Nejkrásnější město na Zemi

„Jednou tady chtěli postavit dum pro seniory, ale nakonec místo nej postavili parkoviště.“

Ono to celé vyzerá, ako hyberbola. Až kým sa nepostavíš na Křenovou a nepokúsiš sa prejsť na druhú stranu. A to ani nemusíš byť invalidný, starý, alebo ožratý. V tom momente to prestáva byť hyperbolou, ale reálnym obrazom každého väčšieho mesta v Česku a na Slovensku. Reálnym obrazom tak, ako ho vidia práve tí starší, slabší, chudobní a inak znevýhodnení. Nejkrásnější město na zemi ponúka práve tento iný uhol pohľadu. Rozhodne stojí za prečítanie a zamyslenie sa. Ale obávam sa, že potom sa už nebudeš dívať na svoje mesto a na svoj modrý oblek tak, ako pred tým.

„Tady si lidi dodneska myslí, že jejich předchudci vyhráli nad Švédy. To Švédové vyhráli. Utekli a zachránili se. Pochopili, jaký město ve skutečnosti obléhají a okamžitě utekli pryč. Když chtějí rodiče ve Švédsku skutečne vystrašit svý děti, hrozí jim, že se odstěhujou do Brna..“

Ani já, ani mamka jsme se nedokázali začíst. Prostě to nešlo.

Standa "Kafka" Biler nezklamal. Dočteno symbolicky na Štědrý den. Půlhvězda dolů za kritiku Technického muzea. Jen si nejsem úplně jistý, že to ve mně mělo vyvolat neodolatelnou touhu zahrát si opět po mnoha letech Carmagedon, který jsem si vzápětí také koupil. Jako malého mě nikdy nenapadlo, že se ta hra odehrává v Brně.

Autor v tomto románe zhodnocuje svoj život v tomto meste, ale značne hyperbolicky. Máme tu mesto, svet v katastrofe, v ktorom sa ľuďom žije všelijako zložito. Neexistujúce byty, majitelia, ktorí si za podnájom berú šialene veľa a zaplatíte im celú výplatu. Byty, v ktorých nemôžete chodiť ani dýchať, lebo budete okamžite vyhodení na ulici, nedajbože mať v byte dieťa či zviera. Auta, ktoré vás na prechodoch, ktorých je v celom meste sedem (a z toho 3 na konci mesta v slepej uličke), zrazia. A vy sa len snažíte prežiť.A možno to nakoniec ani taká dystópia nie je, hoci sa tak kniha tvári. Dej sa odohráva v blízkej katastrofickej budúcnosti, keď sa náš hrdina XXXX vydáva práve do mesta zo svojej vyľudnenej dediny, aby si tu našiel prácu a pomohol sestre a strýkovi. Ale možno takéto Kocúrkovo už máte aj vo vašich mestách, a nielen v Brne. Pretože reálie napríklad z úradov, kde pravá ruka nevie, čo robí ľavá a príkazy a zákazy len na to, aby boli, máme okolo seba už teraz. A rozhodne nemusíte byť Brňák.
Autor pracoval so skutočnými reáliami a kauzami, ktoré sa na magistráte v Brne odohrali. Ťažká satira, ale občas až trpkosladký úsmev, že tento príbeh človek až príliš pozná.

Je nutno přijmout, že tento Bilerův román je valnou měrou tezovitý. Což nemusí být vada, zajímá-li nás téma a jsme-li otevřeni tomu, abychom pochopili (nikoli nezbytně zcela přijali, ač já s ním téměř ve všem souzním) autorův náhled na toto téma a jeho reflexi z něj plynoucí. V případě Nejkrásnějšího města na Zemi je tímto tématem, abych se pokusil formulovat jej co nejobecněji, střet mezi privátním a veřejným zájmem, demonstrovaný na příkladu do lehce vykloubené-apokalyptické roviny posunutého Brna a snah prostě v něm žít, v čemž třem hlavním hrdinům bezohledně brání oligarchizace veřejné správy a prostoru, developerské ukořistění města, radikální motorizace a nefunkční, toliko těmto mafiím sloužící byrokratický aparát.

Jde pochopitelně o román hyperbolický, děsivé ovšem je, že v řadě ohledů nijak zásadně, tj. že v mnohém se naše realita onomu autorem záměrně přehnanému obrazu blíží nebo s nynějším nástupem motoristické partaje ke korytům značně přiblíží. Pasáže o škodlivosti a nebezpečnosti stromů, brilantní manipulativní ekvilibristika náměstka a jeho developerského syna, pohovor ve firmě náměstkova syna či dohadování na úřadě patří k tomu nejlepšímu z Bilerova románu, člověku však tuhne krev v žilách, uvědomí-li si, že se toto možná vbrzku přerodí z pouhé literární karikatury (byť – nebo právě proto, že – založené na „argumentaci“, na niž můžeme už delší dobu narazit na sociálních sítích a poslední dobou i u reálných politiků) do reality, kterou budeme muset žít.

Znalost topografie Brna nebo tamních politických poměrů a kauz není při četbě bezpodmínečně nutná, ale určitě je výhodou. Orientuje-li se čtenář v těchto oblastech alespoň v základních obrysech (tak jako já, třebaže v Brně nežiju), román tím rázem získá další významovou úroveň. Jen škoda, že v knize na několika místech redakci utekly překlepy a namísto zamýšlených slov tam stojí jiné výrazy, což při rychlejší četbě může mást.

Kniha sice nemá švih tematicky částečně příbuzného Vyhoření od Petra Šestáka, i tak ji ovšem vřele doporučuju nejen všem Brňanům a lidem, kteří se angažují v boji o co nejpříjemnější veřejný prostor a životní prostředí ve městech, ale i všem milovníkům dystopických próz, jež se brzy mohou stát realitou.

Málokteré město je mi tak ukradené jako Brno. Kulisy konkrétního místa jsou ale v tomhle románu zástupné. Jeho síla je v tom, jak pomocí absurdní dystopie zcela přesně popisuje trendy, které v naší společnosti evidentně nastávají, nebo alespoň hrozí: rostoucí moc oligarchů a technokratů, podřízenost veškerých hodnot byznysovým zájmům, nadvláda aut, odlidštění veřejného prostoru... Kdyby tyhle trendy existovaly o sto let dříve, napsal by možná Kafka něco jako Nejkrásnější zámek na zemi. Pokud v někom Franz Kafka mohl najít současného následovníka, našel ho ve Stanislavu Bilerovi.

Je to skvělá kniha a nezbývá než (s určitou mírou masochistického uspokojení) sledovat, jak se ta pesimistická vize budoucnosti pomalu naplňuje...

“Uvidíme, co nám realita dovolí. Realita a rozpočet investora.”

Jako údery kladivem do hlavy, což je však v tomto případě autorovi ke cti.

Nejprve jedno orientační a trochu svévolné srovnání:
Stanislav Biler píše podobně jako Petr Šesták, ovšem Biler je zdá se programově kafkovštější a nejspíš i díky tomu podstatně vtipnější. Oba však ke svému tématu přistupují s čímsi, co bych nazval "strukturalistický styl": Není pro ně tolik důležitá individuální zkušenost, jako spíš skrze typizované protagonisty vykreslené schema společenských nešvarů.
Kritiku společenských důsledků modernity v lecčems podobně ztvárňují i někteří "pravicovější" autoři: např. Ayn Randová nebo Michel Houellebecq. Samozřejmě: zatímco Biler klade rozvrat vztahů do souvislosti s přemírou individualizovaných volnotržních liberálních poměrů, Ayn Randová líčí společenský úpadek naopak jako důsledek potlačování individualismu a svobodného podnikání. Oba se ovšem své kritiky chápou ve stejné kategorii zmíněného stylu: podstatnější než subjektivizovaný prožitek je pro ně struktura, schema.
Výrazně individualizovaný prožitek je naopak klíčový pro všechny Houellebecqovy romány, které se jinak svým skeptickým zaměřením s výše jmenovanými do značné míry shodují (je například pozoruhodné, že u Houellebecqua i Bilera najdeme podobný důraz na emocionálně podkreslené znechucení z prvků moderní architektury). Je zjevné, že čtenář má u všech co do činění s rodinnými podobnostmi, které je kladou do jedné společenskokritické škatulky, jejíž étos nenechá na specifických důsledcích modernity nit suchou – vzájemně se však liší v interpretaci příčin úpadku, které ovšem v jejich dílech až na výjimky (Randová) zůstávají více méně explicitně nevyjádřeny, neboť se sluší, aby si to čtenář přebral sám. Z mého pohledu je nejpůsobivější Houellebecq, jelikož důsledně individualizované podání s dostatečnou dávkou talentu doléhá na čtenáře silněji a je tudíž nejpřesvědčivější.

Takže:
Biler je nicméně se svou kafkovskou variací také poměrně přesvědčivý a řekl bych, že celkem dobře vystihuje nepříjemnou a velmi stahující rovinu reality – některé momenty mi ve své nadsázce přišly vlastně naprosto přesné. Nejsilnější části knihy pro mě byly výpovědi sestry a strejdy. Naopak slabší mi přišel text tehdy, když kladl opakovaný důraz na důsledky byrokratického zla pomocí neústrojných přirovnání, které nic nového nepřinášejí: na způsob jalových ujištění, že strýcův byt je na tom po útoku instalatéra stejně špatně jako celé tohle město – podobně nadbytečných sdělení je v textu celkem dost – nejsou vtipné ani nezdůrazňují přítomné významy, takže výsledný efekt spíš oslabují. Jako by autor v urputné snaze zdůraznit hrůzovládný městský makábr ztratil veškerý odstup a v duchu všeobecné skepse ztratil i důvěru v základní schopnosti čtenáře pojmout message (přitom pro koho to píše, že? - pro náměstky v modrých oblecích asi nee..). Myslím, že v tomto směru měl nejspíš zasáhnout redaktor. Určité pochybnosti mám také vůči míře všudypřítomných vraždících SUVček, offroadů a dalších motorových vehiklů – celkem chápu, o co autorovi jde: město je povýtce spíš pro auta, chodci jsou v těžké defenzivě atd. Vražednost aut v knize nicméně dalece přesahuje jakékoli GTAčko. Vlastně se tím trochu zasťinuje jinak celkem vyvážený celek, přičemž mám pocit, že Bilerova posedlost auty je nakonec snad větší než u člena fanbase Generace Motor (byť s opačným hodnotícím znaménkem) – vzniká tím medle spíš falešný dojem, že zdaleka největším existenčním problémem městského života jsou smrtelné nehody.

Črta v kafkovském stylu o absurditě současného trhu s bydlením, veřejných institucí, pracovního prostředí a mnohého dalšího. Oceňuji zejména autorův smysl pro humor. Jenže ona to bohužel vlastně není nadsázka. Je to realita. Což je skutečně strašně depresivní. Část mě měla chuť se smát a druhá část se zastřelit.

Obdobným stylem jako v Destrukci je tentokrát nemilosrdně s nihilistickou nadsázkou(?) vypreparováno Brno v celé své kráse. Možná ta zdevastovaná venkovská pospolitost na tom v porovnání s městskou developerskou džunglí není tak špatně. Hlavně bacha na modré obleky!

Bilerovy komentáře k současnýmu dění ve školství a politice v ČR mě baví. Tohle je na mě od prvních stran moc až moc depresivní. Osamocený a bezejmenný hrdina lapený v absurdním světě pozdního kapitalismu, který rozežírá vše kolem sebe - tedy svět, který nejlépe zosobňuje Brno. Takový Kafka v Brně s trochou Voltaira ("Žijeme v nejlepším z možných světů."). Sem tam je tu skvělá pasáž, která vystihuje ducha dnešní doby, ale příběh je na tyhle kousavý postřehy spíš tak trochu navěšený, aby to něco spojovalo. To co je mezi tím je na mě až moc popisný a repetitivní a zaplněný dalšími bezejmennými postavami a tenhle styl mě nebaví. Když jsem otvíral knihu, doufal jsem, že se budu smát, ale spíš na mě padala depka, jsem zklamanej.