Nemám žádné jméno

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála. Příběh, který na vydání v českém jazyce čekal více než 30 let. Osud básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové poznamenal pobyt v terezínském ghettu, kam byla krátce před patnáctými narozeninami transportována. Její deník, jehož autorství si neprávem přisoudila jiná autorka, získal již tři významná mezinárodní ocenění....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79665/big_nemam-zadne-jmeno-ScE-79665.jpg 4.4116
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Nemám žádné jméno

kejty95
18. března

Knih na toto téma už pár přečtených mám a těžko se takové tituly na těžší tématiku hodnotí.. obzvlášť, když Vás až tak nezaujmou. Pro mne to nebyla kniha, kterou bych chtěla číst v každé volné chvilce, nevtáhla mě.. a bohužel mi přišlo, že ono místo bylo popisováno s určitou lehkostí, která mi k tomu prostě nejde..

Dagmar76
06.08.2020

Vše bylo řečeno níže. K autorce mám maličko osobní vztah. Jsem moc ráda, že kniha u nás nakonec vyšla, bohužel in memoriam. Přečetla jsem jí na jeden zátah. Hrozivé zážitky popsány s lehkostí, kterou chápu jako nutnost to vše přežít.


Runinka
16.07.2020

Deník autorky, velmi smutný příběh ,ta doba se musí připomínat.

Jirinamac
16.05.2020

Mám ráda autobiografické knížky z této hrozné doby, ale tady je zajímavý nejen příběh sám, ale také, jak došlo ke zveřejnění příběhu a zneužití vyprávění jinou autorkou.

simona g.
29.04.2020

Útlá kniha, ale obsahem velmi silná. Nejsem fanouškem knih o válce a koncentračních táborech, nedělá mi to nejlíp, ale tady jsem udělala výjimku a jsem za to ráda. Krásná kniha se zajímavým osudem.....doporučuji!!!

Lauralex
15.01.2020

Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.

K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.

Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.

Alysa
23.04.2018

Těžko se mi hodnotí knihy, které líčí hrůzy z druhé světové války a ještě hůř se mi hodnotí, pokud se mi tak úplně nelíbily. Ale i přesto, že je tato kniha deníkem mladé slečny, která si prožila pár let v Terezíně, nemohu dát plný počet hvězd. Po celou knihu mě překvapovalo, s jakou lehkostí je to psáno. Celou dobu mám za to, že osudy lidí v těchto místech byly strašné, autorka zde ale Terezín popisuje jako nějaký tábor, kde se měli jen trochu hůře než doma.

Při představě, že si tuto knihu přečte dospívající dítě, které doposud nemá mnoho informací o tom, jak příšerná tato doba byla, může podle vyprávění paní Dagmar usoudit, že to vlastně zas taková hrůza nebyla.

Chemiczka
21.11.2017

Tahle útlá knížka v sobě nese tak obrovské poselství a sílu, že vydá ze několikset stránkový román. Velmi mě zaujala skutečnost, že se v životě Dáši objevila rodina Popperových, které jsem vždycky považovala za románové postavy z knížek Oty Pavla, ale teď se pro mě stali skutečnými.
Z počátku jsem trochu nechápala, proč se vede tak obrovský boj o autorství, vždyť moc nezáleží na tom, kdo je uvedený na obálce jako autor, jde přeci především o to, aby se příběh dostal mezi čtenáře a tak se mohla šířit osobní zkušenost přeživší holokaustu. Až po dočtení poslední stránky jsem pochopila, jak moc to pro paní Dagmar bylo důležité, opakovalo se přesně to co ji kdysi udělali nacisti, sebrali jí jméno. Když už v životě ztratíte domov, vzdělání, rodinu, to poslední co z Vás dělá člověka je Vaše jméno. A když ztratíte jméno už prostě nejste!!

1