Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/103034/nebe-nezna-vyvolenych-103034.jpg
4
2384
302
V horském sanatoriu se setkají dva hráči se smrtí - krásná, ale nevyléčitelně nemocná Lillian a stárnoucí automobilový závodník Clerfayt. Lillian přes varování všech opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Rodící se láska mezi ní a Clerfaytem je bez minulosti a budoucnosti, odměřuje ji čas od závodu k závodu a od jednoho záchvatu nemoci k druhému. Zpočátku nezávazný vztah se začne komplikovat… Přeložila Věra Houbová. Váz., 280 stran, 12,5 x 20 cm... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Knižní klub , Ikar (ČR)Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge , 1961
více info...
Přidat komentář
Tento Remarque byl pro mě docela zklamáním. Dost předvídatelný děj je zhusta prošpikovaný úvahami o životě a smrti. Tyto myšlenky však procházely kolem mně zcela bez povšimnutí, žádná z nich mně bohužel nějak hlouběji neoslovila. Anebo jsem je nějak hlouběji nepochopil. Možná je potřeba tuto knížku číst v určitém věku, myšlenkovém rozpoložení či s životními zkušenostmi - anebo bez nich, kdo ví...
"Kdo často uniká smrti, právě tak často se rodí znovu a pokaždé s hlubší vděčností, jestliže se ovšem vzdá iluze, že má právo na život."
Je jen pár knih, které čtu opakovaně. Je jich tolik, že na to 1 život nemůže stačit.
Četla jsem ji ve 14 a díky výzvě teď znovu ve 40 letech. Je samozřejmé a přitom zvláštní, jak v každé fázi života vnímáme věci různě.
Tehdy jsem vnímala hlavně tu smutnou lásku. Dnes i sobectví, pro které mám ale pochopení. (Neřeším filozofické úvahy o životě - to je pochopitelné).
Styl psaní, který mi byl tenkrát víc jedno a dnes ho oceňuju, na druhou stranu si uvědomuju, jak je dnes všechno jinak, všechno rychlejší a kdybych nevěděla, do čeho jdu, asi bych se musela chvilku “začítat”.
Už dlouho jsem se na tuto knihu chystal a teď mezi vánočními svátky jsem ji četl. Nebe nezná vyvolených pojednává o pacientce Lillian Dunkerqueové, která se léčí v sanatoriu na tuberkolózu. Shodou okolností do tohoto sanatoria přijíždí Clerfayt, který se živí závoděním, navštívit svého známého, rovněž kdysi závodníka a Clerfayt se tu seznámí s Lillian. Lillian dostane od Clerfayta nabídku, aby s ním odjela do Paříže. Lillian je vážně nemocná, ale chce si ještě užít trochu života a Clerfayt je k tomu prostředkem. Mezi oběma vznikne nezávazný vztah a oba užívají dny, jak plynou a zpříjemňují si je světskými rozkošemi. Jak už to tak bývá, oba Remarqueovi hrdinové ochutnají krom svobody a žití i jiné životní zkoušky. Je to 60 let stará kniha a tak je třeba i knihu chápat. Některé scény se jeví z pohledu dneška jako staromódní, některé části knihy jsou bez většího dramatu, ale konec vše vynahradí. Je to kniha, která evokuje čtenáře k tomu, že zdánlivé jistoty v životě nemusí být a ani nejsou samozřejmostí. Knihu doporučuji ostatním, ale mladší čtenáře nabádám k trpělivosti. Kniha je výpovědí a ta nezačíná hned první stránkou, je třeba mít s knihou trpělivost. Je to ale jinak velmi poučná a jistým způsobem krásná polemika o životě a jeho skutečných hodnotách.
“V narůžovělém soumraku před ní ležely tisíce začátků, tak jako tisíce zákoutí tohoto města, které masky zbožňuje a miluje. Kam ty začátky vedou? K neznámým bezejmenným novým objevům nebo jen k půvabným opakováním, z nichž se člověk probouzí s kocovinou, že promarnil to nejcennější co má - čas. Ale vždyť nezbývá než ho promarnit...”
Nádherný hluboký citlivý příběh na mne zapůsobil ani ne jako milostný, ale spíš jako oslava života ženy trpící nevyléčitelnou nemocí s tušením blízkosti smrti. Lillian dar života nebere tak samozřejmě jako ostatní a rozhodne se své zbývající dny skutečně prožít. Utíká od místa, které jí drásavě připomíná její nemoc a pod vlivem nepředvídatelných událostí si uvědomuje konečnost lidského života.
Hoci sa povinná literatúra v školách zavádzala s cieľom oboznámiť deti s najvýznamnejšími dielami svetovej tvorby a motivovať ich k čítaniu, prívlastok „povinná“ sa jej v mnohom vypomstil a na študentov mal skôr opačný vplyv. Raz za čas sa však aj medzi tými „nanútenými“ objavil autor, ktorý si získal srdcia mladých čitateľov – zaujal, dojal, opantal.
Z takých bol aj Remarque, ktorý si mnohých (vrátane mňa) získal kultovým románom Na západe nič nové a hoci som si dlho myslela, že ten už nijako neprekoná, paradoxne ma s každou ďalšou prečítanou presviedča o opaku.
Ach, Remarque, čo si mi to urobil? Naľahko zbalená som nasadla do auta očakávajúc pokojný výlet – cestu lemovanú prekrásnym výhľadom, kde-tu náznak dobrodružstva – no už po pár stranách či kilometroch som sa ocitla tvárou v tvár nečakanému zrázu, ktorý ma vymrštil priamo do srdca turbulentného závodu. Doslovného aj metaforického.
Horský vzduch a zdanlivo pokojná atmosféra vyvolaná takmer nedotknutou prírodou sa postupne, spolu s „oťukávaním si“ okolia a spoznávaním postáv, menila z ležérnej na búrlivú, z nedotknuteľnej na emočný vodopád. Zo švajčiarskych hôr do Paríža, z Paríža do Ríma, z Ríma do Benátok. Trpkosladké precitnutie, paradox života...
Ľúbostné príbehy veľmi nemusím, no Nebo nepozná obľúbencov si ma získalo. Zrejme preto, že v ňom nešlo ani tak o lásku romantickú (hoci tá sa v príbehu mihla tiež), ale skôr o lásku k životu. O vášeň prameniacu zo života na hrane, o túžbu vychutnať každučký okamih a s tým spojenú obavu, že času nie je nazvyš.
Podmanivý príbeh Remarque okorenil jedinečným štýlom a myšlienkami na zamyslenie, čím vytvoril čosi nezabudnuteľné, čosi, čo si vás k sebe pripúta a nedovolí vám "vystúpiť", pokým neprefrčíte cieľovou rovinou. Či už Remarque píše o vojne, o láske alebo o živote (a umieraní), získa si vás ako nikto iný.
Krásná, smutná, poetická klasika o pohledu na život od člověka, kterému už moc času nezbývá. Po jejím přečtení ve vás zůstane melancholický pocit a pravděpodobně si ji budete dlouho pamatovat, to se o většině knih říct nedá.
Nádherný příběh se stejně nádherným zpracováním! Remarque psal neskutečně procítěně, což na jeho dílech oceňuju nejvíc. Při četbě si člověk uvědomí, jak moc cenný je život, zdraví, čas, a že bychom si toho všeho měli užívat, dokud můžeme. Jedná se o hluboce lidský román doplněný o filozofické myšlenky, které budou vždy aktuální - otázky života a smrti, zdraví a nemoci, naděje a beznaděje, radosti a smutku...
"Člověk nedělá vždycky, co je správné. (...) Dokonce ani když to ví. V tom někdy bývá kouzlo života."
"Žárlivost přece nezačíná člověkem a taky jím nekončí. Začíná vzduchem, který milovaný člověk dýchá, a nikdy nekončí. Ani smrtí druhého."
"Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne."
Ona před smrtí utíká. On s ní hazarduje na závodní dráze. Příběh o životě, smrti a jiných záležitostech.
Po desítkách let opět návrat ke klasice.
Nádherně napsaná kniha s pravdivým příběhem, hluboké zamyšlení nad životem a jeho naplněním.
Krásná kniha, je čtivá a přitom tak smutná, nutí vás zafilozofovat si nad životem který žijeme jako by to byla samozřejmost, a přitom si neuvědomujeme, nebo si nechceme uvědomit, že každým prožitým dnem jsme blíž Smrti.
Četla jsem před lety a teď si to pustila v audio verzi. Je to promyšlený příběh mezi mužem a ženou. O co v životě člověk může přijít, to bohužel každý na to přijde, až když se blíží konec života. Přesto člověk bojuje do poslední chvíle a chce dosáhnout něčeho, co ho v skrytu duše naplní.
Příběh je vystavěn především na dialozích a to zejména mezi mužem a ženou. Muž smrt vzývá, žena se jí snaží utéci. Přestože je příběh značně předvídatelný a také dost podobný jiné knize téhož autora: „Tři kamarádi “, nutí k zamyšlení a chytne za srdce. Myslím si, že tento příběh musí každého donutit zamyslet se nad svým vlastním životem. A to je asi tím největším oceněním jakého může spisovatel dosáhnout. Audioknihu kterou načetl pan David Novotný, mohu jenom vřele doporučit.
Jedna z prvních knih, kterou jsem si od Remarqua přečetl. Kniha se zabývá tématem smrti a života; co je lepší trpět celý život, tím, že víte, že co nejdříve zemřete na tehdy nevyléčitelnou chorobu a nebo žíti plnohodnotný život bez nemoci? Právě touto myšlenkou se v této knize snaží Remarque zabývat. Kniha mne oslovila nejen zajímavým obsahem, ale i samotným názvem (Nebe nezná vyvolených) k zamyšlení.
Kontrast ženy, která ví, že umře a nemůže s tím nic dělat a muže, který se svým životem hazarduje dobrovolně. Na Remarquea vlastně neobvyklá kniha, ale velmi silná.
Maturitní četba, která se jako jediná snad dala opravdu hltan. Krásný příběh se smutným koncem, ale co jiného od Remarqua čekat. Každopádně pokud někdo hledá, co by doplnil právě do maturitního seznamu, toto je správná volba!
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha Nebe nezná vyvolených je v
| Právě čtených | 31x |
| Přečtených | 3 997x |
| Čtenářské výzvě | 290x |
| Doporučených | 260x |
| Knihotéce | 891x |
| Chystám se číst | 474x |
| Chci si koupit | 88x |
| dalších seznamech | 10x |
Klasika, kterou asi netřeba komentovat. Četla jsem poprvé coby náctiletá, hloubku knihy dokáži ocenit až nyní po skoro 30 letech.