Nejtvrdší co radost nesla...

V somnambulně vidoucích verších Marie Jehličkové poznáváme svět rašící někde mezi mátoživým žitím, sněním a jaksi mimoděčným mřením jejího tvůčího, mnohdy v textech probublávajícího „já“. Dekadentně metafyzické básně balancují tu na laně všedního a magického, tu na okraji propasti šílení z nepoznatelného: vše-tvárné zřídlo imaginace je totiž protagonistou jejích němě řvavých slok, jako by lehce archaizovaných deníkových záznamů chovankyně ústavu, jemuž hrdě říkáme svět. Vnímat však tuto vášnivě rvavou tour de force jako jednorozměrnou arteterapii je závažný interpretační zločin či mírněji řečeno omyl: text svou explozivní poetikou vybízí k různočtením a reflexím „za běhu“, léčí morbidním humorem – to aby se před žasnoucím čtenářem zhmotnilo šklebivé, tápavé, přesto nekompromisně průbojné svědectví jednoho zápasu o integritu; vůči sobě i všemu vně.... celý text