Nebe, peklo, ráj

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román argentinského prozaika a esejisty Julia Cortázara z roku 1963 se stal kultovní knihou a jedním z nejvýznamnějších literárních experimentů 20. století. Zachycuje osudy rozkolísaného a cynického hrdiny Horacia Oliveiry, jenž v Paříži a v Buenos Aires prochází strhujícím vývojem - jeho hledání autenticity a smyslu bytí se zrcadlí v úvahách autorova alter ega Morelliho o poslání literatury a možnostech uměleckého zobrazení světa. Tyto jasné linie knihy jsou prokládány aforismy, novinovými výstřižky, výpisky z četby, esejistickými zamyšleními, ale i popisy milostného vytržení či chladně racionálními analýzami dění. Cortázar ve svém mistrovském díle hledá průsečík fantazie a reality; most do světa, kde všednost získává fantastické obrysy. Nebe, peklo, ráj je příběhem nenaplněné lásky, autor si zároveň pohrává s tvarem běžného románu a vytváří z něj skládačku, jíž evokuje roztříštěnost moderního světa, v němž hraje hlavní roli náhoda....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/40_/409261/nebe-peklo-raj-dia-409261.jpg 4.439
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Dokořán
Orig. název:

Rayuela (1963)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (6)

Kniha Nebe, peklo, ráj

Přidat komentář
eva9749
23.09.2018

Pokoušela jsem se podruhé tu knihu číst, ale teď už vím, že s žádným přemáháním číst nechci. Nedočteno.

hakunamatata
30.07.2018

Ne.
Fakt jsem se snažila, ale nejde to.
Nechytlo mě to. Nedokázala jsem se začíst. Některé pasáže jsou překrásné, ale tuto knihu čtu jen z donucení. A to nechci. Čtu přece z radosti. Tak ji odkládám na léta pozdější. Za 20 let bude osud Bosorky i Horacia stejný. A já snad konečně jejich osudy uchopím s radostí.

Makrela Liška
13.07.2017

Nedokázala sem se s knihou poprat. Necitelnost hlavních postav, kteří důležitost svých intelektuálních her dokázali klást nad lidský život, pro mě byla příliš. Možná příště změním názor, až si knihu vezmu do rukou s větším odstupem a začnu vnímat víc než jen linii příběhu.

tarra
31.03.2015

Velice originální záležitost, rozhodně žádná oddechovka, hluboce intelektuální, zdánlivě chaotické a přitom promyšlené do nejmenšího detailu. Hlavní hrdina Horazio a jeho neustálé hledání, tápání, přemítání nad smyslem života, nekonečnem, pomíjivostí, prázdnotou, jednotou...cítí, že někde blízko musí být něco jako klíč, nebo most, nějaký bod, životní situace, střed mandaly z něhož se mu podaří proniknout do podstaty věcí. A tak se neustále přibližuje a zase vzdaluje tomuto bodu, jehož existenci vlastně jen tuší. Čím dál víc se jeví ztracen ve vlastním hloubání...

Montezuma
14.10.2014

Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.

sokolovi
04.06.2013

Jedna z nejsvobodnějších a nejdivočejších, knih které jsem kdy četl. Způsob čtení si může čtenář sám stanovit. Opravdu velice originální dílo, plné nejrůznějších překvapení. Vřele doporučuji.