Návrat

včera

(SPOILER) Zajímavý vhled do mysli ženy, která si zvolila život v klášteře. Zvolila si ho ale spíše kvůli očekávání okolí (matky, která jako řeholnice selhala), jednak za minulého režimu kdy sice stát se jeptiškou stálo nemalou odvahu, ale fakticky si to člověk nemohl vyzkoušet "se vším všudy" v noviciátu. Hlavní hrdinka se tak setkává s rigidností systému, jeho necitelností (proč by měla jet na Vánoce za rodinou, když má klášter, kde jsou však jakékoli lidské city zapovězeny) i s různými dalšími ženami, které se rozhodly pro stejnou životní cestu. To vše se vyvrbí v pochybnosti, zda vlastně v Boha věří, či nikoliv, a v romantickou linku, která hrdinku postaví před rozhodnutí, zda žít život, nebo se zcela zasvětit modlitbám. Konec byl celkem jasný a tak trošku jsem v něj doufala, i když to bylo možná značně ovlivněné tím, co si o institucích tohoto typu myslím. Autorka celé to prostředí pojímá značně kriticky, ať již jde o matku představenou, která zneužívá svou moc, Anežku, která je spíše naivním telátkem neznalým života (a citovat ve spojení s ní, že blahoslavení chudí duchem, zní obzvláště jízlivě), nebo třeba Benediktu, kterou její do extrému dovedená víra málem zabije. Nevadilo mi, že se dozvídáme pohled jen jedné z jeptišek, myslím, že ten její zmatek na hotové dílo úplně stačí.

(SPOILER) Rozhodně zajímavá kniha. Hlavní hrdinka přesvědčená že víra v Boha ji jako řeholní sestře pomůže najít víru v život, vztahy. Jako jeptiška to rozhodně nenajde. Velmi kriticky popsaný život v klášteře, přímo naturalisticky popsané setkání se smrtí v podobě úmrtí jedné ze sester, ale díky klášteru pozná vztah, lásku, víru v život, která ji naplní. Z knihy přímo tryská rozčarování z života v klášteře, které je hodně dané dobou, kdy se děj knihy odehrával. Věřím tomu, že budování kláštera, který si sestry musely vybudovat téměř samy, bylo hrozné, námavé a je možné, že v dnešní době by autorka třeba tak kritická nebyla. Trochu mi tam chyběl až na výjimky třeba vhled do minulosti ostatních sester, jejich motivy pro život v klášteře, proč se z nich staly nevěsty Kristovy. Ale jinak za mě kniha za přečtení určitě stojí.

Pro mě nepochopitelný svět. Umím si představit jedině situaci, kdy člověk nějakou tragédií přijde o své blízké, pak by možná klášterní zeď byla východiskem. Ale mladý zdravý člověk? Jsem aspoň ráda za ten konec. Jinak by ve mně zůstal pocit naprostého zmaru.

Čtenářská výzva mě dovedla k této knize. Sama bych si ji nikdy nevybrala, ale rozhodně nelituji. Po zatčení byla velice zajímavá.

Román Návrat Petry Dvořákové působí jako tiché, ale mimořádně naléhavé svědectví o lidské křehkosti na pomezí víry a lásky. Autorka s velkou citlivostí a bez jakéhokoli moralizování vykresluje život v klášteře nikoli jako prostor klidu a jistoty, ale jako místo, kde se duchovní ideály neustále střetávají s lidskými touhami, pochybnostmi a bolestí. Příběh Jany se odvíjí přirozeně, bez efektních zvratů, a právě v této střídmosti tkví jeho síla – čtenář má pocit, že nesleduje literární konstrukci, ale skutečný život se všemi jeho nejednoznačnostmi. Vztahy s Viktorem a Karin nejsou samoúčelnou provokací, ale citlivě rozehraným prostorem, v němž se ukazuje, že lásku nelze rozdělit na „správnou“ a „nesprávnou“. Návrat je román, který nevnucuje odpovědi, ale klade otázky, jež zůstávají v čtenáři dlouho po dočtení – a právě tím se zapisuje hluboko pod kůži.

28.01.2026

Petra Dvořáková v audioknize Návrat otevírá tiché, ale velmi hluboké téma návratu k minulosti, vztahům i k sobě samému.
Příběh plyne nenápadně , bez patosu, a přesto silně zasahuje právě svou civilností a pravdivostí.
Je to poslech, který nutí zpomalit přemýšlet a naslouchat i vlastním emocím.
Audioknižní podoba dodává příběhu ještě větší intimitu a hloubku.

Fascinující kniha o různých návratech. O návratu řádových sester do zničeného kláštera a k řeholnímu životu, o návratu klášterních budov a zahrad k původnímu účelu, o návratu k Bohu i do běžného života z kláštera a hlavně o návratu k sobě samé. Knihy Petry Dvořákové mají pro mě vždy něco navíc a ani u této knihy tomu nebylo jinak.

Velice mne zasáhly neobyčejné, tak citlivě předložené knihy od PD - Vrány a Zahrada, proto jsem hned sáhla po Návratu, aniž bych tušila, co mne čeká. Po přečtení anotace, jsem začala vyhledávat bližší informace a dostupné rozhovory s autorkou. Byla jsem překvapena, jakými nelehkými zkouškami zvládne jeden člověk projít a být tak silný, vydržet a dokonce předat světu takové poklady… bylo pro mne přínosné, toto poznat před samotnou četbou. Paní Dvořáková má můj veliký obdiv za svoji naprostou otevřenost psát o tak těžkém tématu a věřím, že mohla sklidit i velmi nepříjemnou kritiku a odsouzení. Návrat je mimořádná kniha s obrovským přesahem, nahlédnutí do uzavřeného světa kláštera ve chvíli návratu do rukou církve, hledání lásky, víry, sebe sama, setkání se smrtí a to vše psané tak silným jedincem s křehkou duší.

Na knihu jsem se moc těšila, chtěla jsem se dozvědět vice o způsobu života jeptišek. První půlka byla trochu rozvleklá, ale ta druhá už se četla sama. S koncem jsem byla spokojená a po dočtení jsem si ještě sama hodně dohledávala. Autorka píše skvěle a vybírá si pro mne zajímavá témata.

Zajímavé téma - život v obnovených klášterech na konci minulého století, víra, láska a hledání smyslu života. Smutné čtení - církevní instituce se nemění, snaží se jen ovládnout své ovečky a pohltit je. Jen jsem se přesvědčila, že člověk může mít svou víru v sobě a nepotřebuje k tomu církev, svatostánky a církevní manipulace a hodnostáře.
Doporučuji k přečtení, hlavně těm, kteří by zvažovali podobnou životní cestu.

Poměrně dobrý popis života v navrácených klášterech, kdy se setkávají "vysloužilé" řádové sestry s novickami, je zpestřen osudem hlavní hrdinky, jejími myšlenkami, úvahami a nerozhodností. Tato dějová linka by si zasloužila lepší zpracování.

Mezi mě to, ale kniha je pro mě trochu zklamání.

Knihu jsem zvolila cíleně, ze zájmu poznat blíže tento svět. Najít odpovědi na otázku proč tato volba a také na to, zda dojdou sestry naplnění svých představ. Celou knihou mě vedlo téma hledání lásky. Láska má nekonečně mnoho podob (toto již zní v podstatě jako klišé) a tyto podoby existují spolu, vedle sebe, doplňují se, ale samozřejmě i míjí. Ovšem zde je postavena láska k bohu proti lásce ke člověka. Tahle nutnost volby (nejen u hlavní hrdinky) na mě dopadla s velkou tíhou. Nebýt sestry Hyacinty snad bych z osobního protestu ani nedočetla. Ale musela jsem také držet pěsti hlavní hrdince, aby se rozhodla správně. Čtení to bylo pomalé, často skličující, díky autorce jsem se však v pohledu na víru vnitřně upevnila.

(SPOILER) Návrat k bohu, nebo od boha. Jana se konečně dočká a může vstoupit do řádu, ačkoliv to, kam vstoupila si neuměla vůbec představit. Jaké vztahy jsou mezi řeholními sestrami. Proč spolu nesmí mluvit. Záhy přijíždí do řádu Karin, do které se Jana zamiluje. Jak těžké je rozhodnout se mezi bohem a člověkem, srdce se pere s tělem a tělo se srdcem. Moc krásná knížka, která člověka opravdu vede k zamyšlení.

Tak to je síla. Samota, pochybnosti, prázdnota, ignorování sebe sama, svých tužeb a vůle - jak může být někdo napněný a tím pádem zářit pro druhé, když potlačuje své přirozené potřeby? A kde je psané, že je správné a že to tak Bůh chce? Od začátku jsem doufala, že Jana studené, plesnivé a nevlídné stěny kláštera opustí.

Zřejmě jsem si jako první knihu od této spisovatelky vybrala tu nejméně povedenou. Život v klášteře byl popisován zajímavě, ale zbytečně stále dokola. Popis osob byl zase zjednodušen. Až na závěr knihy, kdy bylo rozuzlení vztahu, tak byla taková neslaná nemastná. Zkusím další knihu, snad budu mít větší štěstí.

Za mě bohužel jedna ze slabších knih Dvořákové. Nevadilo by mi ani to, že je většinu času v popisu charakterů řádových sester celkem laskavá (čekali jsme větší odsudek?), ale hlavní zvraty jsou příliš šablonovité a v závěru i uspěchané. Ve srovnání s výzkumem podloženou Bílou vodou Tučkové je tohle harlekýnka.

Kniha se mi moc líbila, i když její popis života v klášteře spíš představuje plnění povinností a dodržování předpisů než laskavost a lásku k Bohu. Hlavní hrdinka byla hodně empatická a představovala protiklad k přísnému prostředí. Moc se mi líbil citát - Láska může nabývat nekonečně mnoha podob. A člověk nemá soudit žádnou její tvář.

Nedotažené, nedomyšlené, postavy jen tak načrtnuté, o skutečném duchovním hledání a bloidění se nedozví člověk nic, zůstal jen laciný pokus o provokaci.