé co v ní bylo se v Demickové knize objeví také a v mnohem lepším podání.
Název "Není co závidět" je odvozen od severokorejské lidové písně, ve které se mimo jiné klade důraz na větu a zpívá, že světu není co závidět. Jak jinak, že? :/ Tato píseň je pro Severokorejce něco jako pro nás Prší, prší, jen se leje... Snad Vás tato "zajímavost" zaujme.
Už vím, proč čtu raději romány - vím, že je to jen fikce a že se mohu bezpečně bát :(
Naprosto neuvěřitelná a dechberoucí kniha! Kdo si chce uvědomit, jak krásný je jeho život, jak se společnost, ve které žijeme, zmítá na hranici přepychu a blahobytu, aniž bychom si toho dost vážili, kdo chce nahlédnout pod slupku a za hranice Severní Koreje... nechť sáhne po tomhle mistrovském díle.
Štítky knihy
útěk Severní Korea komunismus osudy lidí totalitní režimy oběti komunismu podle skutečných událostí
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní KorejiKniha Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 485x |
| Čtenářské výzvě | 69x |
| Doporučených | 64x |
| Knihotéce | 155x |
| Chystám se číst | 504x |
| Chci si koupit | 121x |
| dalších seznamech | 11x |
Dost ponuré, ale zároveň velmi poučné čtení. Autorce se parádně povedlo zvláště na základě vyprávění uprchlíků zmapovat život v hodně rozvinutém komunismu. Jen jsem si při čtení, možná že jen náhodně vybavil naše bruselské řidiče, kteří nás za jásotu mnohých vedou k zelenému údělu. Neřítí se naše děti a vnuci do podobné spirály ožebračení, tentokrát celé Evropy? Nebude to tady za pár desetiletí vypadat tak, jak autorka popisuje?
"Po příjezdu své rodiště málem nepoznal. Vypadalo jako město duchů. Všechno bylo zchátralé, rozbité a ponuré. Obchody byly zavřené. Kolem nádraží nejezdily tramvaje. Šel domů pěšky po silnici číslo 1, která vedla souběžně s oceánem. Když přešel řeku Sunam, odkryl se mu pohled na tovární komíny u pobřeží. Ani z jednoho se nekouřilo. Za mostem sešel z hlavní cesty a dal se k textilním závodům, ve kterých kdysi pracovala jeho matka. Na výstupní bráně visel zámek, továrna byla vyrabovaná. Zloději odnesli veškeré zařízení. Stmívalo se a když Hjok došel do jejich čtvrti, nemohl se zorientovat. Měl pocit, jako by stál uprostřed pole za temné noci. Záchytné body, které znal z dětství, byly za jeho nepřítomnosti zpřeházeny a zmizely ve stínu."
K tomu stále se zvyšující se sledování obyvatel, rozšiřující se počet úředníků, kteří následně přestanou fungovat a stát se v podstatě rozloží, a i když trvá, fakticky nefunguje.