Sto nejlepších českých básní 2012
* antologie , Simona Martínková-Racková
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142117/sto-nejlepsich-ceskych-basni-2012-142117.jpg
4
11
4
Nejlepší české básně série
< 4. díl >
S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu. Básně vybírala Simona Martínková-Racková jako editorka sama, neboť designovaný arbitr, básník Antonín Brousek se nakonec finálního výběru básní zúčastnit nemohl ze zdravotních důvodů. Obsahem této antologie je tudíž celý předvýběr a nakladatelství se rozhodlo tuto nepravidelnost avizovat i změnou titulu.... celý text
Přidat komentář
Souhlasím s vlckou, čekala jsem více různorodosti a pestrosti. Vybrala bych asi 10 básní, které bych si mohla oblíbit. Za všechny tato variace na mého oblíbeného Bukowského.
Hora Říp
/Jonáš Hájek/
Místo výletu jsme celý víkend strávili,
jak říkají Poláci, v lůžku. Otáčela jsi
hlavou a mhouřila oči. Přesně takhle se
dívá můj kocour: kontroluje, že hlazení
pokračuje, a rozhodnutí setrvat přináší
mu větší slast než samo hlazení. Je mým
majitelem. A já, zatímco jsi otáčela ke
mně co chvíli zrak, tě držel v bocích a
ujišťoval se, že procházím celým tvojím
tělem, že mezi námi cirkuluje rozvířená
moc. Četl jsem tehdy Bukowského, poprvé
až v pětadvaceti! Ne každá, říkalas, to
má ráda zezadu. Ale ty jo a to je fajn.
pro mne byla tato antologie vesměs příjemným nahlédnutím do současné české poezie, některé básně jsem četla znovu a znovu z některých byla spíš rozpačitá. Něco takového ale těžko hodnotit, je to mozaika ze spousty různých kousků. Co ale napsat musím.. tak nějak jsem čekala trochu víc pestrosti. Různorodosti, protože mnohé básně různých autorů mi přišly napsané ve stejném stylu, nemůžu si pomoct, nevím, jestli se mi to jen zdá, ale jakoby velká část té poezie byla plná stejných, tak nějak překonstruovaných metafor, obrazů, které jakoby maloval jeden malíř .. Ale třeba ten styl teď zrovna vládne.
Kniha Sto nejlepších českých básní 2012 je v
| Přečtených | 12x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 2x |
| Chci si koupit | 1x |
100 je moc. Na výběrovou ročenku určitě, byť chápu problém ve formě výpadku arbitra, i tak je ten výběr široký a šlo by to rozhodně zkrouhnout. Takhle to spíš než "nejlepší" (což je vždy relativní) básně ukazuje podrobný průřez daným rokem. Což koneckonců taky není tak špatný nápad, ale pro lajka, který by se chtěl seznámit se současnou českou poezií, to úplně šťastné řešení není.
I tak oceňuji závěrečný esej, v němž jsou i četná zdůvodnění, oceňuji škálu zdrojů (dost časopisů, internet), oceňuji řazení básní do oddílů. Je to ale prostě moc tlustý a sem a tam místo libového masa probleskne spíš flaksa.
Zaujali Aids, Přidal, Srbová, Peková, Buddeus, Bouška a Špaček, jehož báseň sem přikládám.
Jak strašně rychle stojí
Zdálky je to vysoký bílý válec s černou čarou,
vedenou kolem něj vodorovně uprostřed.
Ale když přijdeš blíž, tak zjistíš,
že se ten válec vlastně nesmírně rychle točí.
A že černá čára jsou ve skutečnosti
černé body, které se tou velikou rychlostí
do čáry slévají.
Je to zároveň statické
a zároveň dynamické –
a zároveň velmi nudné.
Slévá se to jako řady všedních dní.
Jako řady obličejů v nich.
Obličeje, body, čáry, dny.
Unaveně se dívám,
jak to nesmírně nudně,
strašně rychle stojí.
(s. 39)