Neloučím se navždy

Knížku jsem si vybrala čistě proto, abych splnila Goodreads výzvu.
Šla jsem do toho bez očekávání a vyšla překvapená. Tohle není lehké čtení. Vůbec ne. O masakru na Jeju jsem před otevřením této knihy nevěděla nic, a to, že jsem ji zavřela s něčím skutečným a těžkým v hlavě, je přesně ten typ náhodného vzdělání, které v člověku zůstane.
Co dělá tuto knihu neobvyklou, je způsob, jakým je napsána, realita, sen a historie se prolínají způsobem, který ne vždy působí okamžitě logicky. Po dočtení jsem chvíli seděla a přemýšlela, přeskočila jsem něco? Minula jsem stránku? Ale myslím, že ta dezorientace je záměrná. Vzpomínky nemají čisté hranice. Ani smutek. Ani tato kniha.

Další těžké a bolestivé téma korejských dějin. Postupně odkrýváme detaily hrůzných událostí na ostrově Jeju, kde hlavní hrdinka ze vzpomínek své přítelkyně a její matky odhaluje děsivou minulost.
Napsáno až mysteriózním způsobem, autorka naplno využívá také prvky počasí a přírody ostrova. Často není úplně jasné, zda jde o skutečnost, nebo jen sny či halucinace, proto je místy náročné číst, a je nutné plné soustředění.

Tohle opravdu není můj šálek kávy a kniha se mi četla velmi těžce. A ne kvůli námětu. Masakr v Čedžu jsem neznal a jsem rád, že jsem se dozvěděl (i když je to otřesné) a naučil o něčem novém.

Části psané kurzívou popisující minulost a osudy lidí byly výborné, zajímavé, čtivé. Bohužel zbytek, který byl o Kjongha a Inson v přítomnosti, byl pro mě téměř nečitelný a musel jsem se hodně přemáhat. Jestli něco nemám rád, tak jsou to popisy snů a fantasmagorií, kdy člověk neví, co je realita, co sen a co duševní nemoc. A tady si toho člověk užije do sytosti. Bohužel.

Rozhodně nepopírám přání matky myšlenky, ale nějak mi to nejde přes hlavu. Možná se vidíme u audioverze.

(SPOILER) Kniha mě překvapila, byla psaná nečekaným stylem a v určité fázi mně začala lehce rozčilovat. Tak jak to tedy je, leží Inson v nemocnici, anebo je u sebe doma? Co se komu zdá? Kdo tady blouzní? Nebo jedna z nich, či dokonce obě zemřely?

Jenže pak si mě kniha podmanila. Doslova. Vším tím sněhem, mrazem, tmou, zimou. Láskou a jemností, s jakou jsou vylíčeny i děsivé věci. Vlastně to, že si nejsme v určitých věcech jisti, až tak nevadí. Existují hrozné dějinné události, které se skutečně staly. Mnoho lidí bylo brutálně zavražděno. Ale ani jejich rodiny se v mnoha případech nikdy neměly dozvědět pravdu. Nejbližší příbuzní žili dlouhá léta v nejistotě, v jakémsi snu, z něhož se možná přáli probudit - anebo si raději chtěli uchovat naději?

To všechno se stalo v údajně demokratické zemi. Ale dělit země na demokratické a nedemokratické je velmi ošidné. Zlo může být pácháno všude. I ve jménu demokracie.

Obvykle podobné knihy zásadně nečtu před spaním. Tady jsem udělala výjimku. Měla jsem pocit, že ta kniha si zaslouží, abych ji četla a přemýšlela o ní v různých fázích dne a v různém rozpoložení. Abych přemýšlela o příbězích lidí, jejichž obličeje zavál sníh...

Nesedne každému, není tam jasná a přímá dějová linka, hranice mezi snem a skutečností je místy neostrá. Přesto hodnotím plným počtem a vřele doporučuji k přečtení.

Asi jsem čekal něco jiného, nějak mi nesedl styl, jakým je kniha napsaná a nevyvolala u mě emoce, které jsem očekával, přesto jsem rád ,že jsem si knihu přečetl a trochu se něco poučil z historie ,o které jsem dosud nevěděl.

Kniha mě příliš nezaujala, tento styl psaní mi nesedl. A nejspíš jsem úplně nepochopila, co bylo smyslem knihy. Čekala jsem asi z historie korejské války více.

(SPOILER) Neloučím se navždy je zvláštní kniha.
Je to něco jako ponor do nočních můr. Připadá mi, že je kniha rozdělená na dvě části: snové a symbolistické pasáže, které vypráví spisovatelka Kjongha a realistické dokumenty, novinové výstřižky a dopisy, které čte fotografka Inson. Inson totiž odhaluje příběh své rodiny, otce a matky, kteří jako zázrakem přežili masakr a otec i věznění a mučení.

Děj začíná docela realisticky. Spisovatelka Kjongha se utápí v depresích. Její kamarádka Inson je vážně zraněná po nehodě a poprosí ji o pomoc - postarat se o papouška, kterého nechala doma, na ostrově Čedžu.
Kjongha se na Čedžu vypraví, je ale zaskočená vánicí.
Vyhledáním Insonina domu realistická část příběhu končí.
I když... Důvodem depresí Khongha je sen o zčernalých 99 kmenech - památníku obětí masakru. A místo, kde by tento památník mohl být umístěný, ukazuje Inson v další části knihy. A vypráví ty hrůzy, z kterých člověk může mít špatné spaní.

Celou knihou se prolínají zvláštní snové motivy - papoušci, kteří jsou bílí, sníh, který vše přikrývá a studí, krev obětí i zanechaná v dílně po Insonině úrazu, krev, která proudí po injekcích a která z prstu napájí umírající sestru...
A otázka o potopě a o tom, že pokud se sice zachráníme a ohlédneme se a ze spatřeného zkameníme, zda i umřeme? Nebo se z toho, co jsme viděli zapouzdříme?

Celý příběh se týká vraždění a vysídlování obyvatel na ostrově Čedžu v roce 1948. O masakru na ostrově Čedžu jsem poprvé četla v knize Lisy See Ostrov žen moře. Pomyslela jsem si, že je to hrozné, masové vraždění a mučení celých rodin včetně dětí ve jménu zabránění šíření komunismu. Horší je, že se o tomto masakru moc neví, proto mi připadá, že román Han Kang otevírá staré, zapouzdřené rány. A nejhorší je, že na sever od 38. rovnoběžky v Severní Koreji podobné exemplární trestání obyvatel stále probíhá.

Moje první setkání s nositelkou Nobelovy ceny.
Určitě by to neměl číst někdo, kdo zrovna není úplně v psychické pohodě.
Kniha začíná dost temně, a to čtenář ještě netuší, že půjde hodně hluboko do rodinných tajemství, když se sama nevyladěná autorka setká se svojí kamarádkou, zároveň bývalou spolupracovnicí, která ji požádá o laskavost.
A v tento moment se s autorkou vydáváme na cestu na ostrov Čedžu a poznáváme masakr, který se tam i ve skutečnosti stal. Jsme svědky obrovské tragédie na příběhu jedné rodiny.
I přes všechnu tu hrůzu nás autorka vede na niti spojující historii, vlastní zamyšlení někdy až na lyrické notě, kdy se sama pohybuje v rovině reality a snu.

Bylo to dobré, ale znovu to už číst nechci.

Tichá kniha, která se nepodbízí – a o to víc zasáhne. Neloučím se navždy není příběh, který by hnal čtenáře vpřed tempem, spíš ho jemně drží za ruku a vede krajinou bolesti, paměti a něhy.

Ha Khang píše s pokorou a hlubokým porozuměním pro to, co zůstává nevyřčené. Tóny melancholie a tiché naděje se střídají jako dech – sotva znatelně, ale s účinkem, který nejde přehlédnout.

Zásah, který bude dlouho doznívat. Navíc o všech podobách chladu číst v prozatím nejteplejším dni roku, to je zážitek speciálního druhu. Návaznost na dosud nejlepší autorčinu prózu Kde kvete tráva - alespoň v tom, že líčí ránu zasaženou zemi i konkrétním lidem, a to velmi věcným způsobem, který paradoxně budí velké emoce. Cesta od snu k záchranné misi, která se mění v boj o život. A k tomu otázky. Je to zpráva o mrtvých, kterou podává mrtvá mrtvé? Nebo je stínem jen jedna z nich? A kde? V mezisvětí či v konkrétní chatě? A smrt přichází ve sněhu či v plameni? - Bolelo to. Skvostné to bylo.

Uff, tak tohle nebyl rozhodne šálek mého čaje. Autorka píše pro mě neuchopitelným stylem. Vadilo mi, pohybovat se na hraně skutečnosti a snu. Téma je jistě zajímavé, ale zpracování mě absolutně nezaujalo a čtení pro mě byla nuda a trápení.

Hluboce se klaním paní Spisovatelce, která se nebojí tak těžkých témat z korejské historie a zpracuje je tak nádherným bohatým a lyrickým jazykem. Knihu s pokorou vkládám na čestné místo v mojí pomyslné knihovničce. Četla jsem všechny její knihy, které u nás vyšly a vše mohu jen vřele doporučit.Velký obdiv patří i paní překladatelce.

Neloučím se navždy je za mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Atmosféra je snová a je zajímavé sledovat kontrast mezi brutalitou popisovaných událostí a jemným, citlivým a až poetickým stylem psaní autorky.
Hlavními motivy jsou právě sny (lépe řečeno noční můry) hlavní hrdinky, mezigenerační trauma a také zima a sníh spojovaný se smrtí, ale i projektem, který by Konghje ráda realizovala se svou nejbližší přítelkyní Inson.

Kniha je rozdělena na tři části. Hned v té první se seznamujeme s Konghje, která je spisovatelkou a její nejnovější kniha ji přinesla do života noční můry. Odcizila se od rodiny i od vlastní osoby, propadá depresi. Jednoho dne ji však volá Inson, která měla nehodu a leží v nemocnici. Konghje se za ní vydává a dostává na první pohled malicherný úkol - jet k Inson a postarat se o jejího papouška. Musí se ihned vydat na ostrov Čedžu. To ale není jednoduchý úkol, než se k domu Inson dostane, málem ji to stojí život. Ovšem podaří se jí dostavit se na místo, na kterém se postupně přespuváme do druhé části knihy.
Ta se nesla v duchu magického realismu, kdy si Konghje sama nebyla jistá, kdo a kdy překročil hranici mezi živými a mrtvými. Stylem mi to dost připomínalo Murakamiho a jeho Kafku na pobřeží. Ale mimo to se zde dozvídáme ta nejhlubší fakta. Pomocí nejrůznějších dokumentů v podobě svědeckých výpovědí, korespondencí a fotografií se dozvídáme o událostech Čedžuského povstání. Důležitým pojítkem je právě rodina samotné Inson.
No a v závěrečné, třetí, části si stále čtenář ani sama Konghje nejsou jisti, co je reálné a co ne. Inson vede Konghje na místo, kde byla vypálena vedlejší vesnice, celé se to pojí s jejich společným projektem. Celá výprava se odehrává večer, silně sněží a jediným zdrojem světla je dohasínající svíčka. Úplný závěr knihy je stejně snový jako celý příběh.

Vůbec se nedivím, že Han Kang právě za tuto knihu obdržela Nobelovu cenu. Skvělý byl i český překlad, volba slov i doslov, takže i po této stránce je kniha kvalitní. Rozhodně ji doporučuji ať už hledáte silný čtenářský zážitek anebo si chcete obohatit historii.

Moc mě baví tenhle osobitý snový styl, spojený s tím typickým asijským stylem, psaní. Zdálo se mi, že tentokrát se autorka drží lehce zpátky, snad z úcty ke všem trpícím ale i tak vás lehce vtáhne do děje. A to není úplně jednoduché, když vyprávíte o minulosti tak bolestné, nespravedlivé a kruté. Přesto se Han Kang povedlo napsat krásný poetický příběh o věcech, které nám mohou být poučením do budoucna.

Nenechat se znejistit jinakostí a udržet se na hraně mezi snem a realitou (mnohdy zdá se i mezi snem a nadpřirozenem?) a plout na vlnách autorčiných spletitých myšlenek, to je oč tu kráčí. Přirazit svou záložkovou bárku na jednom z nejrozdělenějším poloostrovů světa a nemoci popadnout dech. Tentokrát ovšem nikoli z té hrůzou nechvalně proslulé části. Han Kang sděluje svým osobitým způsobem tolik skrývané bolesti a bezpráví, tolik krve na prstech pohlavárů té "hodnější" Koreje, až veškerá naivita způsobená zjednodušeným výkladem vybuchuje jako raketa středního doletu... Chvála bohu za takové knihy odkrývající skutečnou tvář reality!

Miluji asijskou literaturu. Je obvykle diametrálně odlišná od západních děl nebo i od toho, co vychází u nás. Většina knih je velmi poetických, děj osciluje mezi realitou a snem, čtenář má spoustu prostoru pro představivost. Pokud máte tyto aspekty v knihách také rádi, rozhodně sáhněte po Han Kang.
Neloučím se navždy je přesně ten typ knihy, u které přemýšlíte, zda se ocitáte v realitě nebo ve snu. Nádherné poetické popisy přírody a sněhu, zobrazeny v kontrastu syrovosti smrti. Moc se mi líbí, s jakou pokorou autorka píše, ať už je to pokora k ostatním lidem, přírodě, individualitám.
První část knihy jsem si užila moc. Neloučím se navždy je kniha, kde si nebudete užívat děj, zápletku, vyvrcholení, nýbrž samotný průběh, jazyk, použitá přirovnání, poetičnost. Silné ženské hrdinky jsou základním stavebním kamenem příběhu. A Han Kang s nimi opravdu umí pracovat.
Druhá půlka knihy už obsahuje větší vhled do historie ostrova Čedžu a krveprolití, ke kterému došlo v polovině 20. století. Pokud o povstání nic moc nevíte, doporučuji přečíst si nejdříve doslov, který vám možná pár informací přiblíží (nečekejte vysvětlení v samotném příběhu).
Přiznám se, že druhá část knihy mi trochu zkazila dojem. S dějinami Čedžu nejsem úplně srozuměna, druhá část navíc byla náročná na pozornost - historie se prolínala se současností, stejně tak se sen prolínal s realitou. Jak jsem psala v úvodu, přesně tohle mám obvykle v knihách ráda, ale tady jsem se místy už ztrácela...
Finální hodnocení je každopádně 4/5, protože ve mně příběh zanechal silný pocit. Je to jedna z těch knížek, které chci mít ve své knihovně a v budoucnu se k nim vracet. Prostě Han Kang.
.

Neloučím se navždy je takové leporelo pro dospělé svědčící o zbytečné krutosti spáchané ze strachu z komunismu.
Hlavními postavami jsou sice živou a dýchající lidé, ale jakoby statičtí. Zamrzlý v hrůze, neschopní se posunout, najít omluvu, nebo vysvětlení toho, co spatřili při pohledu zpět do minulosti.
Pokud při čtení vytane na mysli moře omývající zčernalé kmeny pokroucených stromů, nebo pláž plnou vyděšených lidí, kterým do zad míří zbraně, či snad důl zahrazený betonovou zdí, letiště, pod jehož přistávající plochou spí mrtvý –
a já vám ručím, že je tyto výjevy uvidíte - už nikdy je nedokážete pustit z hlavy.
Protože přesně tak silná takhle kniha je.