Návrat

Z evropských mocností Portugalsko nejdéle lpělo na svých koloniích a 13 let válčilo s hnutími za nezávislost. Teprve v roce 1975, kdy byl v Portugalsku svržen diktátor Salazar, změnil se i přístup ke koloniím a ty během několika měsíců vytouženou nezávislost získaly. Jenže co s půl milionem Portugalců, kteří do té chvíle v koloniích žili a z tamního přírodního bohatství i svého výsadního postavení kolonizátorů těžili? Zůstat znamenalo riskovat život. A tak se narychlo sbalili a prchali do “mateřské” země. Většinu svého majetku museli v koloniích nechat. Ti, kdo prchali jako poslední, mohli být rádi za místo v letadle a nepobrali skoro nic.

Mezi posledními prchá z Angoly i rodina čtrnáctiletého Ruie, vypravěče románu. Jeho otec si dlouho nechtěl připustit, že impérium končí. Připustil si to až ve chvíli, kdy rodině začalo jít o život. Zrovna se chystají vyrazit na letiště, když před domem zastaví auto plné ozbrojených černochů. Odvezou otce neznámo kam. Matka, sestra a Rui musí odletět bez něj. Neví, co si bez hlavy rodiny počít. V Portugalsku je úřady spolu se stovkami dalších navrátilců ubytují v hotelu, který byl pro to určen. Všichni čekají, aniž by pořádně věděli na co. V Portugalsku nemají zázemí. V koloniích byli bohatí, ale teď nemají nic a ani jejich vlastní příbuzní o ně nestojí. Místní je považují za cizince a ztělesnění minulého režimu.

Ruiovo vyprávění připomíná proud vědomí. Popis přítomnosti se prolíná se vzpomínkami na minulost. Věty i odstavce jsou dlouhé. Přímá řeč není nijak graficky odlišena a proto není vždy jednoznačné, co jsou repliky a co Ruiovy myšlenky. Přesto a nebo právě proto se text čte hladce. Svou nemalou zásluhu na tom má překladatelka Klára Trsková. Ty z nás, kdo nejsou líní googlit, zdrží jen časté zmínky jmen a dobových reálií.

Vše vidíme z Ruiova úhlu pohledu. Ten je plný předsudků, ve kterých byl vychován. Postupně ale pozorujeme změnu Ruiova vnímání, jak ho složitá situace nutí dospět.

Návrat mě napínavou formou seznámil s historií, o níž jsem doteď neměla ani tušení.

Knihu by som pokojne odporúčala aj ľuďom, ktorí elitársky tvrdia, že čítať beletriu je zbytočná strata času, lebo ja som sa zasa dozvedela kus portugalskej histórie, o ktorom som mala veľmi vágnu predstavu. Knihy z PI majú u mňa obrovské plus v tom, že obsahujú veľmi zaujímavé doslovy aj informácie o prekladateľoch/kách a autoroch/kách.